Bohéma byla podrobena kritice. Není to tím, že si diváci na rozdíl od historiků neuvědomují, že historie je vždy interpretací?
RS: Každý, kdo se snaží dělat historické filmy, je ve velmi nevýhodné pozici, protože divák stále očekává přesnou rekonstrukci historie. Tvůrce historického dramatu je vlastně velmi odvážný, protože ví, že nejen historii, ale ani včerejšek není možné zrekonstruovat. Kdybyste šli včera do hospody s kamarády, zjistíte, že tu situaci vnímal každý z vás jinak. Klíčem je najít si k té době nějakou osobní zkušenost. Vytvořit si názor a chtít totéž po divákovi. Jenže to vždycky bolí.
Jsem překvapen, že v dnešním mediálním prostoru někteří lidé stále ještě používají v souvislosti s výkladem dějin pojmy jako „pravda" nebo „lež".
Já se historií zabývám velmi poctivě. Vím, že historii nevzkřísím. Co je ale věčné, jsou lidské pocity v historické situaci. Těmi se zabývám a snažím se je prožívat, úplně jako v konstelacích, kde si za pomoci psychologa přehráváte určité scénáře. Dobrý režisér si to umí v hlavě přehrát a odpovědět si na otázku, jak by se v tu chvíli zachoval on. Musím samozřejmě respektovat historickou realitu. K tomu patří i vědomí, kdo si jak s režimem zadal. Víme, že některé naše postavy si ve skutečnosti zadaly ještě mnohem víc, než jak je líčíme. Ale my je šetříme. Proto jsme tam zamíchali fiktivní figury, jako jsou Arnošt Žák a Lili Krallová.
Jak to myslíte?
RS: Oni totiž nesou tíži hříchů těch reálných figur, na které jsme to nechtěli všechno říct. Třeba jak pragmaticky vstupovali do komunistické strany, jak se zříkali bývalých přátel, jak podle přímých svědectví hlasovali pro trest smrti pro herečku Štěpničkovou…
PK: My historici víme, že historie je interpretace. Učím to i studenty. Jsem docela překvapen, že v dnešním mediálním prostoru někteří lidé stále ještě používají v souvislosti s výkladem dějin pojmy jako „pravda“ nebo „lež“. Nejsem fanoušek postmodernismu, ale vím, že i já sám píšu vždy interpretaci. Neodvažuju se tvrdit, co je pravda nebo lež. Vaši čtenáři určitě znají film Vyšší princip, který je považován za jeden z nejlepších českých historických filmů. Byl natočený podle skutečné události a výborně zobrazuje atmosféru ve školách za protektorátu. Když se ale podíváte na fakta, zjistíte, že ve skutečnosti tam byla spousta věcí trochu jinak. Je to dofabulované scenáristou Janem Drdou. Přesto dnes nikdo neřeší, jestli ti studenti byli ve skutečnosti v oktávě, nebo sextě.
RS: Je spousta filmů, které se tváří jako historické. Teď tu máme Masaryka se spoustou cen. V cizině by se tomu filmu leda vysmáli. Není vůbec jisté, jestli Jan Masaryk v roce 1939 pobýval ve Spojených státech v blázinci, neexistují k tomu žádné prameny. A nikomu to nevadí, protože Masaryk tu nemá žádné příbuzné, natož pak ty, kteří mají za sebou vlivný mediální dům a jsou z nich všichni podělaní.
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
