Především pak ve věznicích, které byly – nejprve ve Spojených státech, pak i na starém kontinentu – zakládány podle zásad takzvaného filadelfského systému. Vycházel z kvakerské teologie a v době, které vládly fyzické tresty, představoval revoluci ve vězeňství. Bohabojní kvakeři v roce 1776 založili ve Filadelfii Společnost pro zmírnění utrpení vězňů a ve stejném městě i první věznici nového střihu. Nový, lepší člověk se měl zrodit z naprostého odloučení od společnosti, díky promyšlené architektuře věznic se jejich obyvatelé vzájemně vůbec nepotkávali, tam, kde to podmínky neumožňovaly, pak byli vězni převáděni s maskou na obličeji. Díky nulovému kontaktu mezi odsouzenými nehrozilo propuknutí „epidemie zla", vězeň ponechaný v izolaci měl navíc dost času zpytovat svědomí. Mezi čtyřmi stěnami, v kontaktu pouze s Bohem, se učil nenávidět zločin, naslouchat svému svědomí. Ani práce nebyla žádoucí, i ta by člověka odváděla od výčitek. Radikální filadelfský systém byl v následujících dekádách různě modifikován. Třeba systém, který se zrodil ve státu New York, skloubil noční pobyt na samotkách s povinnou denní prací na celách společných. Prací bez jediného slova. Vězni sice byli pohromadě, zároveň byl ale kvůli zákazu komunikace každý sám. V Novém světě se inspirovalo i rakousko-uherské vězeňství, konkrétně kombinovaným modelem noc-den. Právní historik Lubomír Bajcura připomíná zákon z roku 1872, podle kterého si měli vězni odsedět na samotce všechny tresty kratší než rok a půl. Dnes je samovazba v českých věznicích pouze kázeňským trestem, může být navíc maximálně dvacetidenní a musí ji posvětit lékař. A pár dní dobrovolné samoty na přání vězně? „Ne, to nejde, jsou jasná kritéria kázeňského řízení. Pokud je někdo v takovém psychickém stavu, kdy vyžaduje být sám, může být na určitou dobu umístěn na krizové oddělení," říká mluvčí Vězeňské služby Petra Kučerová.
ročník 2017
čísla 489 - 508
