NP č.525 > FejetonNenápadný půvab perkarbonátuJan Stern

Sigmund Freud tvrdil, že po patnáctém roku věku už je charakter člověka pevně dotvořen, „sádře podoben“. Sádru šlo dle jeho názoru poté na lehátku pokropit vodou a tvar duše lehce přeformovat, avšak jen do padesáti let. Po padesátce se sádra změní v kámen a nemá smysl se již o cokoli pokoušet.

Podle mého pozorování lidstvo od Freudových časů vyspělo a ten milník, kdy se sádra změní v kámen, se nám posunul někam ke čtyřicítce. Aspoň já to na sobě pozoruji. Chybičky a zvláštnůstky, o nichž jsem se kdysi domníval, že jsou jen hravým povrchem, který smažu, bude-li se mi jen trochu chtít, se proměnily v pevnou krustu, jež srostla s jádrem osobnosti.


Třeba takový prášek na praní. Vždy si říkám, že když se pytel již vyprazdňuje, měl bych koupit nový. Jenže nekoupím, protože ho tam ještě trochu je, že. Pokaždé, když už tam je poslední dávka, si říkám, že teď už ho koupit musím. Jenže zapomenu, protože ho tak málo kupuji, že se úkon nestal vyježděnou drahou. A vždy, když jdu prát a náhle zjistím, že už žádný prášek nemám, nadám si sice do pakoňů, ale nemažu hned do krámu, jen si řeknu, že ho koupím zítra a praní o den odložím. A druhý den... Ne, nebudu vás zdržovat. A nebojte, nezacyklím se úplně. Vždycky si nakonec přece jen vzpomenu. Někdy po dvou, někdy po třech dnech. Ale tuhle krize vygradovala.


A byla vám to věru prazvláštní věc. Když jsem si uvědomil, že již čtvrtý den nadávám si do pakoňů a nic to není platné a že venku prší a fakt se mi do toho supermarketu nechce a že je to se mnou už asi marné, protože sádra předčasně zcementovatěla, řekl jsem DOST a učinil radikální rozhodnutí. Nacpal jsem to prádlo do pračky a prostě ji pustil. Bez prášku. Prvně ve svém životě.


Tři hodiny pracího programu měl jsem pocit jakéhosi ztroskotání. Ale pak mě čekal jeden z nejpodivnějších objevů mého života. Když pračka doprala a já začal prádlo z bubnu vyndavat, zjistil jsem, že je úplně stejně čisté, jako když jsem ho prával s práškem. Ba popravdě, zdálo se mi i trochu čistší. Rozdíl byl jediný: nevonělo. Nesmrdělo sice, ale ani nevonělo. A já si uvědomil, že jsem čtyřicet let platil tukovým a jiným závodům nikoli malé peníze za parfém.

Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.

Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.

Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Chci pomoci konkrétním lidem bez domova a v nouzi

Podívejte se profily našich nejlepších prodejců, kterým nechybí zodpovědnost a poctivost, ale chybí jim zázemí, oblečení, obuv nebo nějaká speciální pomůcka, aby se mohli cítit spokojeně a žilo se jim lépe. Našim prodejcům můžete přispět na jejich konkrétní potřeby nebo přání.
Chcete se o jejich osudu dozvědět víc? Děkujeme všem dárcům.

Nejčtenější články autora

My jsme všichni ho-ho / Jan Stern > NP č.459 > Fejeton Občas člověka pronásledují určité nutkavé představy. Člověka běžného (homo ordinaris) třeba představa, že má rozepnutý poklopec, i když nemá. Velké škody při tom nevznikají, krom toho, že si trochu unavíte ruku neustálým ohmatáváním rozkroku. Člověk hollywoodský (homo hollywoodiensis, slangově někdy též ho-ho) má nutkavé představy stejně jako člověk běžný, leč liší se tím, že mu tyto představy přinášejí nikoli malé škody, ale velké zisky. číst dále Peklie, peklíčko / Jan Stern > NP č.458 > Fejeton Já jako fejetonista nejsem k ničemu zavázán. Na rozdíl od svých kolegů nejsem povinen zaznamenávat podstatné rysy epochy. Když chci, můžu psát klidně o beďarech. A můj pravidelný čtenář ví, že chci nezřídka. Leč občas se v epoše utrhne cosi tak podstatného, občas mineme tak epochální civilizační milník, že mi to nedá a začnu se hnípat v něm, namísto v pupíncích. A dnes je právě ta chvíle. Nemohu totiž nezaznamenat, že do našeho světa sestoupilo takřečené selfie, neboli selfíčko. číst dále Simonina éra / Jan Stern > NP č.461 > Fejeton Život je rozčlánkován. Na etapy. Já osobně třeba prožil etapu Julie. Robertsové, samozřejmě, v kozačkách nad kolena a se žvejkačkou. Pak přišla éra Marie, tedy Fredrikssonové, z Roxette, v elasťákách, v klipu Joyride. Pak mi vlítla do denního snění Alice na laně. Tedy Alicia Silverstoneová, z klipu Cryin od Aerosmith. Načež nastala éra Rejčl, přesněji tedy přiléhavého trička Jennifer Anistonové v Přátelích. Od Mars útočí! začala epocha Natalie. Tedy Portmanové. Kvůli jedné vánoční krizi se nakrátko vyhoupla na trůn epochy Keira, no ale pak nastoupila do zpráv na Nově Charvátová (to je ta bloncka, co se po ní slehla zem) a bylo vymalováno. Na chvilku. Než přišla Avril. Které jediné dokážu odpustit černé oční stíny. číst dále Košatéři, končíme! / Jan Stern > NP č.462 > Fejeton Existuje takový hezký obrat: nemoc z povolání. Vymysleli ho kvůli učitelkám, ale ono z každého povolání člověk dříve či později onemocní. číst dále
celý archiv