NP č.491 > Téma číslaUltimátní ghettoLibor Hruška

Ještě koncem raného novověku mrtví běžně sdíleli prostor se živými – bezprostředně po smrti byla těla vystavována v domech a i ve městech se pohřbívalo kolem kostelů nebo přímo v nich.

Pak ale přišly osvícenská racionalizace společně s paranoiou ze „vzduchu znečištěného mrtvolným zápachem“ a oba světy se zcela oddělily. Jak píše historička Daniela Tinková ve své knize Zákeřná mefitis, nastal opravdový úředníky řízený „exodus mrtvých“. Koncem 18. století se u nás začal objevovat nový typ staveb – márnice. Po zákazu přechovávat zemřelé v jejich domech byly obce donuceny zřizovat místnosti, v nichž mělo tělo po lékařském ohledání zůstat minimálně 48 hodin. Tato doba měla zaručovat, že nebude člověk pohřben zaživa. Márnice ale byla jen přestupní stanicí, mrtvé tělo se mělo přesunout co nejdál od obydlených oblastí, mrtví měli být zcela segregováni od živých. I z dřívější doby sice známe morové hřbitovy, které vznikaly daleko za posledními domy, až během osvícenství se ale setřely rozdíly mezi mrtvolami běžnými a těmi skutečně nebezpečnými. Mrtví bez výjimky museli extra muros, za hradby. Praxe ale samozřejmě byla docela jiná. Smysl opatření dávalo ve velkých městech, jako je Praha, mnoho vesnic si ale svůj hřbitov u kostela uhájit dokázalo. Plošný odsun se nepovedl, a jak je vidět na případu Prahy, města živých se během stavebního boomu následujících staletí stejně doplazila až k josefínským ghettům mrtvých.


autor / Libor Hruška VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Odpadkoví Stalkeři / Libor Hruška > NP č.489 > Téma čísla S analýzou odpadu pracují nejenom antropologové a archeologové, ale i vyšetřovatelé, bulvární novináři nebo političtí aktivisté. číst dále Velký dům – velký sen / Libor Hruška > NP č.491 > Téma čísla Na začátku bývá malý dům a velký sen, na konci velký dům a často i velký problém. Sociální antropolog Radan Haluzík objíždí svět a zkoumá megalomanské vily „bohatých chudých“ – zbohatlých vesničanů, kteří se stavbou vil snaží zbavit stigmatu nízkého sociálního statusu. Paradoxně tím vytvářejí nová ghetta, z nichž už není úniku. číst dále Tvá stopa / Libor Hruška, Jan Kalous > NP č.489 > Téma čísla Odpadky, které po sobě zanecháváme, jsou zátěží pro naši planetu. No, to je jasné jako facka. O tom se asi nemá smysl znova rozepisovat. My jsme se rozhodli na fenomén odpadu podívat z těch méně zjevných úhlů. Odpadky jsou totiž kromě jiného i úžasným zdrojem příběhů, na kterých lze ukázat nejen obecnější trendy vypovídající o naší civilizaci, ale i o konkrétních lidech a jejich osudech. číst dále Ti za plotem / Libor Hruška > NP č.491 > Téma čísla „Uzavřený rezidenční areál bude přístupný jen vám, kteří v něm budete doma. Samozřejmostí je recepce, která se postará o vaši poštu i vzkazy, a reprezentativní lobby pro přijímání návštěv i setkávání rezidentů. Společná místa pro obyvatele viladomů se stanou oázou plnou zeleně.“ číst dále Voda na čaj? Zmrzla / Libor Hruška, Jan Kalous > NP č.491 > Život prodejce Většina prodejců Nového Prostoru bydlí na ubytovnách, pár z nich ale mrazivé noci přečkává v extrémně spartánských podmínkách – jedni na podlaze opuštného domu, další v zahradní chatce bez kamen. O mezních situacích hovoří téměř nevzrušeně. Pátnáct pod nulou, to ještě jde. Při dvaceti už nám zamrzne voda v konvici. číst dále Jak se kde prodává / Libor Hruška > NP č.492 > Život prodejce Kde se prodejcům Nový Prostor prodává dobře a kde to jde hůř? Jak to v NP funguje s prodejními místy? Kdo rozhoduje o tom, kde budou prodejci prodávat? číst dále Autonapůl / Libor Hruška > NP č.490 > Startér Ještě relativně nedávno bylo v Česku sdílení aut doménou hrstky alternativních rodin nebo jednotlivců. Tuzemský trh se ale profesionalizoval, existuje i Asociace českého carsharingu, která o podpoře tohoto způsobu dopravy jedná s radnicemi velkých měst. Jednou z firem, které sdílení nabízejí, je brněnské Autonapůl, historicky vůbec první český profi carsharing. číst dále V malování hledáme ztišení / Libor Hruška > NP č.493 > Rozhovor V pražské Bolzanově ulici, kde dnes sídlí denní centrum Naděje, malíř Michal Singer dříve pracoval. Bylo to na začátku 90. let, kdy jako grafik dával tvář týdeníku Respekt. Dnes uznávaný český autodidakt na stejné adrese vede kurzy malby pro lidi bez domova. „Pro klienty je to azyl, forma vnitřní emigrace,“ říká. číst dále
celý archiv