NP č.507 > Téma číslaSám v dířeLibor Hruška

Díra, šuplík, ajnclík. Zatímco 20. století institut samovazby výrazně omezilo, ve století předcházejícím byla samota často ordinovaným lékem k nápravě hříšníků.

Především pak ve věznicích, které byly – nejprve ve Spojených státech, pak i na starém kontinentu – zakládány podle zásad takzvaného filadelfského systému. Vycházel z kvakerské teologie a v době, které vládly fyzické tresty, představoval revoluci ve vězeňství. Bohabojní kvakeři v roce 1776 založili ve Filadelfii Společnost pro zmírnění utrpení vězňů a ve stejném městě i první věznici nového střihu. Nový, lepší člověk se měl zrodit z naprostého odloučení od společnosti, díky promyšlené architektuře věznic se jejich obyvatelé vzájemně vůbec nepotkávali, tam, kde to podmínky neumožňovaly, pak byli vězni převáděni s maskou na obličeji. Díky nulovému kontaktu mezi odsouzenými nehrozilo propuknutí „epidemie zla", vězeň ponechaný v izolaci měl navíc dost času zpytovat svědomí. Mezi čtyřmi stěnami, v kontaktu pouze s Bohem, se učil nenávidět zločin, naslouchat svému svědomí. Ani práce nebyla žádoucí, i ta by člověka odváděla od výčitek. Radikální filadelfský systém byl v následujících dekádách různě modifikován. Třeba systém, který se zrodil ve státu New York, skloubil noční pobyt na samotkách s povinnou denní prací na celách společných. Prací bez jediného slova. Vězni sice byli pohromadě, zároveň byl ale kvůli zákazu komunikace každý sám. V Novém světě se inspirovalo i rakousko-uherské vězeňství, konkrétně kombinovaným modelem noc-den. Právní historik Lubomír Bajcura připomíná zákon z roku 1872, podle kterého si měli vězni odsedět na samotce všechny tresty kratší než rok a půl. Dnes je samovazba v českých věznicích pouze kázeňským trestem, může být navíc maximálně dvacetidenní a musí ji posvětit lékař. A pár dní dobrovolné samoty na přání vězně? „Ne, to nejde, jsou jasná kritéria kázeňského řízení. Pokud je někdo v takovém psychickém stavu, kdy vyžaduje být sám, může být na určitou dobu umístěn na krizové oddělení," říká mluvčí Vězeňské služby Petra Kučerová.


autor / Libor Hruška VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Krásná geometrie / Libor Hruška > NP č.530 > Příběh Ikonické geometrické kompozice Zdeňka Sýkory mizejí z veřejného prostoru. Jeho žena Lenka neúnavně bojuje za jejich záchranu. číst dále Hynais, Mucha i malíři pokojů / Libor Hruška > NP č.531 > Téma čísla Opona, monumentální obraz i jeden z hlavních atributů divadla. O tom, jak složité je dostat opony pod střechu galerie, ví své pionýr české „oponologie“ Milan Kreuzzieger. číst dále Sudetské skalky / Libor Hruška > NP č.518 > Téma čísla Botanik Jan Albert Šturma je rodilý Pražák, dnes ale většinu času tráví v pohraničí. Věnuje se rekultivaci důlních brownfieldů, zkoumá opuštěné německé vesnice a do Sudet se sám přestěhoval. Koho jiného se zeptat na specifika sudetské flóry, na to, jakou vazbu má na pravlast prvních německých kolonistů a jak se proměnila před sedmdesáti lety po odsunu jejich potomků? číst dále Kolonizace. Jak ji vidí botanik. / Libor Hruška > NP č.495 > Téma čísla Urbanisté a krajinní architekti dnes zhusta řeší, jak nově využít kolejiště zrušeného nákladového nádraží, opuštěnou těžební jámu nebo areál bývalé fabriky. Spontánní proměna přitom už dávno začala, vlastně hned ve chvíli, kdy místo ztratilo svou původní funkci. Které rostliny jsou nejschopnějšími kolonizátory brownfieldů, jsme probrali s Janem Albertem Šturmou, botanikem, jenž se specializuje právě na tak trochu jinou městskou přírodu. Přírodu, kterou „skoro nikdo nemá rád“. číst dále
celý archiv