NP č.495 > Téma číslaKolonizace. Jak ji vidí botanik.Libor Hruška

Urbanisté a krajinní architekti dnes zhusta řeší, jak nově využít kolejiště zrušeného nákladového nádraží, opuštěnou těžební jámu nebo areál bývalé fabriky. Spontánní proměna přitom už dávno začala, vlastně hned ve chvíli, kdy místo ztratilo svou původní funkci. Které rostliny jsou nejschopnějšími kolonizátory brownfieldů, jsme probrali s Janem Albertem Šturmou, botanikem, jenž se specializuje právě na tak trochu jinou městskou přírodu. Přírodu, kterou „skoro nikdo nemá rád“.

Existuje nějaký typ brownfieldu, se kterým si rostliny neporadí, nezvládnou ho kolonizovat?
Téměř ne, napadá mě snad jen příklad Hromnického jezírka u Plzně, kde dřív býval lom na sirnaté břidlice, tam najdeme asi nejextrémnější substrát u nás – je strašně kyselý a svahy lomu jsou navíc hrozně drobivé. I když se tam větší kytka uchytí, gravitací se časem utrhne. Kdyby to ale byl stabilní substrát, klidně holý kolmý beton, tak si ho nakonec příroda osedlá. Samozřejmě pokud by to byla stometrová betonová věž, tak nahoru se kytky dostanou za tisíc let, ale pokud by to byl beton, sto na sto metrů, klidně svislý, tak ho dostanou bez problémů.
Co extrémně toxická půda v bývalých fabrikách nebo dolech?


Otázkou je, o jakém horizontu se bavíme, ona totiž samozřejmě probíhá i proměna substrátu, rostliny nakonec osídlí i ty extrémně toxické.

Například na Slovensku, na výsypkách měděných dolů, došlo během několika málo let k mikroevoluci psinečku. Tahle tráva si pomocí oddenků vytvořila rezistentní, od původních jedinců geneticky lehce odlišné klony, které byly schopné na jedovatém substrátu přežívat.

Jak by vypadal václávak, kdyby ho opustili lidé? Všechny ty ozdobné keříky by šly rychle do kopru. Plochu by zaplnily porosty celíku kanadského.

Je nějaký způsob, jak si namodelovat, co na ladem ležící ploše za x let vyroste?

Bohužel ne, závisí to na konkrétním substrátu, historii a kontextu místa – když taková plocha vznikne uprostřed smrkových lesů, nejspíš vám tam nevyrostou samovolně meruňky. Existují ale určité základní principy. Pokud se budeme bavit třeba o velké betonové ploše, nejprve se tu objeví bakteriální povlaky, které postupně vrostou do mikropórů povrchu, a první sinice, po nich přijdou na řadu lišejníky. Takové stanoviště je ale stále hodně nestabilní, silně exponované a větší rostliny to na něm mají těžké. V další fázi přijdou mechy, které už jsou schopny vytvářet ony známé polštáře, ve nichž umí udržovat příznivější a stabilnější mikroklima. Vzniká slabá vrstvička půdy, nastupují první vyšší kytky, keře a stromy. Sukcese ve většině případů v našich středoevropských podmínkách končí něčím, co lze označit za les.

 

Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.

Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.

Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.

autor / Libor Hruška VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články

celý archiv