NP č.498 > Téma číslaBuskingŠtěpán Materna

Protékám úzkými trubkami londýnského metra. V jednu chvíli udělám krok stranou a zůstanu stát. Nikdo se nepodiví, nikdo se neotočí, každý má dost práce s vlastním protékáním.

Se zvláštním pocitem procházím prázdným postranním prostorem k zavřeným dveřím, u kterých postává chlap z ostrahy. Když se mu představím, podívá se do seznamu, pak se mile se usměje, odemkne dveře a ukáže na stojící eskalátory. Sestupuji kamsi dolů a velmi silně si uvědomuji, že jsem v londýnském metru a přitom mě obklopuje úplné ticho. Teprve skoro dole uvidím nenápadný stolek se dvěma úředníky a naproti nim několik zamlklých osob, jejichž prsty vesměs naprázdno běhají po hmatnících kytar. Nahlásím se a posadím se k postavám. Moje prsty běhají po šesti dírkách nepálské příčné flétny. Odkudsi z útrob nástupiště dozní zbytek jakési notoricky známé písně a vzápětí kolem nás projde kytarista, spěšně nám pokyne hlavou a vydá se na výstup mezi obyčejné smrtelníky.


Čekám. Je to tak měsíc,co jsem se přihlásil do „London Underground Busking Scheme", abych mohl svůj londýnský pobyt financovat z kapes nebohých turistů, kteří uvěří, že když mi hodí dost liber, přestanu konečně hrát. Přišla pozvánka na úřední přezkoušení a popis místa zněl jako zadání bojovky. Jakoby síť londýnského metra nebyla už dostatečně složitá, obsahuje řadu nepoužívaných stanic, které slouží už jen k tomu, aby měl „M" kde předávat nejnovější vybavení tajným agentům a budoucí buskeři aby měli kde předvádět své umění úředníkům.


Dostávám se na řadu a projdu dál do osamělé stanice. Nejvíc jsem ohromen strohostí scény. Na jedné straně jednoduchý stolek s listem papíru, za stolkem na židli pán, který tiše kyne k druhé straně nástupiště. Tam je vyznačený kruh, v něm židle. A teď se chlapče snaž. Nervózně fouknu do bambusu a zaplním celý prostor zastřeným zvukem flétny. Úžasná akustika prázdné haly zesiluje dojem z hraní a snad i odpouští drobné nedostatky tónu. Do hraní se tak zcela ponořím. Když dohraji, otevřu oči a rozpačitě, jako bych řekl něco nepatřičného, pohlédnu na úředníka u stolku.


„Thank you, that was beautiful." řekne mírným hlasem a v tu chvíli opravdu věřím, že to nebyla jen zdvořilostní fráze. Že ten pán musí být minimálně rád, že slyší něco jiného než Oasis na akustickou kytaru. Při odchodu lehce pokynu na ostatní čekající a sebevědomě stoupám k obyčejným smrtelníkům ve vyšším patře podzemí.


No a tím to vlastně končí. Ještě jeden e-mail o tom, že mi Transport of London děkuje za účast, a ať se nebojím to za půl roku zkusit znovu.


autor / Štěpán Materna VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články

celý archiv