NP č.507 > Téma číslaSám v dířeLibor Hruška

Díra, šuplík, ajnclík. Zatímco 20. století institut samovazby výrazně omezilo, ve století předcházejícím byla samota často ordinovaným lékem k nápravě hříšníků.

Především pak ve věznicích, které byly – nejprve ve Spojených státech, pak i na starém kontinentu – zakládány podle zásad takzvaného filadelfského systému. Vycházel z kvakerské teologie a v době, které vládly fyzické tresty, představoval revoluci ve vězeňství. Bohabojní kvakeři v roce 1776 založili ve Filadelfii Společnost pro zmírnění utrpení vězňů a ve stejném městě i první věznici nového střihu. Nový, lepší člověk se měl zrodit z naprostého odloučení od společnosti, díky promyšlené architektuře věznic se jejich obyvatelé vzájemně vůbec nepotkávali, tam, kde to podmínky neumožňovaly, pak byli vězni převáděni s maskou na obličeji. Díky nulovému kontaktu mezi odsouzenými nehrozilo propuknutí „epidemie zla", vězeň ponechaný v izolaci měl navíc dost času zpytovat svědomí. Mezi čtyřmi stěnami, v kontaktu pouze s Bohem, se učil nenávidět zločin, naslouchat svému svědomí. Ani práce nebyla žádoucí, i ta by člověka odváděla od výčitek. Radikální filadelfský systém byl v následujících dekádách různě modifikován. Třeba systém, který se zrodil ve státu New York, skloubil noční pobyt na samotkách s povinnou denní prací na celách společných. Prací bez jediného slova. Vězni sice byli pohromadě, zároveň byl ale kvůli zákazu komunikace každý sám. V Novém světě se inspirovalo i rakousko-uherské vězeňství, konkrétně kombinovaným modelem noc-den. Právní historik Lubomír Bajcura připomíná zákon z roku 1872, podle kterého si měli vězni odsedět na samotce všechny tresty kratší než rok a půl. Dnes je samovazba v českých věznicích pouze kázeňským trestem, může být navíc maximálně dvacetidenní a musí ji posvětit lékař. A pár dní dobrovolné samoty na přání vězně? „Ne, to nejde, jsou jasná kritéria kázeňského řízení. Pokud je někdo v takovém psychickém stavu, kdy vyžaduje být sám, může být na určitou dobu umístěn na krizové oddělení," říká mluvčí Vězeňské služby Petra Kučerová.


autor / Libor Hruška VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Krvavý Vilém a Franz Josef aneb Loutky na frontě / Libor Hruška > NP č.531 > Téma čísla Za americkými vojáky přijela do Koreje Marilyn Monroe, hrdinové první světové války museli být rádi i za Kašpárka se Škrholou. Na frontě, v zajateckých táborech i v lazaretech, tam všude zvedali morálku mužstva čeští loutkáři. Působili na obou stranách barikády – v rakousko-uherské armádě i v řadách československých legionářů. O tom, jak bylo pro vojáky divadlo důležité, jsme si povídali s Richardem Matulou, autorem výstavy Loutky na frontě, která je nyní k vidění v Chrudimi. číst dále Zvířata bez domova / Jak to vidí prodejce / Libor Hruška > NP č.494 > Život prodejce Osmiměsíční Blondie a dvouletá Elsa dělají společnost Vladimírovi v obytné buňce, kterou má pronajatou od radnice Prahy 9. „Mám se o koho starat, komu se svěřit a mám pocit, že nejsem sám. To je jedna věc, zároveň mě ale taky má kdo chránit, nemusím shánět paralyzér, nůž nebo jinou zbraň. Když lidi uvidí velkého psa, dostanou strach. Mnoho lidí z řad bezdomovců bylo zabitejch a já si myslím, že kdyby měli pejska, tak by bylo těch životů zmařenejch mnohem míň. Pes na nebezpečí opravdu dokáže dobře upozornit,“ říká Vladimír, ale dodává, že pes musí být dobře vycvičený a živený. číst dále Odpadkoví Stalkeři / Libor Hruška > NP č.489 > Téma čísla S analýzou odpadu pracují nejenom antropologové a archeologové, ale i vyšetřovatelé, bulvární novináři nebo političtí aktivisté. číst dále Příliš směšné na středověk / Libor Hruška > NP č.529 > Téma čísla Dvojice mladých historiků Vojtěch Bažant a Martin Šorm boří stereotypy o zamračené středověké Evropě. Slovní hříčky, absurdní humor, ironie, satira i nadsázka, to vše existovalo už tehdy. A k tomu nádavkem prdící mniši, hroziví hlemýždi a zajíci zabijáci. číst dále
celý archiv