NP č.498 > Téma číslaMetro bylo nejvíc...Jakub Yellen

Tolik legrace jako při vzpomínkách na mládí asi při jiných hovorech nezažijete. Zvlášť když to vaše mládí bylo pěkně divoké. Našli jsme dva sprejery, kteří byli na počátku 90. let u zrodu graffiti scény u nás a povídali si s nimi o pětadvacet let starých historkách z pražského metra a přilehlých zdí.

Z pohledu dospívání musela být graffiti scéna na začátku 90. let velkým dobrodružstvím, adrenalinem. Byly to do tý doby nevídaný věci, navíc se to pak zaměřilo i na metro...
Duchy: Adrenalin to byl velikej, to určitě. Tenkrát graffiti obecně asi mělo podtext boje proti establishmentu, ale řek bych bez šance na nějaký vítězství. Byl to zkrátka protest. A metro má samozřejmě takovou tu auru nedostupnosti, je to vlastně i atomovej kryt, na noc se to zavírá, nesmíš tam... Tramvaje jezděj furt, těch si nikdo nevšímal.


Byli jste součástí tý graffiti subkultury, nebo jste si jeli na vlastní triko?
Duchy: Když jsme v roce 1992 začali sprejovat, tak jsme u nás určitě nebyli první, protože jsme to nejdřív viděli kolem sebe. Bylo to spojený s hip hopem, poslouchali jsme Beastie Boys, Public Enemy a oni to měli ve svejch klipech. Ale zpět k otázce, nikdy to nebylo o jednotlivcích, vždycky to byly partičky. Každej rok se konal Graffiti Jam, kdy se do Prahy sjeli všichni z celý republiky, a kolik nás tam mohlo bejt? No, vagon metra jsme asi naplnili, takže nějakejch šedesát nás bylo.


Bylo mezi váma nějaký hecování? Jako kdo udělá graffiti na bizarnějším místě nebo tak?
Duchy: Úplně jsme nesoutěžili, bylo to spíš o tý výtvarný stránce. Vždycky jsme řešili ten motiv a potom jak čistě a pěkně je to udělaný. Když to někdo dělal dobře, tak jsme ho uznávali.
Lišák: Ty nejlepší věci měly hlavně kaligrafickou hodnotu, jako dobře udělaný písmo. Někdo ty písmena dělal kulatý, někdo zase hyperostrý, že jsi půl hodiny luštil, co ten nápis znamená. Pak byli lidi, co tomu dávali plasticitu a zkoušeli 3D efekty.


A to místo, kde se malba objevila, hrálo jakou roli?
Duchy: Čoveče, nijak velkou. Když jsme dělali nějakou věc na metro, tak to vždycky byla rychlá, jednoduchá čmáranice ve stylu – super, jsem na metru –, ale rozhodně se tam nevymaluješ k ničemu pěknýmu.

Jízda mezi vagonama nebyla zas až takovej adrenalin, tím byl pohled dovnitř, kdo z těch lidí jako první zatáhne za brzdu.

Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.

Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.

Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.

autor / Jakub Yellen VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články

celý archiv