NP č.507 > Téma číslaSám v dířeLibor Hruška

Díra, šuplík, ajnclík. Zatímco 20. století institut samovazby výrazně omezilo, ve století předcházejícím byla samota často ordinovaným lékem k nápravě hříšníků.

Především pak ve věznicích, které byly – nejprve ve Spojených státech, pak i na starém kontinentu – zakládány podle zásad takzvaného filadelfského systému. Vycházel z kvakerské teologie a v době, které vládly fyzické tresty, představoval revoluci ve vězeňství. Bohabojní kvakeři v roce 1776 založili ve Filadelfii Společnost pro zmírnění utrpení vězňů a ve stejném městě i první věznici nového střihu. Nový, lepší člověk se měl zrodit z naprostého odloučení od společnosti, díky promyšlené architektuře věznic se jejich obyvatelé vzájemně vůbec nepotkávali, tam, kde to podmínky neumožňovaly, pak byli vězni převáděni s maskou na obličeji. Díky nulovému kontaktu mezi odsouzenými nehrozilo propuknutí „epidemie zla", vězeň ponechaný v izolaci měl navíc dost času zpytovat svědomí. Mezi čtyřmi stěnami, v kontaktu pouze s Bohem, se učil nenávidět zločin, naslouchat svému svědomí. Ani práce nebyla žádoucí, i ta by člověka odváděla od výčitek. Radikální filadelfský systém byl v následujících dekádách různě modifikován. Třeba systém, který se zrodil ve státu New York, skloubil noční pobyt na samotkách s povinnou denní prací na celách společných. Prací bez jediného slova. Vězni sice byli pohromadě, zároveň byl ale kvůli zákazu komunikace každý sám. V Novém světě se inspirovalo i rakousko-uherské vězeňství, konkrétně kombinovaným modelem noc-den. Právní historik Lubomír Bajcura připomíná zákon z roku 1872, podle kterého si měli vězni odsedět na samotce všechny tresty kratší než rok a půl. Dnes je samovazba v českých věznicích pouze kázeňským trestem, může být navíc maximálně dvacetidenní a musí ji posvětit lékař. A pár dní dobrovolné samoty na přání vězně? „Ne, to nejde, jsou jasná kritéria kázeňského řízení. Pokud je někdo v takovém psychickém stavu, kdy vyžaduje být sám, může být na určitou dobu umístěn na krizové oddělení," říká mluvčí Vězeňské služby Petra Kučerová.


autor / Libor Hruška VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Sudetské skalky / Libor Hruška > NP č.518 > Téma čísla Botanik Jan Albert Šturma je rodilý Pražák, dnes ale většinu času tráví v pohraničí. Věnuje se rekultivaci důlních brownfieldů, zkoumá opuštěné německé vesnice a do Sudet se sám přestěhoval. Koho jiného se zeptat na specifika sudetské flóry, na to, jakou vazbu má na pravlast prvních německých kolonistů a jak se proměnila před sedmdesáti lety po odsunu jejich potomků? číst dále Komín vždycky přežije / Libor Hruška > NP č.520 > Téma čísla Se stavebním inženýrem a historikem Martinem Vonkou jsme se sešli u paty přes sto třicet let starého čtyřiapadesátimetrového komínu bývalého cukrovaru v pražských Modřanech. číst dále Těžké snění nevidomých / Libor Hruška > NP č.497 > Téma čísla Jak se nevidomí rozhodují, že je čas jít spát? A jak poznají, že je už ráno? A když spí, o čem se jim zdá? Spánkové deprivace u části nevidomých vedou k tomu, že ti pak končí v ordinacích neurologů. Zeptali jsme se dvou nevidomých, jak se s nepříliš známým fenoménem, který provází život slepců, srovnávají. číst dále Splněný sen archeologa? / Libor Hruška > NP č.498 > Téma čísla Zdeněk Dragoun a Michal Tryml měli to štěstí, že se na začátku kariéry v 70. letech dostali k vykopávkám spojeným s výstavbou pražského metra. Splněný sen archeologa? Jen pokud by na práci bylo více času. Stavba metra se nesmí zpozdit, zněl stranický úkol, a tak si archeologové museli vybírat, co zachránit. číst dále
celý archiv