NP č.513 > TravelProstě to nevzdatMarkéta Štěpánková

Jan Dušek si i na vozíku a s diagnózou roztroušené sklerózy splnil svůj sen – vydal se na pouť do Santiaga de Compostela. V květnu 2016 tak skupinka osmi lidí vyrazila na cestu, kterou zároveň zdokumentovali ve filmu Camino na kolečkách. Film se promítá v kinech po celé České republice.

Proč právě Camino?
Kdysi jsem přečetl spoustu knih, možná všechny, od Paula Coelha a nejvíc mě ovlivnila jeho kniha Poutník – Mágův deník, kde on svoji osobní pouť do Santiaga popisuje. A taky mě zaujala kniha pátera Františka Lízny, který se na tuhle pouť vydal dokonce z Příbrami, ušel ji za 106 dní. Už tehdy jsem o tom začal uvažovat a pak jsem se v roce 2013 potkal v kostele – víte, já jsem praktikující křesťan – s Petrem Hirschem, spřátelili jsme se a v roce 2016 jsem mu tak jednou v létě na grilovačce řekl podle jeho slov památnou větu: „Péťo, já chci do Santiaga" A tak se díky němu daly věci do pohybu.

 

Jak se dal dohromady tým lidí, kteří s vámi putovali?
Na Hithitu rozjel Petr kampaň, podařilo se nám vybrat 204 tisíc, díky čemuž jsme mohli natočit i dokumentární film Camino na kolečkách a dát dohromady celý tým osmi lidí, včetně režisérky Evy Toulové, kameramana Tomáše Lénárda a vzali jsme s sebou i mého malého syna Jeníka. Jelo s námi i doprovodné auto. Původně jsme chtěli putovat 750 km, což by trvalo asi měsíc a půl, ale já bohužel každý měsíc musím na kapačky a tak dlouho jsem neměl čas, tak jsme to museli zkrátit „jenom" na 640 kilometrů.

 

To bylo v plánu, že vezmete s sebou i syna?
Jendovi jsem v roce 2016 řekl, že asi pojedu na menší výlet do Španělska, to mu tenkrát bylo devět let. A on že chce taky. Tak jsme uzavřeli dohodu – on se zlepší ve škole a já ho pak vezmu s sebou. No a on to všechno dodržel, učitelé a ředitel nám to taky schválili, takže i já jsem musel splnit svůj slib. Jsem na něj moc hrdý – ušel to po svých, a to jsme šli denně v průměru 25 kilometrů!

 

Jaký byl nejhezčí zážitek pouti?
Ten mám spojený právě se svým synem, on o tom ani neví. Nejsilnějším okamžikem pro mě bylo, když jsem se mohl dívat, jak si hraje na břehu oceánu na tzv. španělském konci světa, na mysu Fisterra, kam jsme po dlouhé cestě dorazili. Jen jsem seděl, pozoroval ho a to pro mě byla v tu chvíli ta nejcennější odměna.

 

Jakých reakcí se vám dostalo od okolí? Podpora, nebo spíše obavy?
Převážně slova obdivu. Akorát já si ten obdiv se svojí skromností moc nepřipouštím. Nebýt totiž těch lidí kolem mě, tak to v Logroño otočím a letím zpátky.


Nastal nějaký moment, kdy jste si řekl, že už toho máte dost a pouť možná nedokončíte?
Krize sice přicházely, ale vždycky jsem si uvědomil, že za mnou stojí řada lidí. A teď nemyslím jen ty, kteří se mnou pouť absolvovali, ale i řada dalších vozíčkářů. Nevydal jsem se na cestu jen sám pro sebe, chtěl jsem i jim dokázat, že na vozíku život nekončí, ale může tam třeba i začít.

Možnost popovézt se doprovodným vozem tu byla vždycky a nikdo tady v Čechách by to nepoznal, akorát já bych se pak na sebe nemohl podívat, kdybych to takhle vzdal.

 

A to cestou nenastaly ani nějaké technické problémy? Přece jen to asi není jednoduché jet s vozíkem po kamenech, v horku, zimě, dešti... musí být docela náročné nejen pro vás, ale celý tým.
Měl jsem k dispozici manuální i elektrický vozík a k tomu manuálnímu ještě takové speciální terénní kolečko, díky kterému šlo celý vozík přizvednout a v těžkém terénu to pak díky tomu jelo snáz. No a na jednom kamenitém úseku se tohle kolečko polámalo a kluci mě museli táhnout. To bylo dost těžký. No a taky se nám jednou rozbila pumpička.

 

Jak vás cesta změnila, díváte se teď na život jinak?
Utvrdil jsem se v tom, že na kolečkách život nekončí a že je možné skutečně všechno – stačí jen chtít. Pro mě je důležité, že jsem splnil úkol, který jsem si před cestou dal – ukázat na svém příkladu ostatním lidem, že to jde.

 

I díky již zmiňovanému Paulu Coelhovi se pouť do Santiaga stala velmi populární a řada poutníků říká, že ztrácí svoje kouzlo, je tam spousta lidí... Jak jste to vnímal vy?
To je možné, ale já jsem to vnímal jako svoji cestu. Často jsem svojí skupince i ujížděl, chtěl jsem si ty okamžiky prožívat o samotě. Lidí tam sice bylo opravdu hodně, nejvíc jich pak přibývalo posledních 100 kilometrů před Santiagem, ale tím se pro mě osobní význam mojí cesty nijak neměnil. Každý den byl unikátní, krásný, pro mě významný a jsem rád, že jsem mohl zažít i ty těžké úseky.

 

Měli jste někdy jako tým vzájemnou ponorku?
Měli. Hlavně posledních čtrnáct dní, to už mi i vadilo, když na mě někdo promluvil. Ale to jsem radši hned řekl „hele nemluvte na mě, já bych byl protivnej". Ale syna se to netýkalo. Jo a občas jsem po nich taky chtěl, aby mi ustoupili z cesty a nezacláněli ve výhledu – to když šla okolo nějaká pěkná poutnice...

 

A co nějaká další cesta?
No, zajímalo by mě, jestli je na Aljašce ten zelený autobus Christophera Jonese McCandlesse z filmu Útěk do divočiny. Prý stojí, ale já bych si to stejně rád ověřil na vlastní oči. Ale zatím se v nejbližší době chystám se svými dětmi do Beskyd.


autor / Markéta Štěpánková VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Chci pomoci konkrétním lidem bez domova a v nouzi

Podívejte se profily našich nejlepších prodejců, kterým nechybí zodpovědnost a poctivost, ale chybí jim zázemí, oblečení, obuv nebo nějaká speciální pomůcka, aby se mohli cítit spokojeně a žilo se jim lépe. Našim prodejcům můžete přispět na jejich konkrétní potřeby nebo přání.
Chcete se o jejich osudu dozvědět víc? Děkujeme všem dárcům.

celý archiv