NP č.519 > Jiné čteníDivočinaStanislav Komárek

Jako ke všem emočně silným věcem je i lidský poměr k divočině ambivalentní. Jednou se chápe jako ohrožující, bytostně cizí pustina, která by měla raději nebýt, podruhé jako ztracený ráj, do něhož bychom znovu chtěli vstoupit, či jeho fragmenty alespoň uchovat.

Představa „ráje", dnes tak často s „divočinou" spojovaná, je ovšem také už starého data, již Kolumbovy zprávy o jím objevených zemích v oblasti Karibiku hýřily takovýmito přívlastky. Je ostatně charakteristické, že biblický Eden byl chápán jako zahrada, rezervát.

 

Ne nadarmo je jedním z anglických výrazů pro rezervaci „sanctuary" a paralelu mezi svatyní a úběžištěm divočiny je velmi dobře pozorovat třeba v Číně na posvátných buddhistických horách, představujících zároveň už po staletí chráněné rezervace. K ráji jakýmsi způsobem také bytostně patří nevinnost, lépe řečeno nereflektovanost nerozumné lesní zvěře, která nehřeší, protože ani nemůže. Jung si při pohledu na táhnoucí stáda východoafrických kopytníků říkal, že až člověk si je v tomto nakupení životů jako jediný plně vědom sebe sama a svého vztahu k světu. Tento akt, chápaný jako „poznání dobrého i zlého", pak už bohatě stačí k vyhnání – je dobře ale vědět, že teprve toto vydělení činí člověka člověkem a pozdně antická sekta ofitů hada za zprostředkování celé této příhody aktivně uctívala a chápala ji jako klíčovou a pozitivní, nikoli neblahou.

 

Tímto vydělením se ovšem aktivuje i druhá složka vztahu k divočině, chápající ji jako zelené peklo, domov šelem a přízraků a cosi, co je nutno „přetvořit", zkultivovat a tím i nepřímo zničit. Ještě představa Klostermannem zobrazených šumavských horalů o jejich rodných hvozdech, dnes v první zóně národního parku, byla takováto. Teprve s hojným použitím seker mizejí medvědi, divoženky i primární prales. Teprve kulturní „zabydlení se" v krajině nechává zbytky „divočiny" vyvstat jako žádoucí a hodné šetření, jako upomínky ztracené „nevinnosti", ale je to také trochu něco jako sice potenciálně přemožitelný, ale ušetřený nepřítel, obr či tur.


autor / Stanislav Komárek VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Velké činy / Stanislav Komárek > NP č.505 > Jiné čtení „Vstávejte, hrabě, čekají vás velké činy!“ říkal každé ráno francouzskému utopickému socialistovi Claude Henrymu de Saint-Simonovi jeho komorník dle předem zadaných propozic a jemně ho budil ze sna. číst dále Život na dluh / Stanislav Komárek > NP č.525 > Téma čísla Celá ekonomická kultura, tažená ve starobylém 19. století kultem spořivosti a vyprávěnkami o šetrné Anežce, která si postupně „nasyslila“ na fabriku, se postupně změnila ve svůj pravý opak – všichni žijí na dluh. To, co se dříve pokládalo za symptom úpadku dekadentní šlechty, předcházející bezprostředně pádu, se stává normou. číst dále Jen se tak pojistit... / Stanislav Komárek > NP č.501 > Jiné čtení Eseje biologa, spisovatele a filozofa Stanislava Komárka a blogera Martina Selnera, který popisuje životní zkušenosti vychovatele kupy autistických dětí. Zkrátka jiné čtení. číst dále Děti apokalypsy / Stanislav Komárek > NP č.523 > Jiné čtení Západní svět se od východního, rozumí se zde od světa žluté Asie, liší mimo jiné i v jedné podstatné věci. Nedílně k němu patří apokalyptická tradice, očekávání hrůzných, tragicky katastrofických a emočně vzepjatých konců, někdy spojených se záchranou nemnoha vyvolených. Většina obyvatelstva ji už nezná ani tak z Apokalypsy sv. Jana, součásti novozákonního korpusu, ale z jejích pozdějších a zdánlivě nenáboženských podob. Obvyklé české označení Zjevení sv. Jana není úplně výstižné, přiléhavější by bylo „odkrytí" či „odhalení" (rozumí se věcí budoucích). číst dále
celý archiv