Představa „ráje", dnes tak často s „divočinou" spojovaná, je ovšem také už starého data, již Kolumbovy zprávy o jím objevených zemích v oblasti Karibiku hýřily takovýmito přívlastky. Je ostatně charakteristické, že biblický Eden byl chápán jako zahrada, rezervát.
Ne nadarmo je jedním z anglických výrazů pro rezervaci „sanctuary" a paralelu mezi svatyní a úběžištěm divočiny je velmi dobře pozorovat třeba v Číně na posvátných buddhistických horách, představujících zároveň už po staletí chráněné rezervace. K ráji jakýmsi způsobem také bytostně patří nevinnost, lépe řečeno nereflektovanost nerozumné lesní zvěře, která nehřeší, protože ani nemůže. Jung si při pohledu na táhnoucí stáda východoafrických kopytníků říkal, že až člověk si je v tomto nakupení životů jako jediný plně vědom sebe sama a svého vztahu k světu. Tento akt, chápaný jako „poznání dobrého i zlého", pak už bohatě stačí k vyhnání – je dobře ale vědět, že teprve toto vydělení činí člověka člověkem a pozdně antická sekta ofitů hada za zprostředkování celé této příhody aktivně uctívala a chápala ji jako klíčovou a pozitivní, nikoli neblahou.
Tímto vydělením se ovšem aktivuje i druhá složka vztahu k divočině, chápající ji jako zelené peklo, domov šelem a přízraků a cosi, co je nutno „přetvořit", zkultivovat a tím i nepřímo zničit. Ještě představa Klostermannem zobrazených šumavských horalů o jejich rodných hvozdech, dnes v první zóně národního parku, byla takováto. Teprve s hojným použitím seker mizejí medvědi, divoženky i primární prales. Teprve kulturní „zabydlení se" v krajině nechává zbytky „divočiny" vyvstat jako žádoucí a hodné šetření, jako upomínky ztracené „nevinnosti", ale je to také trochu něco jako sice potenciálně přemožitelný, ale ušetřený nepřítel, obr či tur.
