NP č.507 > Život prodejceUvěřit siJan Štěpánek

V norském Oslu se letos konal patnáctý ročník ? Homeless World Cup, tedy MS ve fotbale bezdomovců. Že je to ale turnaj nejen pro bezdomovce, ale i pro jinak sociálně vyloučené osoby, dokazuje letošní účast týmu SANANIM, který reprezentoval Českou republiku.

Manažerem týmu SANANIM byl Jakub Chudomel, náš bývalý kolega z Nového Prostoru, ostatně NP vyslal na mistrovství své týmy v letech 2004 a 2005. Takže jsme se s Jakubem po návratu z turnaje sešli, abychom porovnali své zkušenosti.


Kdo jsou klienti SANANIM, koho jste vlastně v týmu do Norska vezli?
Jde o lidi s nějakou závislostí na nelegálních drogách. Jsou to klienti buď aktuálně v terapeutickém programu, nebo klienti, kteří jsou ve fázi roku dvou od absolvování takového programu. Když jsme tam tou dodávkou jeli, cítil jsem, jak jsou nervózní, čím víc jsme se blížili k Oslu, a tím pádem i nějakému riziku komunikace a vůbec té výzvě, tím víc byli jako parta uzavření sami do sebe. Nemusí to být jen takový ten předsudek o stigmatu Čecha jako paštikáře, který je v zahraničí outsiderem, tady to bylo ještě umocněno tím, že naši klienti se často cítí jako outsideři i ve vlastní zemi. Ale pozor! Odjížděli jsme po dvanácti dnech a oni hulákali na všechny lidi, na všechny strany: „Nice to meet you!".

 

Turnaj se jmenuje Homeless World Cup, ale vzhledem k tomu, že jsou tam desítky mužských i ženských týmů z celého světa, tak se tím ta představa nějakého turnaje čistě jen lidí bez domova jeví trochu nepřesná.
Kritéria pro účast na turnaji hovoří o lidech bez domova, lidech, kteří prodávají street-paper a nebo lidech léčících se ze závislostí. Takže jsme tam nebyli coby ne-bezdomovci nějakou výjimkou. Hráli jsme třeba s klukama z Grenady, což byli brousci světového kalibru, nešli pod 85 kilo a metr devadesát a já jsem si tak říkal – jak vlastně vypadá bezdomovectví na Grenadě? Jsem tam asi na pláži od rána do večera, od narození do smrti a chodím tam celý dny a prodávám turistům brejle. Což je úplně jiná kategorie bezdomovce, než jak je známe z našeho kulturního okruhu. Skamarádili jsme se i s klukama ze Zimbabwe. A ti zase mluvili o tom, že se jednoho dne kolem jejich čtvrti začaly srocovat buldozery a vláda jim spolu s nějakým investorem celou čtvrť srovnala se zemí. A nikoho to nezajímalo. Byli to do té doby obyčejní lidé a trvalo jim pak asi osm let, než se v té nové situaci bezdomovců dali dohromady.

 

Ať už se na hřišti potkávají lidé z jakýchkoli zemí, skoro vždy vyhrají Brazilci...
Přesně tak. (směje se) Tam je ta vášeň pro fotbal úplně jinde. Vůbec ten zájem o fotbalový rozměr turnaje byl u zemí, jako jsou Chile, Mexi­ko, Argentina nebo Brazílie, úplně fascinující. Vezmi si jen tohle: organizátoři platí ubytování deseti lidem, nejčastěji je to osm hráčů, trenér a nějaký manažer týmu. Třeba z Chile přijeli týmy hned dva, mužský a ženský, a v zázemí měli asi sto lidí. Teď nikoho neobviňuju, oni si to musej bezesporu platit sami, ale je znát, že kolem fotbalu v jejich zemi je takové haló, že si na to dokážou sehnat sponzory. Podle toho pak i ta jejich hra a nasazení vypadá.

 

Vy jste skončili nějaký sto šedesátý, ne?
(směje se) Ale nekecej, třicátý devátý. Turnajový systém je hrozně přátelský. Po prvních dvou třech zápasech, který proběhnou ve vylosovaných skupinách, se nestane, že by se někdo musel sbalit a odjet. Ale z těchle prvních zápasů se generují skupiny výkonnostně si mnohem bližší a pokračuje se hrou v těchto skupinách, kde se hraje o samostatné malé poháry. Bojuje se furt. Jak se jmenoval pohár té naší skupiny, to už nevím (my jsme to, Jakube, zjistili a ty i čtenáři to najdete v tajence na konci čísla), v té naší skupině jsme skončili z osmi pátí. Z tý sumy asi třiceti zápasů, co jsme hráli, jsme jich asi pět vyhráli a zbytek jsme prostě projeli.


Je mi jasný, že o výsledky až tak nejde. Spíše jde o tu účast, komunikaci, poznávání nových lidí, situací...
Ta atmosféra je tam neskutečně silná, má to takový ten sportovní fair-play náboj. Nám se stala taková věc: povrch hřiště je umělá tráva, a když zaprší, tak je to nekontrolovatelný kluziště a je třeba na to mít speciální kopačky. Náš brankář měl nějaký placatý tenisky, takže sotva mohl i jen stát. A přišel za ním chlápek: „Čau, já jsem brankář brazilskýho týmu, koukám, jak ti to tu klouže, podívej, já si přivezl dvoje kopačky, já ti ty jedny dám."


Co dál? Jste pár týdnů doma, jak lze takovouhle zkušenost vytěžit, i co se nějaké terapeutické práce týče?
Kdo se něčeho takového účastní, ten si odnese neopakovatelné zážitky, které můžou posloužit i jako motivace k důležitým rozhodnutím. Ze statistiky HWC Foundation vyplývá, že 85 % těch, kteří se HWC zúčastní, v tom sportu pokračují. Což je sám o sobě skvělý efekt umocněný tím, že tě nikdo nenutí, chceš sám. Sport je v principu zdravý v různých vrstvách, a když do toho skočíš na základě takové zkušenosti, a ne že ti to papouškuje nějakej terapeut, pak je to úžasný. Navíc celé Oslo tím turnajem žilo, záštitu převzala norská princezna, byla to obrovská událost. Chodíš ve dresu po ulici a lidi tě zdraví. Být součástí toho, i to je socializace! Ty pak máš tendenci v té své cestě zpět do společnosti pokračovat. Ono ti to zavoní, zachutná ti to, uvěříš sobě, uvěříš většinový společnosti.


autor / Jan Štěpánek VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Jaké to je, prodávat Nový Prostor / Jan Štěpánek > NP č.529 > Prodejci NP Předvánoční prodej NP na pražském Ládví zpestřila dvojice neobvyklých prodejců. Namísto Broni a Asterixe si tu s časopisy stoupli Rostislav Novák a Dušan Sitek, herci seriálu Ulice. Roli hostujícího prodejce si v historii NP zkusila celá řada lidí. číst dále Všichni jsme na jedné lodi / Jan Štěpánek > NP č.501 > Téma čísla Koncept kolektivních domů počítá s tím, že v jednom domě žijí stovky i tisíce lidí. Byty často nemají plnohodnotné kuchyně, o chod domu a vašeho života se stará personál. Součástí domu je jídelna, školka i prádelna. V Československu vzniklo od konce 40. let několik desítek takových koldomů. Jak se v nich žilo? Vyzpovídali jsme mgr Huberta Guzika, Ph.D., z Ústavu teorie a dějin architektury FA ČVUT. číst dále Pes je zvíře. Nesmíme mu přičítat lidské emoce / Jan Štěpánek > NP č.527 > Téma čísla To, jak se pes chová a projevuje, je odrazem duševního stavu jeho majitele. S Kristýnou Sedlákovou (psikouc.cz) jsme si povídali o svébytné dynamice mezi člověkem a jeho psím kamarádem. Kristýna je psí psycholožka. „Občas si ale připadám víc jako psycholog lidí,“ říká. číst dále

Nejčtenější články z tohoto čísla

Psychologie samoty / Michaela Rozšafná > NP č.507 > Téma čísla Samota není jen fyzickou izolací, ale častěji spíše stavem duše, který je tvůrčí a posouvá nás vpřed. Máme v ní čas na svoje nejistoty a otázky, říká psychoterapeut Jakub Hučín. číst dále Štrosmajera nečekejte / Jan Stern > NP č.507 > Fejeton Dnes vyřídíme kancelář,“ říkával můj děda, když si na konci měsíce rozložil po stole účty a vzal do ruky malý notýsek, do kterého si zapisoval výdaje a příjmy. číst dále Na porážku do environmentálních jatek / Darek Šmíd > NP č.507 > Novinky / Technoskop Ničení životního prostředí má ničivé skóre: 4,6 trilionu dolarů a 9 milionů mrtvých. číst dále Neprůchodnost / Stanislav Komárek > NP č.507 > Jiné čtení Kdyby se konec minulého režimu u nás dal stručně charakterizovat dvěma hesly, pak by kromě zcela prvořadého „Vše je pod kontrolou!“ následovalo hned na druhém místě zvolání „Nic nejde!“. číst dále
celý archiv
//