NP č.517 > Prodejci NPNechci sedět doma sama s kocouremLucie Radová

resized/img/clanky/801x268c-2d3b-2998-header.jpg
Prodejkyně Olga v Jindřišské ulici v Praze

Když nějaký ten pátek den co den prodáváte na tom samém prodejním místě, časem si kolem sebe vytvoříte síť vztahů a známostí, vytvoříte si svůj vlastní malý ekosystém. Prodej Nového Prostoru není jen možností, jak si v nouzi přivydělat peníze. Pro drtivou část prodejců jde o způsob, jak se vrátit do společnosti, navazovat a pěstovat mezilidské vztahy. Podívejte se s námi na skryté příběhy míst, kolem kterých třeba každý den chodíte.

 

Kocour Mama, nebo Momo?
Olga žije v garsonce s kocourem. Když mi prozradila jeho jméno, špatně jsem mu porozuměla, a tak mi musela objasnit historii jeho vzniku. „Ne Mama, ale Momo. Já vám to vysvětlim. U popelnic našli v krabici od bot pět koťat. Dcera mi na internetu ukazovala jejich fotku a já jí řekla, že bych jedno z nich chtěla. Když jsem ho pak poprvé viděla, natáhla jsem k němu ruce a chtěla jsem říct: „Jééé, moje“, ale místo toho „moje“ jsem řekla „Jééé, momo.“ A tak už mu to zůstalo a od tý doby se jmenuje Momo. No, ale je to pěknej rošťák. Představte si, co mi tudle udělal. Seděl mi na klíně, koukal na mě, a pak se zničehonic odrazil a teď jsem tadydle od něj pěkně poškrábaná. (ukazuje směrem k intimním partiím) Heleďte, já jít teďkon na gyndu, tak se bude doktor zaručeně podivovat nad tim, co to mám doma za chlapa!“ (opět smích)

 

důchod mám necelých šest tisíc, zbyde mi osm stovek. jsem ráda, že si prodejem něco přivydělám.


Kanálek/nočník nebo pleny?
„Se záchodem to tady je problém. Do věže mě nepustěj, támhle do tý hospody mě taky nepustěj, tady na náměstí je záchod, dáte tam pětikorunu, ale pak se vám nevodevře… No, tak jezdim do Vodičkový na úřad a tam jsou záchody v průjezdu zadarmo. A co teprve v létě, když jsou pařáky a já hodně piju, tak kam mám pak jít? Na kanálek? Celá návštěva záchodu mě vyjde na dobrých dvacet minut. Když sem přijdou na kontrolu z výdejny a neviděj mě tu, tak z toho je problém a musim si to před nima obhajovat.“ Redaktor navrhuje řešení: „Tak nočník.“ Olga pokračuje: „Ale víte co, já jim to řeknu ve výdejně po pravdě, protože nevím, jak to mám dělat… Jednou jsem třeba byla v tý hospodě naproti a přišel tam za mnou vedoucí a říká: „No, já bych vás tam rád pustil, ale víte co, vy nekonzumujete, tak nemůžu.“ To tam mám jako jít a dát si jídlo za tři sta jenom proto, že se potřebuju vy****t, nebo co? Vezměte si třeba takový KFC. Tam vám dají lísteček, když si tam něco koupíte, a na tom lístečku je číselný kód, který musíte namačkat, abyste se na záchod vůbec dostala. Tak si říkám, jestli mám nosit pleny? Nebo já jinak fakt nevim, co myslíte?“ (smích)


Ďábel, nebo anděl?
„Jó, za mlada jsem bývala rebelka. Minulá redakce o mně dokonce napsala i článek… Počkejte, mám ho dokonce tady (z tašky na kolečkách vytahuje zažloutlé listy v průhledné fólii). Jmenuje se to: Uličnice – holka s ďáblem v těle. Ale na starý kolena si člověk všechno uvědomí. Heleďte se, já jsem byla dvanáct let na ulici, ale nikdy jsem nebyla bez občanky a kartičky pojištění. To jsou dvě věci, na který jsem si vždycky dávala pozor. Alkohol jsem pila naposledy před třinácti lety, když mi umřela maminka, a nemám žádný dluhy.“


Vosy nebo včely?
„Dřív jsem stávala támhle (ukazuje na protilehlou stranu ke kostelu), ale tam na mě jednou z toho akátu vletěly vosy nebo včely nebo co to bylo a pokousaly mě, tak jsem šla sem (pod podloubí přímo u Jindřišské věže). Když pršelo, tak jsem taky chodívala sem. Časem jsem zjistila, že z tramvají, co jezděj od Žižkova, vystupuje víc lidí, co chodí tímhle směrem do práce, tak jsem se sem přesunula nadobro.“


Radost, nebo povinnost?
„Důchod mám necelých šest tisíc, zaplatím nájem, zbyde mi osm stovek, a co s tím, že jo? Tak jsem ráda, že si prodejem nějakou tu kačku přivydělám. Dělám to ale hlavně proto, že mě to baví. Však prodávám už osm let! Znamená to pro mě taky vyjít mezi lidi. Doma jsem jen s kocourem a televizí a s těma si moc nepokecám. Kdežto tady mám hodně lidí a nemám si na co stěžovat. Jsou na mě hodní a já jsem moc ráda, že je mám. A to jim tam taky koukejte napsat! Napište, že jim moc děkuju.“ Plním slovo a ještě jednou píšu: Olga Vám moc děkuje!


autor / Lucie Radová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Chci pomoci konkrétním lidem bez domova a v nouzi

Podívejte se profily našich nejlepších prodejců, kterým nechybí zodpovědnost a poctivost, ale chybí jim zázemí, oblečení, obuv nebo nějaká speciální pomůcka, aby se mohli cítit spokojeně a žilo se jim lépe. Našim prodejcům můžete přispět na jejich konkrétní potřeby nebo přání.
Chcete se o jejich osudu dozvědět víc? Děkujeme všem dárcům.

celý archiv