NP č.528 > FejetonDobrmanJan Stern

Musím říct, že čím jsem starší, tím jsem smířlivější k rituálům.

Jako mladý chlapec jsem si v Dějinách literatury pro VI. třídu základní školy přečetl slovo „buřič". Okamžitě se mi zalíbilo a od té chvíle jsem toužil být také buřičem, ačkoli jsem nevěděl, jak se vlastně buří. Ale cítil jsem, že správný buřman by měl okázale pohrdat vším zavedeným a zkostnatělým, a tak jsem neopomněl svému okolí dávat najevo, že mě nedostane do prvomájového průvodu ani na půlnoční, že nebudu olovo kalit ani odlívat, neboť Já jsem Já, buřič, volnomyšlenkář a duch nepokojný (tahle slova jsem taky našel v Dějinách literatury pro VI. třídu základní školy a rovněž jsem si je oblíbil, ačkoli dosud netuším, jak se myšlenka uvolňuje a z čeho a zda mám vůbec nějakého ducha, nebo jen pouhý nepokoj).


Jenže to víte, zestárnul jsem. Mám například kamaráda, se kterým se scházíme každý rok před Vánocemi. Je to takové dobračisko, co nikdy, ani na pět minut, nebylo buřičem jako já, a má-li ducha, je to duch zajisté pokojný. Snad až příliš. Dobračisko Karel má rád, když jsou věci, „jak mají být". Před Vánocemi to pro něj znamená, že se sejdeme v restauraci za nádražím a po chvilce diskuse volné, místy snad i volnomyšlenkářské, zahájí Dobrman Kájínek diskusi nevolnou. Čili rituál. Vyndá televizní program – kdysi na lesklém papíru, se Šafránkovou na obálce, dnes to loví z displeje – a praví: „Tak se podíváme, co nám letos dávaj." A počne mi sdělovat, že i letos – jéje – si princezna Lada obleče myší kožíšek, jenž obstojí v hygienické zkoušce.


Bývaly doby, kdy mi v ten moment plomba sedla na plombu a tak trochu na sebe počaly amalgámy tlačit, ba sem tam se na pokožce zvýraznila žíla, jež obvykle není tak dobře vidět. Připadal jsem si jako blbec a můj duch stával se ještě o trochu nepokojnějším. Proč mi to proboha čte? letělo mi hlavou. To jako myslí, že nemám na televizní program?! Nebo že neumím číst? Vidíme se jednou v roce a on půlku našeho setkání oznamuje, že – jéje – i letos vánoční prostitutce Julii vyklouznou svině klouzavý a vnitřně vyschlý šedivák Gere se nakonec nechá Julií svlažit.

Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.

Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.

Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Chci pomoci konkrétním lidem bez domova a v nouzi

Podívejte se profily našich nejlepších prodejců, kterým nechybí zodpovědnost a poctivost, ale chybí jim zázemí, oblečení, obuv nebo nějaká speciální pomůcka, aby se mohli cítit spokojeně a žilo se jim lépe. Našim prodejcům můžete přispět na jejich konkrétní potřeby nebo přání.
Chcete se o jejich osudu dozvědět víc? Děkujeme všem dárcům.

Nejčtenější články autora

My jsme všichni ho-ho / Jan Stern > NP č.459 > Fejeton Občas člověka pronásledují určité nutkavé představy. Člověka běžného (homo ordinaris) třeba představa, že má rozepnutý poklopec, i když nemá. Velké škody při tom nevznikají, krom toho, že si trochu unavíte ruku neustálým ohmatáváním rozkroku. Člověk hollywoodský (homo hollywoodiensis, slangově někdy též ho-ho) má nutkavé představy stejně jako člověk běžný, leč liší se tím, že mu tyto představy přinášejí nikoli malé škody, ale velké zisky. číst dále Autsursink / Jan Stern > NP č.476 > Fejeton Mám kamaráda, co se živí psaním. Různým. Pro „klienty“. Ale ne jako my ostatní psavci- -truhlíci, co po nocích potíme písmenka. On se nepotí. On vlastně nikdy pořádně ani nic nenapsal. číst dále Pasivista / Jan Stern > NP č.498 > Fejeton Jsou věci, na které nejsem zrovna hrdý. Třeba že jsem viděl všechny díly seriálu Dva a půl chlapa. Ale pak jsou věci, za které se nestydím, ač mi leckdo naznačuje, že bych měl. Třeba za to, že jsem pasivista. číst dále Per aspera ad astra / Jan Stern > NP č.490 > Fejeton Za mého dětství bylo oblíbenou kratochvílí děvčat vedení takzvaného památníčku. Asi víte, o co šlo: o takovou knížečku s prázdnými listy, kterou vám děvče dalo a vy jste mu tam měli něco napsat nebo namalovat „na památku“. Potíž byla, že jsem nikdy jaksi nepochopil tu základní poetiku žánru. Co se čeká? Kde jsou meze? Kdo jsou klasici? Já v tom naprosto plaval. V Rozumu do kapsy o tom nic nepsali a dokonce ani v Pionýrské stezce nenavedli mne na správnou stezku. A tak jsem to bral tak nějak od srdce – základ všech katastrof světa.   číst dále
celý archiv