NP č.482 > RozhovorJednoduchost zmatkuZuzana Brodilová, Tomáš Malík

S členem fiktivní reklamní agentury Volný radikál a jedním ze zakladatelů sdružení Ramus Hynkem Trojánkem jsme si povídali o guerilla marketingu, nástrahách soucitu a invalidním vozíku coby vděčné vizuální zkratce.

Vracíš se z rodinné dovolené. Jak bylo v Polsku?

Nemám moc s čím srovnávat, já vlastně až tolik necestuji. Na PORGu, kam jsem chodil na střední, se v určitou dobu začal razit názor, že je pro rozvoj studentů hrozně důležité studovat někde v zahraničí. Během doby, co jsem tam byl, mi postupně odjelo sedmnáct spolužáků, bylo nás ve třídě jen sedm zoufalců, kteří zůstávali v Praze. Moje nechuť k cestování nejspíš pramení z toho, že jak všichni průběžně odjížděli a vraceli se, neměl jsem moc pocit, že by je to nějak obohatilo. Spíš mi přišlo, že tady ztratili víc, než jinde získali. Pak už mě ani moc nebavilo ptát se, jak bylo, protože odpověď byla skoro vždycky stejná. Zdálo se mi, že je spoustu věcí, které se dají poznávat a dělat tady. Krom toho nemám moc dobrý orientační smysl (smích).

 

PORG je poměrně diskutovaná škola, která za doby jejího ředitele Václava Klause ml. často vstupovala do veřejného dění. Jak na studium vzpomínáš?

Nevím, jak je to teď, ale tenkrát tam učili lidé, kterých jsem si mohl vážit za to, jací jsou a kolik toho vědí. Vztah mezi učiteli a studenty byl často partnerský a otevřený, to bylo fajn. Z druhé strany ta škola fungovala jako takový skleník.

 

V jakém smyslu?

Byla posedlá sama sebou, svým obrazem, výjimečností. Škola se taky snažila pokrýt co nejvíc potřeb studentů, kteří pak neměli moc důvodů dělat cokoliv za jejími branami. Studenti byli zvyklí do nekonečna diskutovat, ale trochu se myslím vytrácela schopnost něco vytvářet. V hodinách se kladl důraz na umění obstojně mluvit prakticky o čemkoli, což je sice fajn, ale zároveň to rozvíjí zálibu mluvit, i když vlastně nemáte co říci.

 

Cesta z PORGu ke studiu sociální práce nevypadá zrovna přímočaře, co tě na ni přivedlo?

Rozhodoval jsem se až v posledním ročníku a hodně mě přitom ovlivnil dřívější zážitek z tábora pro lidi s postižením, kam jsem se dostal přes jednoho spolužáka, aniž bych věděl, do čeho jdu. Byla to silná zkušenost a zprvu jsem si nedokázal představit, že bych jel někdy znovu, nakonec mě to ale chytlo. Možná i proto, že to pro mě byl neprozkoumaný svět a já se chtěl dozvědět víc. Zpětně to hodnotím tak, že můj první tábor pro mě znamenal totéž, co pro někoho jiného půl roku v USA.

Nové světy

Jak vznikl Ramus, kde dnes působíš?

Honza Rudolf, dnes ředitel Ramusu, jezdíval na tábory ještě pod občanským sdružením Proutek. Lidi se tam dost točili a kolektiv okolo táborů se v podstatě rozpadal. Když jsem tam byl poprvé já, potkala se tam parta nadšenců, kteří chtěli rozhodně pokračovat. Z Proutku v ní prakticky nikdo nebyl, a tak vznikl Ramus. Současná provozní skupina Ramusu je skoro stejná jako ta, se kterou jsme před sedmi lety začínali.

 

Většina lidí handicap spojuje s něčím nepříjemným, s neštěstím. Jak ho vnímáš ty?

Vždycky mi přišlo hrozně nepatřičné, když nás někdo chválil, jak je hezké, že těm chudákům lidem pomáháme. Když s námi jede asistovat někdo nový, je dobré, aby měl i nějaký vlastní cíl, aby jel kvůli sobě, a ne zachraňovat lidi s postižením. My navíc nemáme žádné velké požadavky, takže když svůj čas využijete k tomu, abyste denně někomu pomáhal a jezdil s ním třeba na záchod, je to jedna možnost. Klidně si tam ale taky můžete vzít knížku a dění třeba chvíli sledovat zpovzdálí. 

 

Je ale pravda, že vozík je takové logo neštěstí. V téhle rychlé době představuje všechno jiné, než to, co by měl člověk dělat. Je to symbol, vizuální zkratka. Z druhé strany, na téma cestování lidí na vozíku vzniklo bezpočet filmů a pořadů, což chápu, jsou to silné a jednoduché příběhy – vezmete někoho na místa, kam se normálně nedostane a vytváříte tím dojem, že je pro lidi na vozíku cestování super. Přitom si dokážu představit, že pro spoustu z nich by bylo cennější, kdyby na ně lidi na ulici blbě nečuměli. Podobně, když šerpové vynesou vozíčkáře na nějakou horu, je z toho největší zpráva dne. Nechci jen kritizovat, má to své kouzlo, ale zůstává v tom pro mě i určitá pachuť.

 

Vozíčkář na cestách je uspokojující obraz, který nás ale nenutí jít nikam dál. 

 

V čem je ta pachuť?

Tyhle vděčné obrazy jsou mnohdy silnější než to, co se reálně děje. Jde o něco, co řeším hrozně často, protože se starám o propagaci Ramusu. Programově se snažíme nevyužívat naše kamarády jako někoho, kdo z lidí přes soucit tahá peníze. 

 

Co je na soucitu vlastně špatného?

Podle mě by se pomáhat ostatním nemělo ze soucitu, ale protože je správné, aby všichni měli stejné možnosti. 

 

Za jak dlouho se dá na táboře soucitu zbavit? Bývá to spíš šok, nebo se do toho asistenti vpraví rychle?

Nejlépe to podle mě dávají lidi, kteří nemají se sociální prací nic společného. Nejsou zatížení teoriemi a přistupují k tomu otevřeně. Pro někoho, kdo se tím zabývá, je to asi složitější. Na jednu stranu vidím kamaráda, na druhou stranu klienta různých sociálních služeb. Když vím, jak něco funguje, je pro mě složitější si z toho odnést silný zážitek. Díky tomu, že studuji scenáristiku, to mám podobně i s koukáním na filmy. Je to pro mě bohužel trochu odkouzlený svět. 

 

Dá se Ramus propagovat a financovat, aniž byste se museli uchylovat ke zkratkám, o kterých jsi mluvil?

Snažíme se hlavně lidem nelhat. Když nám chce dát někdo peníze, většinou ho taky zajímá, na co je využijeme, a to jsme málokdy schopni předem určit. Máme tedy možnost buď říct, že děkujeme za důvěru a ať nám věří dál, nebo otevřeně říct, že si je rozdělíme na platy, což ale nechce nikdo moc slyšet. Nebo si můžeme vymyslet nějaký projekt, který nepotřebujeme, abychom je dostali, což je ale přesně to, co dělat nechceme a neděláme.

 

Nestojíme o peníze z grantů a dotací, snažíme se ale vybudovat skupinu dárců, kteří by nám posílali nějakou částku na účet, abychom měli pravidelné peníze na platy, stabilizovali tým a mohli se tomu věnovat na plno. Stresovat se, jestli do určitého termínu stihneme něco udělat a jestli to pak zvládneme vykázat, by mi přišlo strašný. 

 

Jak vám shánění pravidelných dárců jde?

Z našeho pohledu úplně skvěle, ale když jsem o tom mluvil s jedním kamarádem, přišlo mu, že jsme investovali strašně moc energie prakticky zbytečně. Nedávno jsme spustili kampaň, pracovali jsme na ní docela dlouho a máme už 15 pravidelných dárců, s tím, že pokud bychom jich do konce roku získali dvacet, byla by to z našeho pohledu pecka (smích)

 

Vraťme se ještě k tomu, jestli se dá svět lidí s handicapem vnímat jinak, než přes optiku omezení?

Hodně mě ovlivnilo to, jak to děláme v Ramusu. Ramus není sociální služba, založili jsme ho, protože jsme ty lidi znali a považovali je za své kamarády. Neděláme nic jiného, než že vytváříme prostředí, v němž se mohou potkávat lidi s postižením i bez něj. Žádné další cíle nemáme. Nic nezaručujeme, nepožadujeme, aby se v něčem cíleně zlepšovali, nevytváříme žádné individuální plány. Nějak s nimi pracujeme, ale spíš živelně a neukotveně.

 

Sám to vnímám tak, že místo toho, abych jel s kámošema na chatu, jedu na víkendovku s kámošema s postižením. Ramus je něco na způsob rodiny, kapely nebo labelu, zkrátka parta lidí, co něco dělá spolu a to, že někteří z nás mají postižení, na tom není vůbec důležité.

Na jedno použití

Veřejně ses přihlásil k akci, při které se před pár lety růžovou barvou ničily pražské reklamní billboardy, o co tenkrát šlo?

Byla to jednorázová věc, při které se během jedné noci pomalovalo či jinak zničilo hrozně moc billboardů jako vyjádření nesouhlasu s nadměrným objemem reklamy ve veřejném prostoru. Nikdo se k tomu nepřihlásil, nevydal se žádný manifest, takže tu sice bylo hodně znehodnocené reklamní plochy, kterou ale zase dotyčné firmy druhý den olepily a život šel dál. 

 

Jak to zpětně vnímáš?

Nejednoznačně, v kontextu dalších věcí a v porovnání s jiným typem reklam mi teď billboardy přijdou ještě docela v pohodě. Je to ohraničený prostor, o kterém všichni vědí, že je reklamní, takže teď už bych se pouštěl spíš jinam. Tenkrát to bylo super a jsem rád, že jsem do toho šel. Ze své přirozenosti nejsem úplně typ na přímé akce, mám docela strach, ale tady jsem to měl úplně srovnané v tom, že zničit billboard je v pohodě a bylo mi úplně jedno, jak to dopadne. A dopadlo to tak, že mě chytli. Lépe řečeno, chytil mě přímo majitel reklamky, který tam v těch pět ráno jel náhodou kolem a naštvalo ho, že mu někdo ničí reklamní plochu. Zavolal policajty, já odmítl vypovídat, takže to se mnou sepsali a pak mi přišlo, že jsem od samosoudu dostal podmínku na rok s tím, že jsem to měl na dva měsíce. Hodně jsem pak celý ten rok přemýšlel, jaké by ty dva měsíce ve vězení byly. Ze začátku jsem o tom, že mě chytili, nikomu moc neřekl. Měl jsem strach, že se můžu snadno k něčemu namanout a může se mi stát, že půjdu sedět. Pokaždé, když kolem jelo policejní auto, jsem si pak uvědomoval, jak ten mechanismus funguje. 

 

Musel jsi něco zaplatit?

Nemusel, což doteď nechápu. Divné pak taky bylo, že už mě dál nikdo nezkoušel vyslýchat. Ve své paranoii si mám trochu tendenci myslet, že jim to takhle vyhovovalo a nechtěli, aby se o tom příliš mluvilo. 

 

Na základě zážitku s billboardy jsi napsal scénář, který koupila ČT, vznikne z toho film?

Moc jsem nevěděl, jaký k tomu odsouzení zaujmout postoj, takže jsem o tom, že mě chytili a že mám podmínku skoro nikde a s nikým nemluvil. Když jsem pak měl psát bakalářský scénář, zjistil jsem, že to ve mně stále rezonuje a potřeboval jsem to dostat ven. Scénář se skutečností spíš inspiroval, ale v České televizi už nějakou dobu leží, na jeho úpravě pro film jsme pracovali s Radimem Špačkem. Je to pořád ve hře, ale teď to není na mně.

Kampaň na TOPku

Před pár lety jste po Praze i dalších městech s kamarádem rozlepili stovky samolepek, na kterých byly přetištěné soukromé facebookové statusy s rasistickým či velmi sebeodhalujícím obsahem, o co tenkrát šlo?

A nemůžu mluvit spíš o jiné akci? (smích) 

 

Proč se ti nechce mluvit o téhle?

Nijak mi to nevadí, klidně můžeme, jen to ve mně zpětně nic moc nenechalo. Byla to taková věc na jedno použití. 

 

O co tedy šlo?

V době, kdy si všichni zakládali profily a Facebook se tu rozjížděl, jsme o tom s kamarádem hodně přemýšleli. Nakonec jsme si založili společný profil, který mimochodem používáme dodnes. Když jsme Facebook procházeli, přišlo nám zajímavé, kolik z těch profilů je otevřených a co všechno jsou do nich lidi schopní napsat. Tenkrát se dalo ještě vyhledávat podle klíčových slov, takže třeba při zadání slova „rozchod“, to vyplivlo třeba padesát lidí, kteří se ten den rozešli a napsali to ven. Takže jsme jich pár vybrali a udělali z nich nálepky, které jsme rozlepili po městě. 

 

Jaká byla odezva?

Odezva se nekonala, protože nebylo kam se ozývat. Zpětně mi to přijde blbé, že na těch nálepkách nebyl třeba odkaz na nějaký web, kde by bylo třeba: „hlídejte si soukromí“. 

 

Nechyběl by tam pak moment zmatku, který vyvolává otázky?

Já jsem se v tomhle asi trochu změnil. Dělat matoucí věci už mi přijde příliš jednoduché. Někoho zmást, uvést v nejistotu, vyvolat reakci a následnou debatu je hrozně málo. 

 

Kde má tenhle obrat kořeny?

Pro mě souvisí se změnami, ke kterým došlo v mediálním prostoru. Hodně mě posunulo, když jsem začal sledovat reklamní kampaně, které jsou právě na vyvolání zmatku, zájmu a následném přihlášení se v „pravou“ chvíli, založené. V té době jsem také dost sledoval pražský street art. Viděl jsem v přímém přenosu, jak ho masivně začaly využívat firmy pro komerční účely. Když jsem viděl, jak někdo krade, co si lidi dělají doma na koleni, aby líp prodával, začalo mě to hrozně štvát. Měl jsem docela velkou sbírku fotek věcí, které se tvářily jako street art – nálepky, polystyrenové věci, šablony – fascinovalo mě, že k propagaci prodeje někdo využívá prostředek, který je de facto nelegální a založený na zcela opačném principu. 

 

Vadila ti tahle guerillovost marketingu?

Tenkrát nás napadlo, že si uděláme stránky, které se budou tvářit jako reklamka specializovaná právě na guerilla marketing. V té době běžela kampaň, která se točila kolem postavy, co si říkala „SuperVáclav“. Objevila se různá videa, ve kterých třeba sbíral psí exkrementy nebo páchal jiná dobra. Budil dojem, že jde o skutečného člověka, který si vyrobil převlek superhrdiny, aby pomáhal. 

 

Všichni to sledovali, i když už tenkrát se objevily spekulace, že půjde o reklamní kampaň. Hodně se sázelo na propagaci GoPro kamer. Takže jsme udělali stránky fiktivní reklamky s názvem „Volný radikál“ a k téhle kampani se přihlásili. Nechtěli jsme z lidí dělat debily, takže jsme tam třeba také napsali, že už máme za sebou kampaň pro TOP 09. Měla spočívat v tom, že jsme vyfotili piecy od TOP, což je jedna z nejznámějších pražských crew, jejíž jméno je na zdech každé druhé pražské ulice. Přišlo nám absurdní, že by někdo věřil, že to je skutečně propagace pravicově konzervativní strany. Především jsme se ale na těch stránkách přihlásili k autorství SuperVáclava. Uvedli jsme, že to je právě reklama na kamery. Kamarád k tomu udělal nákres, kde byla kamera připevněná k obleku, celé to bylo záměrně hrozně amatérské, a čekali jsme, co se stane. A opravdu se stalo to, že to začali přejímat různé internetové servery. Stačil jeden den a všude se psalo, že konečně vyšlo najevo, jak to je se SuperVáclavem. 

 

Na stránkách jsme uvedli i kontaktní mail. Strašně zajímavé bylo, že jak ta stránka získávala na známosti, začaly se nám ozývat různé firmy, jejichž kampaně jsme měly vyfocené. Psaly nám, že to není pravda a že jejich kampaň dělala jiná reklamka a ať to dáme pryč. Bylo pro ně úplně v pohodě se přiznat k tomu, že si zaplatili nelegální reklamu na ulici. Taky nám napsal sám SuperVáclav. Snůšku keců o tom, že ne my, ale on je pravý SuperVáclav, má na tuhle postavu ochrannou známku a dá nás k soudu, jestli nepřestaneme. 

 

Jak to dopadlo?

Přemýšleli jsme, co s tím, a protože byla ta kauza hodně sledovaná, rozhodli jsme se zveřejnit, jak jsme to udělali a že nás tyhle reklamní kampaně serou. Kromě toho, že jsme ukázali, jak funguje guerilla marketing, poukázali jsme taky na totální nefunkčnost internetových médií – žádná z redakcí, která od nás informaci přejala, se nenamáhala si existenci nějaké kampaně u GoPro ověřit.

 

Nejvíc mě pak vytočilo, že ani nebyli schopní říct, jak to skutečně bylo. Šéfka té agentury v jednom rozhovoru tvrdila, že to byla konkurenční snaha zničit jejich kampaň. Přijde mi strašné, že lidi z reklamek si nedokážou představit, že jejich kampaně někomu skutečně vadí. A že někomu vadí tolik, že je schopen je ničit zdarma. 

 

Na co byl nakonec vlastně Super Václav reklama?

Šlo o jakési stránky, kde aniž by sis musel dělat vlastní web, si šlo nahrát fotku a svoje jméno a další věci. Svou stránku tam měl i SuperVáclav a cílem bylo dokázat, že když máš takovou stránku, můžeš být slavný jako on. Debilní, stejně jako celá ta kampaň. Mě to ale posunulo od srandy a zesměšňování k věcem, ze kterých se dá vytáhnout reálný dopad. Jestli si díky Volnému radikálu méně lidí založilo stránku na jejich webu a celá kampaň krachla, přijde mi to skvělé. Chápu, že na tom třeba někdo dřel a my jsme to zničili, ale tohle z mého pohledu do veřejného prostoru nepatří. Smířím se s reklamou, ale ne když se tváří, že reklamou není. To je jako když se někoho zeptáš, co čte za časopis, a on ti odpoví, že Čilichili, což je ale jen reklamní katalog Vodafonu rozšířený o články, které píšou lidi, co umějí psát. Pořád je to ale jen reklamní katalog. 

 

Hynek Trojánek (1989) – vystudoval pastorační a sociální práci na ETF UK, v současné době studuje scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Je jedním ze zakladatelů spolku Ramus (www.ramus.je), který pořádá akce pro lidi s postižením i bez něj. Podílel se na scénářích pro dokumentární a animované filmy i televizní seriály. Má rád Prahu. 

 


autor / Zuzana Brodilová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA autor / Tomáš Malík VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Mám to na háku / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.452 > Téma čísla Jmenuje se Milan, ale většina lidí ho zná jako MC Špínu. Vypátrat ho při jeho cestách po Praze trvalo déle než týden. Řeč byla nejen o zpívání ve svahilštině, ale také o tupých policajtech nebo životě jeskynního muže a pytláka v Beskydech. číst dále Jednou nohou v kriminále / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.401 > Rozhovor Jako státní úřednice je vázaná mlčenlivostí, přesto mlčet nechtěla. O rodinách, které se z existenčních důvodů „dobrovolně“ vzdávají dětí, o zhroucení systému sociálně-právní ochrany dítěte i o stereotypním obrazu sociálního pracovníka...   číst dále My jsme tady / Ondřej Slačálek, Zuzana Brodilová > NP č.436 > Rozhovor Petr Uhl nikdy nepatřil k miláčkům davu, svými postoji se naopak často řadil na okraj. V minulém režimu ho stály devět let vězení, dnes je ironizován jako zpozdilý levičák. Jak se dívá na disidentská léta a polistopadové problémy? číst dále Příběh je základ / Zuzana Brodilová, Ondřej Slačálek > NP č.381 > Rozhovor S Alenou Wagnerovou jsme se setkali v pražské kavárně Slavia, z jejího prostoru trochu nesví. Mluvili jsme o emigraci, zkušenosti s osvojením dětí i umění rozhovoru.   číst dále Vzít do ruky sprej... / Andrea Novotná, Zuzana Brodilová > NP č.373 > Téma čísla Graffiti patřilo k vedlejším produktům revoluce. Stylizované nápisy na zdech přiblížily Prahu západu dříve než nové supermarkety a silnice. Policie zpočátku příliš často zasahovat neuměla nebo nechtěla. Příslovečné betonové džungle sídlišť tak vytvořily ideální prostor pro vznik místních „crew“. Všeho do času?   číst dále Pěkný Žižkov - klidně bez vás / Tomáš Malík, Zuzana Brodilová > NP č.335 > Téma čísla Podoba českých měst se díky záměrům investorů v posledních letech mění. Jejich aktivitu mohou usměrnit především radnice. Příklad Žižkova, jedné z nejsvéráznějších čtvrtí v Česku, bohužel dokazuje, že námluvy radních s developery nejsou výjimkou.   číst dále Jing a jang, vole / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.462 > Rozhovor DJ, středoškolský učitel a multiaktivista Jan Němec alias Raveboy se v posledních letech stal tváří řady různých iniciativ. O Czechteku, Miladě, osobním tréninku a kulturní agresi… číst dále Suchá plavba / Zuzana Brodilová > NP č.380 > Téma čísla Jaká je plavba na lodi, kde není ani kapka alkoholu a kde moře funguje jako lék?   číst dále
celý archiv