Do hraček, které dětem kupujeme, projektujeme svoje vize toho, jaké naše děti mají být, čím mají být, až vyrostou, vštěpujeme jim skrze ně nějaké své základní životní hodnoty. Zároveň jsou hračky zdrojem napětí – hračky, se kterými si naše děti chtějí hrát, neodpovídají našim představám a možnostem. Děti vždy chtějí něco jiného. A vždy toho chtějí víc, než je zdrávo. S oblibou nadáváme na výrobce hraček i obří hračkářství, dobře víme, že ve spojení s dětmi jsou vždy o něco silnější. Přitom spoustě lidí nedochází, že celý hračkářský byznys, to jsme i my, rodiče.
Oslovili jsme několik zajímavých lidí, kteří do procesů hračkářského průmyslu vstupují v různé chvíle s různými posláními. Jak vypadá vývoj hraček a jak snaha trefit se do dětského vkusu připomíná věštění z koule, nám vyprávěl pan Kotík, šéf společnosti vyrábějící českého Igráčka. Vypravili jsme se i za Radkem Musílkem, redaktorem časopisu Můžeš, který se věnuje životu handicapovaných, a povídali si s ním třeba i o tom, jestli postiženým dětem chybějí hračky na vozíku. A došlo i na psycholožku, paní Kouckou z poradny pro páry, které mají pocit, že jim svět hraček jejich dětí tak trochu přerůstá přes hlavu.
