NP č.531 > PříběhTrochu jsem se trápilaDavid Háva

Kostýmní výtvarnice, krejčová Simona Drábová

Šití mě bavilo odmalička, šila jsem na panenky a tak. Za komunistů jsem si šila na sebe. Potom přišla rodina, děti a s tím i dlouhá pauza. Když jsem před deseti lety dostala od kamarádky dárek, starší šicí stroj Veritas po babičce, došlo mi to – já mám vlastně šít! A tak jsem začala."


Povídáme si se Simonou ve fundusu divadla La Putyka, kde dělá garderobiérku.


„Já jsem na začátku vůbec nevěděla, jak to šití uchopit. Modely, barvy a střihy jsem si dělala čistě podle sebe, měla jsem pak nějaké věci v Kuráži (letenský obchod s módou, pozn. red.), něco se sice prodalo, ale ta holka mi říkala: Jak to vlastně myslíte? Pro koho to je? Je to totiž strašně divoký...


Trochu jsem se trápila, nevěděla jsem, jak to celý definovat, jestli chci prodávat v buticích, nebo oslovovat divadla. Bála jsem se, že se neuživím."


Během povídání se mi Simona průběžně ztrácí v lese štendrů, pere a uklízí kostýmy po představení na své místo.


„A když pak před šesti lety dcera Zuzka spolu s kamarády založili novocirkusovou skupinu Cink Cink Cirk, hned od začátku jsem pro ně šila kostýmy. Taky občas dělám absolventská představení pro studenty HAMU, kde to vzniká ve spolupráci s týmem lidí, tam se musí sladit požadavky režiséra, scénografa i herců a charakter kostýmů musí zapadnout do celkového pojetí.


Pak mi přišla tahle práce v La Putyce, a tím jsem dostala určitou profesní i existenční jistotu. A vlastně jsem teď zpětně zjistila, že už jsem celé to svoje směřování přestala řešit. Dělám pořád ty své bláznivé cirkusácké modely a práce se řetězí. Nejlepší reference je, že si to lidi řeknou. Teď už je to tak, že můžu některým lide otevřeně říct, že pro ně nemůžu šít prostě proto, že se na podobě modelů neshodneme."


autor / David Háva VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

ročník 2019

čísla 529 - 530

celý archiv