NP č.507 > Téma číslaSám v dířeLibor Hruška

Díra, šuplík, ajnclík. Zatímco 20. století institut samovazby výrazně omezilo, ve století předcházejícím byla samota často ordinovaným lékem k nápravě hříšníků.

Především pak ve věznicích, které byly – nejprve ve Spojených státech, pak i na starém kontinentu – zakládány podle zásad takzvaného filadelfského systému. Vycházel z kvakerské teologie a v době, které vládly fyzické tresty, představoval revoluci ve vězeňství. Bohabojní kvakeři v roce 1776 založili ve Filadelfii Společnost pro zmírnění utrpení vězňů a ve stejném městě i první věznici nového střihu. Nový, lepší člověk se měl zrodit z naprostého odloučení od společnosti, díky promyšlené architektuře věznic se jejich obyvatelé vzájemně vůbec nepotkávali, tam, kde to podmínky neumožňovaly, pak byli vězni převáděni s maskou na obličeji. Díky nulovému kontaktu mezi odsouzenými nehrozilo propuknutí „epidemie zla", vězeň ponechaný v izolaci měl navíc dost času zpytovat svědomí. Mezi čtyřmi stěnami, v kontaktu pouze s Bohem, se učil nenávidět zločin, naslouchat svému svědomí. Ani práce nebyla žádoucí, i ta by člověka odváděla od výčitek. Radikální filadelfský systém byl v následujících dekádách různě modifikován. Třeba systém, který se zrodil ve státu New York, skloubil noční pobyt na samotkách s povinnou denní prací na celách společných. Prací bez jediného slova. Vězni sice byli pohromadě, zároveň byl ale kvůli zákazu komunikace každý sám. V Novém světě se inspirovalo i rakousko-uherské vězeňství, konkrétně kombinovaným modelem noc-den. Právní historik Lubomír Bajcura připomíná zákon z roku 1872, podle kterého si měli vězni odsedět na samotce všechny tresty kratší než rok a půl. Dnes je samovazba v českých věznicích pouze kázeňským trestem, může být navíc maximálně dvacetidenní a musí ji posvětit lékař. A pár dní dobrovolné samoty na přání vězně? „Ne, to nejde, jsou jasná kritéria kázeňského řízení. Pokud je někdo v takovém psychickém stavu, kdy vyžaduje být sám, může být na určitou dobu umístěn na krizové oddělení," říká mluvčí Vězeňské služby Petra Kučerová.


autor / Libor Hruška VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Zvířata bez domova / Jak to vidí prodejce / Libor Hruška > NP č.494 > Život prodejce Osmiměsíční Blondie a dvouletá Elsa dělají společnost Vladimírovi v obytné buňce, kterou má pronajatou od radnice Prahy 9. „Mám se o koho starat, komu se svěřit a mám pocit, že nejsem sám. To je jedna věc, zároveň mě ale taky má kdo chránit, nemusím shánět paralyzér, nůž nebo jinou zbraň. Když lidi uvidí velkého psa, dostanou strach. Mnoho lidí z řad bezdomovců bylo zabitejch a já si myslím, že kdyby měli pejska, tak by bylo těch životů zmařenejch mnohem míň. Pes na nebezpečí opravdu dokáže dobře upozornit,“ říká Vladimír, ale dodává, že pes musí být dobře vycvičený a živený. číst dále Tak si to pojďme spočítat / Libor Hruška > NP č.490 > Téma čísla A nejšťastnějším státem planety pro letošní rok se stává… Kostarika. Tak ne, Dánsko. Nebo přece jenom Kostarika? Jakou vypovídací hodnotu mají výpočty Hrubého národního štěstí nebo Indexu šťastné planety. číst dále Těžké snění nevidomých / Libor Hruška > NP č.497 > Téma čísla Jak se nevidomí rozhodují, že je čas jít spát? A jak poznají, že je už ráno? A když spí, o čem se jim zdá? Spánkové deprivace u části nevidomých vedou k tomu, že ti pak končí v ordinacích neurologů. Zeptali jsme se dvou nevidomých, jak se s nepříliš známým fenoménem, který provází život slepců, srovnávají. číst dále Pravá tma už neexistuje / Libor Hruška > NP č.497 > Téma čísla Astronom Pavel Suchan je nejznámějším českým bojovníkem proti světelnému smogu. A to nejen proto, že astronomové bez pořádné tmy nemohou pořádně pracovat, ale i proto, že nadměrné osvícení veřejného prostoru je zdraví škodlivé a paradoxně také snižuje naši bezpečnost. Proč je třeba lobbovat za větší tmu? číst dále
Odběr novinek

Dobré zprávy z NP Chcete vědět, co je u nás nového? Přihlašte se k odběru newsletteru.

Zásady zpracování osobních údajů