NP č.519 > Téma číslaJistota neexistujeLucie Radová, Jan Štěpánek

resized/img/clanky/801x268c-57fa-3021-header.jpg
Sociální kurátor Pavel Pěnkava ve svém oboru pomáhá už čtyřiadvacet let. Jeho motivace a vnitřní zralost za tu dobu prošly mnoha pračkami a ohni.

Jste sociální kurátor. Co si pod tím máme představit?
Základní filozofie sociálního kurátora spočívá v tom, že stát prostřednictvím obcí zajišťuje pomoc každému občanovi, který se dostane do situace, kterou neumí sám zvládnout. Většina klientů k nám přichází, když už nějaký problém má, ale jsou i tací, kterým třeba hrozí vystěhování z bytu, a my jim pomůžeme dát všechno dohromady, aby k tomu nedošlo. Sociální kurátor (z latinského překladu pečovatel/opatrovník, pozn. red.) je tu také pro lidi, kteří nesplňují podmínky státních neziskových organizací. Systém pomoci prostřednictvím sociálních kurátorů vznikl v Československu v roce 1970 podle švédského vzoru a jeho záměrem je, aby nikdo nepropadl skrz síť pomáhajících organizací.


Řadu lidí, kteří nějakým způsobem pomáhají, dostihne časem tzv. mesiášský komplex. Setkal jste se s ním i vy?
Ještě předtím, než prvotní nadšení z práce sociálního kurátora přecházelo do nějakého rozumového schématu, jsem o sobě samozřejmě jako o mesiáši uvažoval. Já jsem především vnímal to, že lidi, kteří za mnou chodí, nikoho nemají. A to mě přitahovalo, pomáhat jim, protože byli sami. Sociální pracovník je tedy takový náhradník rodiny, nebo lépe vztahů, které klientům, co za námi docházejí, často chybějí. Mnohem tragičtěji vnímám, že bezdomovci nikoho nemají, než to, že nemají kde bydlet.


Jak se dá z tohoto komplexu nejlépe vystřízlivět?
Já si pod tím mesiášem představoval původně sám sebe. Byl jsem instalován do kanceláře a přišel mi první klient, který měl za úkol otestovat nového kurátora. A on mi řekl: „Jdu skočit pod tramvaj.“ A já mu řekl: „Ne, to nemůžete, to by vás přece bolelo.“ (smích) A on pokračoval: „Já už jsem si to všechno promyslel a jiný řešení nemám.“ Tak jsem se nevzdával a ptal se dál, jestli třeba existuje něco, co by mu pomohlo, a on se zamyslel a řekl: „Vlastně jo. Kdybyste mi půjčil dvacet korun na cigarety.“ Tak jsem ochotně vytáhl dvacku a měl jsem pocit, že jsem mu zachránil život, aniž bych domýšlel, že to vlastně byla manipulace a že prostřednictvím mojí naivity dosáhl klient svého. Mesiášský komplex je tedy jakási upřímná naivní snaha měnit svět nehledě na to, jaký ten svět je, a nehledě na to, jestli na to mám, nebo nemám.

Mesiášský komplex je naivní snaha měnit svět

Jaké je postavení sociálního pracovníka mezi ostatními příbuznými profesemi?
Dlouhou dobu jsme byli vnímaní jako někdo, kdo jenom pomáhá, ale neměli jsme vnitřní hrdost, nebo lépe řečeno zdravé sebevědomí. Když se ocitáme mezi právníky, lékaři, tak si každý odborník řeší situaci po svém, řeší určitý segment daného problému. Psycholog pracuje s psychickým stavem, právník řeší třeba zadluženost, kdežto sociální pracovník musí všechny výstupy zpracovat, musí je koordinovat a nad celou situací dohlíží, aby to fungovalo. Sociální pracovník je na řadě míst chápán jako přítěž. Například v nemocnici je brán jako člověk, co odčerpává finanční prostředky pro zdravotní personál, ale když pak nemocnice potřebuje vyřešit bezdomovce, který tam je dlouhodobě a neví se, co s ním, tak za sociálním pracovníkem stejně jdou a chtějí, aby situaci vyřešil. Důležité je přesvědčit veřejnost o naší odbornosti, o tom, že klientovi dokážeme pomoct a tím v konečném důsledku společnosti.


Ve vaší práci musí být obtížné vypozorovat její výsledek, jelikož v podstatě nikdy není zřejmý. Architekt postaví dům, zahradník vypleje záhon apod. U nich je motivace zřejmá. Jak to vnímáte vy? Proč vlastně děláte, co děláte?
Pomáhat lidem mě naplňuje. Kdysi jsem byl dlouhodobě nemocný a chodil k jednomu psychologovi, který mě sunul k tomu, abych nešel do invalidního důchodu, ale našel své uplatnění. A tenkrát jsem nemohl dělat práci, na kterou jsem měl vzdělání, jelikož byla manuálně náročná (Pavel Pěnkava je vyučený automechanik, pozn. red.), a tak mě napadlo, že se přihlásím na studium psychologie. U přijímacího pohovoru jsem pak jednomu pánovi, který na mě působil jak dědeček z pohádky, během pěti minut vychrlil celý svůj život, proč chci studovat psychologii, a on mi na to řekl: „No, heleďte se, když vás tak poslouchám, já bych vás spíš viděl na nějaké pomáhající profese, na sociálního pracovníka nebo něco takového.“ A tak jsem se nadchnul pro to, že budu dělat sociálního pracovníka, aniž bych věděl, co všechno to obnáší.

Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.

Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.

Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.


autor / Lucie Radová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA autor / Jan Štěpánek VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Chci pomoci konkrétním lidem bez domova a v nouzi

Podívejte se profily našich nejlepších prodejců, kterým nechybí zodpovědnost a poctivost, ale chybí jim zázemí, oblečení, obuv nebo nějaká speciální pomůcka, aby se mohli cítit spokojeně a žilo se jim lépe. Našim prodejcům můžete přispět na jejich konkrétní potřeby nebo přání.
Chcete se o jejich osudu dozvědět víc? Děkujeme všem dárcům.

celý archiv