NP č.520 > Téma číslaJako by to bylo včeraJan Kalous

Historický areál dolů Mayrau zůstal zachován v modelu tzv. posledního pracovního dne.

První myšlenka o zřízení hornického skanzenu zde vznikla už v roce 1975, ale naplnit se ji podařilo až v roce 1994. V té době byl Důl Mayrau ještě v provozu a k ukončení těžby a následnému zasypání jam došlo o tři roky později. Tím, že byl důl památkou před ukončením provozu, podařilo se většinu technického zařízení dílen a provozů zachovat i se všemi stopami, které jsou s provozem uhelného dolu spojeny. Skanzen Mayrau návštěvníky překvapí právě vysokou měrou autenticity. Žádné úpravy či zkrášlování, areál se podřizuje neopakovatelné atmosféře ještě nedávno funkčního uhelného dolu. Prohlídka je směrována po trase havíře před sfáráním do dolu. Projdete si cechovnou, řetízkovými šatnami, koupelemi, lampovnou, známkovnou až k jámovým budovám dolu.


Průkopníci
Pražská železářská společnost začala s hloubením jámy Mayrau v roce 1874 a v říjnu 1877 byla v hloubce 515,2 metru nafárána uhelná sloj o mocnosti devíti metrů. Místo zarážky určil sám vrchní báňský ředitel Pražské železářské společnosti Gottfried Bacher. Jáma byla dohloubena do konečných 525 metrů a pojmenována po JUDr. Kajetánu Mayerovi, svobodném pánu z Mayrau. Jáma se hloubila v tehdy netradičním kruhovém jámovém profilu. Tuto novinku a řadu dalších zlepšovacích návrhů má na svědomí závodní Dolu Mayrau ing. Jan Karlík. Proslavil se zejména vynálezem tachografu, zařízením schopným zapisovat rychlost těžního stroje. Tento patent se později rozšířil do celého světa a dnes má toto podstatně zmenšené zařízení každý nákladní automobil nebo autobus.

Parní těžní stroj z roku 1905 je dodnes předváděn v pohybu

Dochované těžní stroje
V roce 1884 bylo dokončeno vyhloubení druhé jámy zvané Robert. Výrazná tektonická porucha, která vyhazuje část uhelné sloje o 70–100 m, rozděluje dolové pole na pole Mayrau cca 500 m pod povrchem a pole Robert o sto metrů výš. Zcela mimořádnou pozornost si zaslouží dochovaný soubor tří těžních strojů. V roce 1905 byl na jámu Mayrau instalován dvojčinný parní těžní stroj firmy Ringhoffer Smíchov, původně koncipovaný pro parní lodě. Tento stroj je dodnes návštěvníkům předváděn v pohybu a v historii na něm nedošlo k vážné poruše. Pouze v roce 1940 byl stroj přestavěn na pohon stlačeným vzduchem. Dalším zajímavým těžním strojem je MAG Ruston Praha systému Koeppe, také z roku 1905 a nakonec elektrický těžní stroj Škoda z roku 1932.


Důl plný umění
Důl Mayrau se stal centrálním dolem Pražské železářské společnosti a největších těžeb dosáhl v rozmezí let 1905 až 1916, kdy zde pracovalo přes 1300 dělníků a 70 techniků. Za celou existenci dolu zde bylo vytěženo přes 34 milionu tun kvalitního černého uhlí. Geologickou zajímavostí je výskyt přírodního koksu, který vznikl v okolí průniku hlavní kladenské sloje a čedičových pňů Vinařické horky, třetihorní sopky. Při návštěvě skanzenu se dozvíte, že dlouholetými pomocníky při dopravě v podzemí byli také koně. Poslední koně Karel a Baron se dostali na povrch v roce 1957 a dožili ve statku v obci Vinařice. Důl Mayrau byl také centrem kladenského báňského záchranářství. Od většiny podobných průmyslových areálů se Důl Mayrau liší tím, že zde v roce 2002 vznikla galerie Mayrau, kterou vedla Dagmar Šubrtová. Prvotním impulzem byla snaha zachránit pískovcové kvádry z bývalého Dolu Humboldt v Jemníkách, a tak na Mayrau vzniklo sochařské sympozium. Výsledkem byly sochy Kurta Gebauera, Davida Kračka, Tomáše Kůse a Lenky Klodové. Následovaly další akce – fotografický workshop, kdy se umělci snažili zachytit poslední pozůstatky likvidovaných dolů.


autor / Jan Kalous VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv