NP č.521 > Téma číslaPánové, zadejte seMichaela Rozšafná

Jestli se chystáte do tanečních, zeptejte se třeba svojí babičky, co tam zažila ona, a uvidíte, že to samé tam čeká i na vás. Nejen proto jsou české taneční světovým unikátem. Rozhovor s tanečním mistrem Jiřím Dohnalem, který už více než půl století sleduje nevysychající zájem o taneční parket.

V Příbrami vedete taneční kurzy neuvěřitelných dvaapadesát let. Vzpomenete si na úplné začátky?
Vybavuji si především velikou nervozitu. Než jsme tehdy začali učit, museli jsme mít taneční vzdělání, což už dneska neexistuje. Tři a půl roku jsem jezdil z Příbrami do Prahy a po absolvování konzervatoře, kdy jsem dostal povolení od krajského výboru, teprve začal učit pod Závodním klubem Uranových dolů a vedl taneční kroužek Temperament. Tehdy jsem se, nabitý vědomostmi, postavil před dvě stě lidí a musel je dokázat ukočírovat. Učení tance není jenom o tom, že umím otáčku vpravo a vlevo, ale především, že musím umět oslovit publikum o mnoha lidech. To bylo nejtěžší ze všeho.


Osvědčily se vám nějaké finty, co na lidi funguje?
Život vám ukáže, co platí a co ne. Třeba stačí jenom to, že klesnete hlasem a řeknete nahlas Děkuji vám za pozornost. Takováto jednoduchá věc si zaručeně pozornost získá.


Pamatujete si, co jste v šedesátých letech učil žáky za tance?
Nebudete tomu věřit, ale kromě několika málo tanců jsou to úplně stejné tance, jaké učíme dnes. Standardní anglické tance waltz, tango a foxtrot se učí už od roku 1930 po celé Evropě. Latinskoamerické tance přišly trochu později, například jive se dostal do Evropy až kolem roku 1960.


Mohl se u nás jive za minulého režimu tancovat a vyučovat?

Smělo se to, měl několik způsobů základního kroku. Jivu předcházel rychlý rock and roll, fyzicky velmi náročný tanec, který vznikl v Americe, ale Angličani jej trošku zjednodušili a vznikl pomalejší jive. V té době se také tančil oblíbený „holanďan", který se však nevyučoval. Od šedesátých let jsme běžně učili i tanec cha-cha, rumbu a pro pokročilejší tanečníky sambu a paso-doble. Vedle toho samozřejmě už tehdy fungovaly polka a valčík, což jsou tance, ze kterých všechny ostatní vycházejí a navazují na ně. Vezměte si, že valčík vznikl už v roce 1874, dodnes bez něj ale žádný ples či taneční událost neexistuje. Od čtyřicátých let se u nás i v Evropě učí taky mazurka, no a k tomu všemu se průběžně přidávají různé taneční novinky – třeba salsa, kterou jsme v naší škole začali učit asi před osmi lety.


Jaké tance žáci tančí nejraději?
Jive a cha-chu. To jsou rytmické věci a mladí lidé na ně rádi tancují teď a rádi tancovali už před padesáti lety. Vedle kurzů pro mládež vedeme také dospělácké lekce a tam musím říct, že převládá obliba pomalejšího waltzu.


Kolik jste za svoji učitelskou éru vystřídal tanečních partnerek?
Asi deset nebo jedenáct. Několik let jsem učil tanec i s mojí manželkou.


Sbalil jste ji na tanec?
To víte, že jo. (smích) Ona byla Pražačka a jednou přijela za příbuznými do Příbrami na ples Komerční banky, kde jsme měli s taneční školou předtančení. Seděli jsme s chlapci nahoře na balkoně, a protože jsme všechny místní holky dobře znali, tahle nová nás zaujala a já jsem ji šel vyzvat k tanci. Ona tehdy tancovala v Praze, dobře jí to šlo, a den nato jsme si dali rande. Jenomže jsem se spletl a dorazil o hodinu později, takže jsem to musel odčinit nadcházející den tím, že jsem si vzal na šachtě volno a jel za ní do Prahy. Už jsme spolu čtyřicet pět let, máme tři dcery a šest vnoučat.


Víc než dvacet let učíte kurzy tance se svojí dcerou Lenkou, vedl jste ji odmala k tancování?
Lenka se mnou jezdila tancovat od třinácti let a přiznám se, že jsem ji potom trochu donutil ke studiu na Fakultě tělesné výchovy a sportu. Několik let se tanci věnovala závodně a vím, že jím žije úplně stejně jako já celý život. Je hezký pocit vědět, že až nebudu mít sílu, Lenka naši taneční školu převezme a bude pokračovat.

Každá dívka se ráda oblíkne a například otočit se pro ni není žádný problém. Zatímco pro chlapce je to něco nepřirozeného.

Vy jste ale mnoho let dělal učitele tance vedle svého zaměstnání v příbramských uranových dolech...
Po studiu na zdejší průmyslovce jsem pracoval jako důlní měřič – měřili jsme to, co havíři v zemi vyrazili, a dělali jsme podle toho mapy. Až do svých padesáti let jsem byl zaměstnancem uranových dolů, denně jsem byl od šesti do tří na šachtě a potom jsem od pěti do deseti učil lidi tancovat. Byla to makačka, ale když něco děláte rádi, nic vás nezastaví. Až od roku devadesát, kdy jsme založili soukromou taneční školu a začali podnikat, se věnuju profesně pouze tanci.


Jak se za dobu vašeho učitelování proměnili žáci, kteří na kurzy tance docházejí?
Změnili se hlavně v posledních letech. Mládež má dneska daleko větší osobní prostor k rozhodování a daleko víc možností k využití volného času. Dřív rodiče drželi děti víc na uzdě a rozhodovali o tom, co budou dělat. My si v tanečních kurzech vedeme docházku, a tak máme přehled o tom, kdo kolikrát chybí. Jasně vidíme, že je dneska daleko víc absencí než dřív. Lidi mají kolem sebe mnohem víc vjemů a asi jsou za to zodpovědné i všudypřítomné sociální sítě, které je pořád lákají, aby dělali jiné aktivity.

Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.

Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.

Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.


autor / Michaela Rozšafná VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Chci pomoci konkrétním lidem bez domova a v nouzi

Podívejte se profily našich nejlepších prodejců, kterým nechybí zodpovědnost a poctivost, ale chybí jim zázemí, oblečení, obuv nebo nějaká speciální pomůcka, aby se mohli cítit spokojeně a žilo se jim lépe. Našim prodejcům můžete přispět na jejich konkrétní potřeby nebo přání.
Chcete se o jejich osudu dozvědět víc? Děkujeme všem dárcům.

celý archiv