NP č.514 > StartérOsmičkové lípyLibor Hruška

Čas od času se stane, že se úplně stejný nápad zrodí ve dvou hlavách naráz. Přesně to se přihodilo autorům projektů Lípy republikyStromy svobody, které se shodně pokoušejí zmapovat exempláře národního stromu zasazené na oslavu založení samostatného Československa.

První lípy republiky se mohly začít sázet bezprostředně po vyhlášení samostatnosti v říjnu 1918, z dendrologického hlediska byl rozpad mocnářství načasován dokonale. První velká vlna ale přišla až v roce následujícím, hodně stromů pamatuje také jubilejní roky 1928 a 1968.


Většinou výsadbu iniciovaly obce nebo místní spolky, které ji obvykle spojovaly s velkolepými národními slavnostmi. Dokládá to například zápis z kroniky středočeského Klučova: „Sešla se celá obec za pěkného slunného odpoledne – děti a děvčata oblečené za družičky v bílém oděvu, větší mládež v národních krojích. Několik sokolů v krojích si vzalo na starost pořádání celého průvodu." V Klučově bylo ten den vysazeno hned pět stromů – lípy Masarykova, Wilsonova, svobody, zastupitelstva a mládeže. Všechny tu dodnes rostou. „Úplně se mi zatajil dech, když jsem objevil stoleté lípy přesně podle popisu kroniky. Protože ale nejsou označeny, mnozí návštěvníci obce netuší, že tito dárci stínu nesou tak důležitá poselství." říká pražský dendrolog Aleš Rudl, který stojí za projektem Lípy republiky.


Rudl se dlouhodobě věnuje mapování významných stromů a téma lip ho napadlo před pěti lety, kdy se dozvěděl příběh nijak neoznačeného košatého listnáče rostoucího na úpatí pražského Petřína u sochy Jana Nerudy. Ústřední lípa republiky byla zasazena přesně 28. října 1968 členy Sboru ochrany přírody při Společnosti Národního muzea v Praze, dobrovolné ochranářské organizace, která iniciovala také sázení stromů v dalších koutech Československa.

Mapy Lip republiky a Stromů svobody se rychle zahušťují.

Jak ale upozorňuje David Kopecký z Nadace Parterství, která koncem loňského roku spustila projekt Stromy svobody, najdou se rituálně zasazené stromy i na soukromých zahradách. „Tato situace nejspíše nebyla příliš častá v případě výsadeb v letech 1918 a 1919, ale v roce 1968 někteří lidé na tichý protest sázeli i takto soukromě. Máme také záznam o lípě svobody v zahradě u rodinného domku na okraji chatové oblasti ve středočeské obci Zdiby. Téměř osmdesátiletý strom byl vysazený za druhé světové války paní Capouškovou, která k jeho kmeni každý den pokládala květiny či svíčku. Tuto tradici se dodnes snaží držet její prasynovec," vypráví Kopecký. Mapy, kam mohou lidé zanášet své objevy, se tedy postupně plní nejen exempláři samotnými, ale i příběhy podobnými těm ze Zdib nebo Klučova.


Když mluvím s Davidem Kopeckým, pozastavuji se i nad jménem projektu: Stromy svobody. Znamená to, že nebyly vysazovány pouze lípy, ale i jiné druhy? „Lípa jako národní strom byla samozřejmě nejtypičtější, sázely se ale i buky, jinany, nebo dokonce modříny. Jubilejními stromy, které nám završily tisícovku zmapovaných exemplářů, byly čtyři jírovce maďaly, lidově kaštany, ze Žermanic," odpovídá mi. Mapy lip republiky a stromů svobody se rychle zahušťují, výjimku tvoří pohraniční oblasti. „Logicky to vychází ze silné německé menšiny, která často nesdílela nadšení Čechoslováků z nového státu. Pokud se tam stromy sázely, tak to byly spíše duby jako symboly Německa," upozorňuje Kopecký. Lípy zasazené během první republiky se v Sudetech často stávaly terčem vandalských útoků, po válce pak byla výsadba obnovována.


Paradoxní situace nastala také v roce 1968, kdy si Československo připomínalo padesát let od svého vzniku. Srpnová invaze náhled na plošné sázení „masarykovských" stromků lehce pozměnila. „Ještě měsíc po sově­tské okupaci k výsadbám Stromů republiky v rozhlase vyzývalo samotné předsednictvo vlády a ÚV Národní fronty. S ­nastupující normalizací se ale na řadu stromů zapomnělo, některé pamětní desky byly odstraněny, a dokonce jsme zaznamenali případ, že u jednoho stromu byla vydána výzva k jeho pokácení. Jednalo se ale spíše o izolované případy než o masovou akci proti stromům," upozorňuje Kopecký.


Podobně popisuje rok 1968 i Rudl: „Většinou problémy nebyly, jen u některých lip byly narychlo odmontovávány cedulky, že se jedná o strom republiky. Známe ale i případy, kdy bylo sázení skutečně zakázáno. Jeden čtenář našeho webu se podělil o informaci, že v Příbrami měla být v roce 68 taky vysazena lípa republiky ve spolupráci se včelaři a místním národním výborem. Ten nakonec plánovanou akci zakázal, ale protože už byl strom objednaný, tak si ho včelaři vyzvedli a tajně ho zasadili v nedalekých Bratkovicích. Ta lípa je tam dosud, byl to hrdinský čin."


V České kotlině zkrátka lípa není jen jedním listnáčem z mnoha. Její zasazení, stejně tak jako poničení nebo pokácení, je i vše­obecně srozumitelným politickým aktem.


autor / Libor Hruška VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Splněný sen archeologa? / Libor Hruška > NP č.498 > Téma čísla Zdeněk Dragoun a Michal Tryml měli to štěstí, že se na začátku kariéry v 70. letech dostali k vykopávkám spojeným s výstavbou pražského metra. Splněný sen archeologa? Jen pokud by na práci bylo více času. Stavba metra se nesmí zpozdit, zněl stranický úkol, a tak si archeologové museli vybírat, co zachránit. číst dále Příliš směšné na středověk / Libor Hruška > NP č.529 > Téma čísla Dvojice mladých historiků Vojtěch Bažant a Martin Šorm boří stereotypy o zamračené středověké Evropě. Slovní hříčky, absurdní humor, ironie, satira i nadsázka, to vše existovalo už tehdy. A k tomu nádavkem prdící mniši, hroziví hlemýždi a zajíci zabijáci. číst dále Sudetské skalky / Libor Hruška > NP č.518 > Téma čísla Botanik Jan Albert Šturma je rodilý Pražák, dnes ale většinu času tráví v pohraničí. Věnuje se rekultivaci důlních brownfieldů, zkoumá opuštěné německé vesnice a do Sudet se sám přestěhoval. Koho jiného se zeptat na specifika sudetské flóry, na to, jakou vazbu má na pravlast prvních německých kolonistů a jak se proměnila před sedmdesáti lety po odsunu jejich potomků? číst dále Zvířata bez domova / Jak to vidí prodejce / Libor Hruška > NP č.494 > Život prodejce Osmiměsíční Blondie a dvouletá Elsa dělají společnost Vladimírovi v obytné buňce, kterou má pronajatou od radnice Prahy 9. „Mám se o koho starat, komu se svěřit a mám pocit, že nejsem sám. To je jedna věc, zároveň mě ale taky má kdo chránit, nemusím shánět paralyzér, nůž nebo jinou zbraň. Když lidi uvidí velkého psa, dostanou strach. Mnoho lidí z řad bezdomovců bylo zabitejch a já si myslím, že kdyby měli pejska, tak by bylo těch životů zmařenejch mnohem míň. Pes na nebezpečí opravdu dokáže dobře upozornit,“ říká Vladimír, ale dodává, že pes musí být dobře vycvičený a živený. číst dále
celý archiv