NP č.505 > StartérPřečti a Povídej!Libor Hruška

Přestože je někdy dělí i neskutečných devadesát let, dobře si popovídají. Řeč je o předškolácích a seniorech, které vzájemně propojuje nezisková organizace Mezi námi. Cílem mezigeneračních setkávání je stmelování společnosti.

„Mami, támhle je moje babička. Pojď, já vás seznámím." Na první pohled naprosto absurdní konverzace, díky práci obecně prospěšné společnosti Mezi námi ji ale na ulici zaslechnout můžete. Pražská neziskovka už čtvrtým rokem organizuje setkávání dětí ze škol a školek se seniory z okolí. Občas se stane, že se děti ve své bezprostřednosti rozhodnou nové dědečky a babičky vtáhnout do rodiny. „Někde si seniory doslova adoptují. U dědečků se třeba stává, že je pak rodina bere na fotbal," říká ředitelka Mezi námi Linda Obrtelová. Sedíme v kavárně v Podolí, pražské čtvrti, kde se nápad zrodil a kde se také uskutečnila první mezigenerační setkání. „Od té doby jsme propojili zhruba osmdesát škol a školek s osmdesáti zařízeními pro seniory," těší Obrtelovou. Řeč je zatím hlavně o Praze, už nyní se ale objevují první vlaštovky z jiných regionů.


Jak přesně setkávání fungují? Na úvod je potřeba říci, že projekty má obecně prospěšná společnost Mezi námi hned dva – v rámci programu s názvem Povídej docházejí děti do domovů důchodců, druhý program, pojmenovaný Přečti, zve naopak seniory do školek. Začněme druhým z nich. Staří lidé se v rámci něj mohou hlásit do Klubu pohádkových čtecích babiček a dědečků a po krátkém proškolení od dabérky Kláry Kuklové mohou vyrazit se svojí oblíbenou knížkou mezi děti. V současné době je seniorů-dobrovolníků v klubu necelá padesátka. Většinu tvoří čtecí babičky, do školek ale vyrážejí i dva zkušení čtecí dědečkové, pánové Karel a René. „Jednou za čtvrt roku máme společná setkání, na kterých si senioři vyměňují své zkušenosti se čtením, dávají si tipy na oblíbené dětské knihy, dále se vzdělávají a povídají si," popisuje Obrtelová. Pro děti bývají půlhodinové čtenářské seance silným zážitkem. Jejich prarodiče jsou často ještě v produktivním věku, takže nemají času nazbyt, a s příbuznými o další generaci staršími přijdou děti do kontaktu ještě méně.


Hlavně pro předškoláky je určen také druhý program, Povídej. Děti spolu s pedagogy vyrážejí jednou za tři čtyři týdny do spřáteleného domova důchodců, kde si při různých činnostech tři čtvrtě hodiny povídají s jeho obyvateli. Ideální skupina se skládá z nějakých patnácti dětí a stejného počtu seniorů. Tematicky by návštěva měla navazovat na to, co se právě probírá ve školce. „Chcete příklad? Když děti ve školce vyprávějí, jaká povolání mají jejich rodiče, objeví se otázka, jak se jednotlivé práce dělaly za časů jejich prababiček. Při návštěvě domova se pak dozvědí, že existovala povolání jako švec nebo pradlena, se kterými se dnes už nesetkají," vybírá z mnoha různých scénářů Obrtelová. Děti si rozšíří obzory, ale zkrátka nepřijdou ani staří lidé. Předškoláci je nakazí svou energií a optimismem, rozhovory bývají naprosto spontánní. Dědečkové a babičky cítí, že jejich zážitky někoho upřímně zajímají. „Nejmladší a nejstarší generace jsou si bližší, než si většina lidí myslí. Umějí žít teď a tady," všimla si Obrtelová. Mezigenerační setkávání by podle ní měla společnost stmelovat. „Když někdo něco nezná, bojí se toho. To je mnohdy vidět i na vztahu děti-senioři. Třeba děti během rozhovorů poznají, že staří lidé nejsou jen ti morousové, kteří je okřikují v parku, ale moudří lidé, kteří toho hodně prožili a mají ostatním stále co říci."


V úvodu jsme nakousli, že se vztah dětí s jejich novými prarodiči nemusí omezovat jen na oficiální setkávání ve školce nebo v domově důchodců. Spárované instituce se většinou nacházejí blízko sebe, a tak se děti s důchodci potkávají i jindy. Časté bývá pozvání na vánoční besídky a další hromadné akce. „To je pro mne moment, kdy přichází ten největší doják. Na besídku přijdou babičky s berlemi a děti je představují rodičům. Při vystoupení pak některé babičky brečí dojetím. A já brečím s nimi," uzavírá Obrtelová.


autor / Libor Hruška VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Odpadkoví Stalkeři / Libor Hruška > NP č.489 > Téma čísla S analýzou odpadu pracují nejenom antropologové a archeologové, ale i vyšetřovatelé, bulvární novináři nebo političtí aktivisté. číst dále Velký dům – velký sen / Libor Hruška > NP č.491 > Téma čísla Na začátku bývá malý dům a velký sen, na konci velký dům a často i velký problém. Sociální antropolog Radan Haluzík objíždí svět a zkoumá megalomanské vily „bohatých chudých“ – zbohatlých vesničanů, kteří se stavbou vil snaží zbavit stigmatu nízkého sociálního statusu. Paradoxně tím vytvářejí nová ghetta, z nichž už není úniku. číst dále Tvá stopa / Libor Hruška, Jan Kalous > NP č.489 > Téma čísla Odpadky, které po sobě zanecháváme, jsou zátěží pro naši planetu. No, to je jasné jako facka. O tom se asi nemá smysl znova rozepisovat. My jsme se rozhodli na fenomén odpadu podívat z těch méně zjevných úhlů. Odpadky jsou totiž kromě jiného i úžasným zdrojem příběhů, na kterých lze ukázat nejen obecnější trendy vypovídající o naší civilizaci, ale i o konkrétních lidech a jejich osudech. číst dále Ti za plotem / Libor Hruška > NP č.491 > Téma čísla „Uzavřený rezidenční areál bude přístupný jen vám, kteří v něm budete doma. Samozřejmostí je recepce, která se postará o vaši poštu i vzkazy, a reprezentativní lobby pro přijímání návštěv i setkávání rezidentů. Společná místa pro obyvatele viladomů se stanou oázou plnou zeleně.“ číst dále Voda na čaj? Zmrzla / Libor Hruška, Jan Kalous > NP č.491 > Život prodejce Většina prodejců Nového Prostoru bydlí na ubytovnách, pár z nich ale mrazivé noci přečkává v extrémně spartánských podmínkách – jedni na podlaze opuštného domu, další v zahradní chatce bez kamen. O mezních situacích hovoří téměř nevzrušeně. Pátnáct pod nulou, to ještě jde. Při dvaceti už nám zamrzne voda v konvici. číst dále Jak se kde prodává / Libor Hruška > NP č.492 > Život prodejce Kde se prodejcům Nový Prostor prodává dobře a kde to jde hůř? Jak to v NP funguje s prodejními místy? Kdo rozhoduje o tom, kde budou prodejci prodávat? číst dále Ultimátní ghetto / Libor Hruška > NP č.491 > Téma čísla Ještě koncem raného novověku mrtví běžně sdíleli prostor se živými – bezprostředně po smrti byla těla vystavována v domech a i ve městech se pohřbívalo kolem kostelů nebo přímo v nich. číst dále V malování hledáme ztišení / Libor Hruška > NP č.493 > Rozhovor V pražské Bolzanově ulici, kde dnes sídlí denní centrum Naděje, malíř Michal Singer dříve pracoval. Bylo to na začátku 90. let, kdy jako grafik dával tvář týdeníku Respekt. Dnes uznávaný český autodidakt na stejné adrese vede kurzy malby pro lidi bez domova. „Pro klienty je to azyl, forma vnitřní emigrace,“ říká. číst dále
celý archiv