NP č.525 > Prodejci NPLidi, klidně se mě ptejte!Lucie Radová

Prodejce Ján z I. P. Pavlova v Praze

Když nějaký ten pátek den co den prodáváte na tom samém prodejním místě, časem si kolem sebe vytvoříte síť vztahů a známostí, vytvoříte si svůj vlastní malý ekosystém. Prodej Nového Prostoru není jen možností, jak si v nouzi přivydělat peníze. Pro drtivou část prodejců jde o způsob, jak se vrátit do společnosti, navazovat a pěstovat mezilidské vztahy. Podívejte se s námi na skryté příběhy míst, kolem kterých třeba každý den chodíte.

 

Evropský prodejce
Poprvé jsem street paper prodával ve svých osmnácti letech. Moje matka měla hodně mužů a já tedy i mnoho nevlastních otců, dům rodičů se pak prodal a já od té doby neměl kde bydlet. Tímhle způsobem jsem se dostal na ulici a taky k prodeji časopisu. Jsem Slovák, a tak jsem začínal u nás s prodejem Nota Bene. Dvě léta jsem byl ve Vídni a i tam jsem občas prodával. Jejich časopis se jmenuje Global Player. Osm let jsem byl taky v Anglii. Tam jsem zase někdy prodával The Big Issue. Všechno to jsou obdoby našeho Novýho Prostoru. Ve Vídni jsem někdy neprodal jediný kus za celý dva dny! Tady v Česku se prodává líp.


Kolik jazyků, tolikrát člověkem
Umím mluvit anglicky, v cizině jsem vždycky mluvil nejvíc anglicky. Německy pár slov taky umím, a když mi někdo něco říká, rozumím mu. Čeština mi problém nedělá. Umím ji od malička, protože město, ze kterého pocházím, je nedaleko od Břeclavi a tam se mluví záhorácky. V našem časopisu nejraději čtu články o prodejcích. Ale každýmu slovu taky nerozumím. Třeba mi dělá problém ten váš slang. Tudle za mnou někdo přišel a zeptal se mě: „Kolik to stojí? Padíka?" A chvilku mi trvalo, než mi došlo, že „padík" je vlastně padesát korun. A nebo prvně, když jsem byl v Praze, tak jsem šel nakoupit do potravin, došel jsem ke kase, že budu platit a prodavačka na mě: „Dvacet kaček." No, já jsem se vám tam začal tak smát, že jakože jakých kaček? Vždyť to je zvíře, ne? Kde bych je vzal?

od té doby, co jsem v praze, jsem s nikým pořádně nemluvil. mám aspoň rádio.

Kdo se nezeptá, neví
Už několikrát jsem si všimnul, že si u mě časopis kupovali lidé, kteří mi chtěli položit nějakou soukromou otázku, ale nakonec se mě nezeptali. Chtěl bych jim vzkázat, že se mě klidně můžou zeptat na cokoli, co je napadne. Nevadí mi to. Někteří lidi na mě třeba vidí, že nemám úsměv na tváři a že jsem tichý, ale to je prostě moje povaha. Stát tady celý den je dost namáhavý, člověk nemá pohyb a navíc je to taky náročný na psychiku. Denně kolem mě prochází tisíce lidí a dost z toho bolí hlava. Mám radši klidnější místa. Líbilo by se mi, kdyby se mi podařilo si během prodeje najít kamarády. Od tý doby, co jsem přijel do Prahy, jsem s nikým pořádně nemluvil. Stojím tu celý den a mlčím. Teď v sobotu jsem si dokonce pořídil malý rádio, abych mohl poslouchat a necítil se tak sám. Když nemá člověk s kým mluvit, je to zlý. Přemýšlel jsem i o tom, že začnu chodit do hospody. Sice je to tam drahý, ale můžu si tam koupit aspoň minerálku a hlavně tam jsou ti lidi!


Ženy vs. muži
Devět lidí z deseti, co ode mě kupují, jsou ženy. Bylo to tak snad zatím pokaždý! Ať už to bylo na Slovensku, nebo tady v Česku. Kdybych měl nějaký notes, tak bych si do něj dělal čárky za každou ženu a za každého muže, co si ode mě časopis koupili. Jednou to opravdu udělám! (smích) Týden si budu dělat takovouhle statistiku a pak budu vědět, jaký bude mezi muži a ženami rozdíl.


Býčí štěstí
Na levé ruce mám vytetovaný čínský znak. Ten čínský znak je býčí štěstí. Znamená to, že člověk musí být silný jako býk, aby ho získal. Musí o to štěstí bojovat. Mně by ke štěstí stačilo, kdybych si mohl lehnout do postele a v televizi bych si pustil nějaký pěkný film. S tím souvisí taky to, proč tu jsem. Lidé si zvykli, že tyhle noviny prodávají především invalidní a staří lidé, ale já jsem prostě mladej bezdomovec. Neměl jsem v životě tolik štěstí. Nikde není napsaný, že bezdomovec musí být jen starý člověk, stát se to může každýmu.


Sen o přívěsu
Spím po parcích na lavičkách. Měl jsem spacák, ale nedávno mi ho někdo ukradl. Až si našetřím peníze, tak si koupím přívěs a v něm budu bydlet. V žádném paneláku, to není nic pro mě. Přívěs by byl můj parádní nový život! Tak bych chtěl žít.


autor / Lucie Radová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Maceška, dáma s neobyčejnou pověstí / Jana Vlková > NP č.525 > Herbárium Viola × wittrockiana - Květina, kterou mnoho lidí spojuje výhradně se hřbitovní výsadbou, se prodrala do nejlepších hipsterských restaurací. Tak rozporuplnou rostlinu potkáte málokdy. číst dále Sešit od slova „sešít“ / Štěpán Materna > NP č.525 > DIY Mezi všemi těmi 3D tiskárnami a digitálními kutily 21. století působí hlouček lidí s barevnými papíry a tiskátky jako návštěva ze století předminulého. Nacházíme se na pražském Výstavišti na festivalu Maker fair. U stánku autorského papírnictví Papírna stojí menší stůl, kolem něj sedí šest lidí a soustředí se na krátký výklad instruktora Ondřeje. Začíná workshop zaměřený na ruční výrobu sešitů, kterého jsme se přijeli zúčastnit. číst dále Aby žáci učili učitele / Štěpán Materna > NP č.525 > Startér Robotika je na vzestupu, brzy bude ovlivňovat naše životy. Přesto se o ní na školách moc nedozvíte, možná i proto, že se učitelé tohoto předmětu trochu bojí. Projekt Robici.cz se snaží, aby výuka robotiky byla co nejsnazší. A aby si o ni žáci učitelům sami říkali. číst dále Život na dluh / Stanislav Komárek > NP č.525 > Téma čísla Celá ekonomická kultura, tažená ve starobylém 19. století kultem spořivosti a vyprávěnkami o šetrné Anežce, která si postupně „nasyslila“ na fabriku, se postupně změnila ve svůj pravý opak – všichni žijí na dluh. To, co se dříve pokládalo za symptom úpadku dekadentní šlechty, předcházející bezprostředně pádu, se stává normou. číst dále
celý archiv