NP č.494 > Život prodejceZvířata bez domova / Jak to vidí prodejceLibor Hruška

Osmiměsíční Blondie a dvouletá Elsa dělají společnost Vladimírovi v obytné buňce, kterou má pronajatou od radnice Prahy 9. „Mám se o koho starat, komu se svěřit a mám pocit, že nejsem sám. To je jedna věc, zároveň mě ale taky má kdo chránit, nemusím shánět paralyzér, nůž nebo jinou zbraň. Když lidi uvidí velkého psa, dostanou strach. Mnoho lidí z řad bezdomovců bylo zabitejch a já si myslím, že kdyby měli pejska, tak by bylo těch životů zmařenejch mnohem míň. Pes na nebezpečí opravdu dokáže dobře upozornit,“ říká Vladimír, ale dodává, že pes musí být dobře vycvičený a živený.

Neřešit žrádlo na poslední chvíli

Například Blondie, je ještě štěně, a tak ji Vladimír krmí třikrát denně. „Člověk, kterej žije na ulici, má kolikrát psa víc vykrmeného, sám ví, co je to mít hlad a nechce, aby to zažíval i jeho pes Víte, já jsem z vesnice a tam bylo pravidlo, že dobytek musel dostat prvně a pak teprve se šel najíst hospodář, tady ve městě jsem viděl hodně bydlících, kteří chodí se psy, za které bych se já styděl, normálně jim koukají žebra." Když má pes hlad, je podle Vladimíra zaděláno na problém. Zvířata začínají být agresivní, jsou nezvladatelná a snaží si žrádlo opatřit jinak a jinde. „Ani se nedivím, že je pohled lidí na pejskaře-bezdomovce hodně negativní. Chlastají nebo berou drogy a i na těch psech poznáte, že nejsou spokojení. Podle mě by měli strážníci pejsky mnohem víc kontrolovat, jestli v pořádku, jestli se nechovají agresivně, jestli s sebou májí jejich majitelé vodu a granule. Ne aby chodili na poslední chvíli žebrat na žrádlo..."


Vždyť leží na spacáku

I jemu občas někdo vyčte, že se psem tráví hodiny v centru. „Lidi také nechávají psy před krámem, když chodí nakupovat. Moje holky aspoň vždycky leží na spacáku." Ke kastraci se staví zdrženlivě, stejně tak jako většina chovatelů. „Jsem ochotnej je dát kastrovat, ale až zhruba v šesti, sedmi letech. Zastávám právo aspoň jednoho vrhu, vždyť si představte, kdyby to bylo naopak a psi byli nad námi a rozhodovali, jestli se můžeme množit nebo ne. Vždyť i sirotčince jsou plné dětí jako útulky. Problém samozřejmě přichází, když si pán fenu nehlídá. To pak může počítat s tím, že se mu bude vracet se sedmi štěňaty. Když ji pustí na volno, tak je jasný, co se stane." On sám si své feny doma drží na vodítku i když z jiného důvodu.


Klidně bych i platil

„Mně jedna fenka zahynula, ucítila srnčí na kolejích a vlítla pod vlak. Na jednu stranu jsem byl rád, že se netrápila, na druhou stranu jsem přišel o fenku, která měla ráda mě, a já měl rád ji. Bylo jí necelejch pět, a já ji měl rok a měsíc. Selhal jsem, neuvědomil jsem si, že může být nebezpečné pouštět psy na volno, když žijete třicet metrů od kolejí."


Když si chtěl pořídit nového psa, v útulku narazil. „Trvalé bydliště mám doma na Vysočině a oni podle adresy poznají, že je to obecní úřad. Na jednu stranu je chápu, dát bezdomovci psa je dost riskantní, ale myslím, že by měli rozlišovat bezdomovce a bezdomovce. Měli by se zajímat, jestli ten člověk nebere drogy, jestli psa může uživit a jestli ho nechce jen na žebrání. Klidně by mohli lidi bez domova i nějakým způsobem zpoplatnit, kdyby po mě Praha 9 chtěla nějaké rozumné peníze, neměl bych s tím problém. Chtěl bych bojovat za to, aby bezdomovci mohli dostávat psy z útulků. Takhle se jen podporují nelegální množírny, někdo si za blbou pětistovku koupí štěně a použije ho na žebrání, aby měl na chlast."


autor / Libor Hruška VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv