NP č.491 > Téma číslaUltimátní ghettoLibor Hruška

Pak ale přišly osvícenská racionalizace společně s paranoiou ze „vzduchu znečištěného mrtvolným zápachem“ a oba světy se zcela oddělily. Jak píše historička Daniela Tinková ve své knize Zákeřná mefitis, nastal opravdový úředníky řízený „exodus mrtvých“. Koncem 18. století se u nás začal objevovat nový typ staveb – márnice. Po zákazu přechovávat zemřelé v jejich domech byly obce donuceny zřizovat místnosti, v nichž mělo tělo po lékařském ohledání zůstat minimálně 48 hodin. Tato doba měla zaručovat, že nebude člověk pohřben zaživa. Márnice ale byla jen přestupní stanicí, mrtvé tělo se mělo přesunout co nejdál od obydlených oblastí, mrtví měli být zcela segregováni od živých. I z dřívější doby sice známe morové hřbitovy, které vznikaly daleko za posledními domy, až během osvícenství se ale setřely rozdíly mezi mrtvolami běžnými a těmi skutečně nebezpečnými. Mrtví bez výjimky museli extra muros, za hradby. Praxe ale samozřejmě byla docela jiná. Smysl opatření dávalo ve velkých městech, jako je Praha, mnoho vesnic si ale svůj hřbitov u kostela uhájit dokázalo. Plošný odsun se nepovedl, a jak je vidět na případu Prahy, města živých se během stavebního boomu následujících staletí stejně doplazila až k josefínským ghettům mrtvých.