NP č.525 > Jiné čteníPodivné dědictvíStanislav Komárek

S jistou nadsázkou můžeme říci, že budujeme postindustriální společnost s genetickým vybavením temného paleolitu. Je to dost fuška. Už sám tropický původ lidí si u nás v mírném pásmu vyžaduje spoustu opatření a práce navíc. Své panelákové mikrobiotopy podnes temperujeme na příjemně subtropických 25 stupňů Celsia, zvláště pak odchov mláďat musel být pro první přivandrovalce z teplejších zeměpisných šířek trudný. Uvědomil jsem si to, když jsem před lety sledoval život dětí v Amazonii – namísto plenek občasné opláchnutí ve štoudvi, namísto kabátků a čepiček nic, v tlupách běhají kolem vesnice a stačí je občas přikrmovat a chránit před predátory typu jaguárů. Odchovávat takovéhoto malého primátka v městském bytě není nepodobno odchovu zmíněného jaguára, ba ten by byl v mnohém lehčí. Na rozdíl od primátů, zvyklých vše v džungli rozkramařit, nakousnout a pak od toho utéct, mají kočkovité šelmy vrozené mnohé prvky disciplíny. Jak prostinké je naučit kotě chodit na misku s pískem, jak trudné je to s batolaty a nočníčky, ač inteligence je nepochybně mnohem víc na naší straně. Jak obtížné je naučit se uklízet, jak silně mnohého dosud láká představa nomadizování, kdy stačí prásknout do koní a od nepořádku i sociálních napětí ujet! Klasičtí autoři říkali, že výchova je opus contra naturam, dílo směřující proti lidské přirozenosti. Je to v globálu jistě pravda, pravda je ovšem také, že v lidské přirozenosti je také jistý latentní sklon vymýšlet takové nepřirozenosti jako mytí rukou před jídlem či pěstování brambor a jejich následné vaření. Těmto podivnostem poté učí další generace, a to většinou úspěšně, byť je k tomu zapotřebí určitého nátlaku, ne-li násilí...