NP č.491 > Téma číslaUltimátní ghettoLibor Hruška

Ještě koncem raného novověku mrtví běžně sdíleli prostor se živými – bezprostředně po smrti byla těla vystavována v domech a i ve městech se pohřbívalo kolem kostelů nebo přímo v nich.

Pak ale přišly osvícenská racionalizace společně s paranoiou ze „vzduchu znečištěného mrtvolným zápachem“ a oba světy se zcela oddělily. Jak píše historička Daniela Tinková ve své knize Zákeřná mefitis, nastal opravdový úředníky řízený „exodus mrtvých“. Koncem 18. století se u nás začal objevovat nový typ staveb – márnice. Po zákazu přechovávat zemřelé v jejich domech byly obce donuceny zřizovat místnosti, v nichž mělo tělo po lékařském ohledání zůstat minimálně 48 hodin. Tato doba měla zaručovat, že nebude člověk pohřben zaživa. Márnice ale byla jen přestupní stanicí, mrtvé tělo se mělo přesunout co nejdál od obydlených oblastí, mrtví měli být zcela segregováni od živých. I z dřívější doby sice známe morové hřbitovy, které vznikaly daleko za posledními domy, až během osvícenství se ale setřely rozdíly mezi mrtvolami běžnými a těmi skutečně nebezpečnými. Mrtví bez výjimky museli extra muros, za hradby. Praxe ale samozřejmě byla docela jiná. Smysl opatření dávalo ve velkých městech, jako je Praha, mnoho vesnic si ale svůj hřbitov u kostela uhájit dokázalo. Plošný odsun se nepovedl, a jak je vidět na případu Prahy, města živých se během stavebního boomu následujících staletí stejně doplazila až k josefínským ghettům mrtvých.


autor / Libor Hruška VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Zlodějské drony útočí / Darek Šmíd > NP č.491 > Novinky / Technoskop Vzpomínáte na dva zlodějíčky, kteří se ve filmu Sám doma snažili vlámat do domu agresivního chlapečka Kevina? S pomocí dnešní techniky by si mohli ušetřit spoustu práce tím, že by do Kevinova hájemství poslali nejdříve na obhlídku drony. číst dále Po práci legraci / Ivan Adamovič > NP č.491 > Nad knihou Lexikon lidové tvořivosti z dob socialismu, to je úžasná knižní sbírka podvratných vtipů z dob socialismu sestavená Janem Nejedlým a Jakubem Šofarem. Na jaké vtipy si z doby reálného socialismu pamatují naší prodejci? číst dále Štětí, co je Štětí? Město paneláků a papíru / Prodejce Marek > NP č.491 > Moje město Čtyřicátník Marek několikrát týdně pendluje mezi Prahou a Ústím nad Labem, Nový Prostor totiž prodává jak na severu, před ústeckým nádražím, tak v Praze 5. Doma ale není tam ani tam, jeho rodným městem je Štětí, ze kterého to má na obě svá prodejní místa skoro stejně daleko. Co to zkusit taky ve Štětí? „My jsme hrozně malý město, tady bych toho asi moc neprodal,“ říká. číst dále Velký dům – velký sen / Libor Hruška > NP č.491 > Téma čísla Na začátku bývá malý dům a velký sen, na konci velký dům a často i velký problém. Sociální antropolog Radan Haluzík objíždí svět a zkoumá megalomanské vily „bohatých chudých“ – zbohatlých vesničanů, kteří se stavbou vil snaží zbavit stigmatu nízkého sociálního statusu. Paradoxně tím vytvářejí nová ghetta, z nichž už není úniku. číst dále

Nejčtenější články autora

„Vůbec neradíme příchozímu do Prahy, aby s sebou psa bral.“ / Libor Hruška > NP č.527 > Téma čísla První pejskaři to ve městech neměli jednoduché. Platilo to hlavně pro chovatele takzvaných psů luxusních, jejichž chov nepřinášel žádný hospodářský užitek. Jak se Praha před půl druhým stoletím rozhodla regulovat jejich počty a kde udělali autoři filmového Švejka chybu. číst dále Příliš směšné na středověk / Libor Hruška > NP č.529 > Téma čísla Dvojice mladých historiků Vojtěch Bažant a Martin Šorm boří stereotypy o zamračené středověké Evropě. Slovní hříčky, absurdní humor, ironie, satira i nadsázka, to vše existovalo už tehdy. A k tomu nádavkem prdící mniši, hroziví hlemýždi a zajíci zabijáci. číst dále Pivaři a ledaři / Libor Hruška > NP č.511 > Téma čísla Pivovarské lednice jsou úžasným příkladem zaniklé vývojové větve architektury. Jak tyto ledové banky fungovaly a jak ledařský průmysl koexistoval s tím pivovarským? číst dále Zvířata bez domova / Jak to vidí prodejce / Libor Hruška > NP č.494 > Život prodejce Osmiměsíční Blondie a dvouletá Elsa dělají společnost Vladimírovi v obytné buňce, kterou má pronajatou od radnice Prahy 9. „Mám se o koho starat, komu se svěřit a mám pocit, že nejsem sám. To je jedna věc, zároveň mě ale taky má kdo chránit, nemusím shánět paralyzér, nůž nebo jinou zbraň. Když lidi uvidí velkého psa, dostanou strach. Mnoho lidí z řad bezdomovců bylo zabitejch a já si myslím, že kdyby měli pejska, tak by bylo těch životů zmařenejch mnohem míň. Pes na nebezpečí opravdu dokáže dobře upozornit,“ říká Vladimír, ale dodává, že pes musí být dobře vycvičený a živený. číst dále
celý archiv