NP č.482 > UličníciJdu do toho s chutíTomáš Havlín

Vzepřel se démonu alkoholu a říká, že je dnes spokojenější. Karel Rusnák prodává Brňanům Nový Prostor a stará se, aby se při pochůzkách městem nemuseli brodit odpadky.

Co vás přivedlo k Novému Prostoru?

Zlomový byl pro mě rok 2010. Do té doby jsem pracoval jako dělník ve stavební firmě, sedm let jsem měl smlouvu jako zaměstnanec. Tehdy se ale ze mě stal pod stejnou firmou živnostník. Zprvu jsem si říkal, jaký jsem borec, když podnikám, narostla mi ramena. Ale byl to jen obyčejný švarcsystém, který se pro mě brzy ukázal jako méně výhodný. Jestliže předtím jsem měl hodinovou mzdu sto korun, teď to bylo sice sto dvacet, ale zase jsem si musel sám platit zdravotní a sociální pojištění. Rázem jsem měl méně peněz, na pojištění mi začal vznikat dluh a do toho se přidaly problémy s alkoholem. Nijak to do světa nevytrubuji, ale když se mě někdo zeptá, tak to přiznám: potýkal jsem se s pitím. Přišly deprese, neřešení problémů, to se nakupí. Člověk všechno hází za hlavu a oddaluje a oddaluje, zanedbává práci i sám sebe. Pak už to jde z kopce. Nastávají rozvody, neplacení nájmu, takže člověk přijde o byt. To už je pravidlo, dopady alkoholu jsou takové. Myslím, že tohle je problém mnoha bezdomovců.

 

Co byl u vás zlom?

Záleží na člověku, aby si problém přiznal, netajil ho, dokázal se s ním svěřit. Já jsem také před pěti lety seděl na lavičce zarostlý a špinavý, pil levné víno a pořád se mi honily hlavou problémy. Ale to musí člověka napadnout samotného, že si řekne: „Hele, Karle, neblbni, dopadneš katastrofálně, dělej něco se sebou.“ Mě to napadlo, tak jsem šel k obvodnímu lékaři a on mě už nasměroval k léčbě. Teď v srpnu to bude rok, co jsem v Havlíčkově Brodě nastoupil protialkoholní léčení, 18. března jsem přišel z léčby. A cítím se mnohem lépe. Problémy neodsouvám, ale řeším je hned, jdu do toho s chutí. Mění se mi náhled na sebe i na okolí.

Zmatky v šalině

Nový Prostor prodáváte v Brně na Malinovského náměstí, odtud pocházíte?

Jsem z východních Čech, z Českých Petrovic, jenže tam je to těžké. Práce tam sice bývá i dobře placená, ale je jí strašně málo, navíc člověk musí kolikrát dojíždět daleko autobusem. Brno jsem zvolil proto, že zde mám příbuzné, navíc je to velké město, a tak jsem si říkal, že bude nabízet hodně příležitostí, ať už jde o brigády nebo bydlení. Ještě v protialkoholní léčebně jsem se seznámil s člověkem, který mi vyprávěl o Novém Prostoru v Brně. Zaujalo mě to, a tak když jsem v březnu přišel, hned druhý nebo třetí den jsem se šel zaregistrovat na výdejnu. Do Brna jsem přišel s pětistovkou kapse, takže jsem začínal tak, jak se to dělá. Dostal jsem tři časopisy zdarma, a když jsem je prodal, šel jsem koupit další, aby se to otočilo. Udrželo mě to a drží mě to dodneška. Mám na jídlo a to je dobrý. 

 

Když jste mluvil o svých letech na ulici, znamená to, že jste je prožil ještě ve východních Čechách? 

Přesně tak, a navíc v relativně malé obci, která má nějaké dva tisíce obyvatel. Když jsem přišel do Brna, tak jsem docela koukal. Na jednu stranu mají Brňáci silné sociální cítění, přispějí vám, když vidí, že jste na tom špatně. Ale určitých věcí si nevšímají a nerozhází je, když někde spí bezdomovec na zemi. To jsem od nás neznal, být bez domova na malé vsi bylo z mé zkušenosti o dost náročnější. Když jsem se potřeboval umýt, bral mě kamarád k sobě na ubytovnu, jenže tím podstupoval riziko, že přijde majitel a vyhodí i jeho. Pak jsem chodil po barácích, zvonil na dveře a vysvětloval lidem svou situaci. Někdo mi pomohl, ale také na mě volali policajty. V každém případě, abych položil čapku na ulici a žebral, to tam neexistovalo. Sbalili by mě hned. Být tam bezdomovcem, to byl konec. Nechytnete se. Tady si vás zase nikdo ani nevšimne.

 

Jaký byl pro vás vůbec příchod do Brna?

Úplné zmatky (smích). Neznal jsem tramvaje, křižovatky, bál jsem se přejít, aby mě něco nepřejelo. Jednoduše jsem se nedokázal zorientovat, dokonce jsem nevěděl, jak štípnout lístek, pořád jsem to tam strkal obráceně. Kdyby šel někdo za mnou a pozoroval mě, tak by si myslel, že jsem přijel z Opičích hor (smích). Muselo být na mně vidět, že jsem buran z vesnice. 

 

Už jste si na město zvykl?

Možná, že si časem zvyknu, ale jsem z hor, kde jsou bunkry, příroda… Často se vracím do vzpomínek. Na návrat teď v každém případě nemyslím. Vztahy doma jsou pořád pošramocené, i když se s mojí léčbou trochu zlepšily. Teď bych se rád usadil tady a vybudoval si nějaké zázemí. 

Manévry s pokémonem

Když zmiňujete zázemí, jak teď řešíte v Brně bydlení?

Můj problém je, že žádné pořádné zázemí jsem vlastně nikdy neměl. Už od doby, kdy jsem se vyučil strojním zámečníkem ve Vysokém Mýtě v Karose, dnes je to Iveco, žiju po ubytovnách. Proto možná také ten alkohol, protože na ubytovnách se hodně pije… Pro mě je to rizikové prostředí.

 

V Brně nyní bydlím v Lotosu, což je chráněné bydlení a doléčovací zařízení v jednom, které mi nabídli terapeuti. Jsou to byty, podnájmy, které nás mají ochránit. Máme tam psychoterapii, podpůrné skupiny, procházíme několika fázemi. Do začátku je to dobré, jenže také to jednou skončí. Smlouva je na jeden rok s možností prodloužení o jeden další. Zároveň přemýšlím, že bych mohl odejít dřív. Povinné dechové zkoušky mi nevadí, ale každý večer musíme být zpátky na pokoji v osm hodin, což je pro mě docela problém, zejména teď v létě, kdy je dlouho vidět a člověk by mohl třeba ještě prodávat Nový Prostor nebo se jen tak procházet po městě. Na druhou stranu, moc jiných možností teď nemám. Od chvíle, kdy jsem přišel do Brna, žiju doslova z ruky do úst a třeba na podnájem pomýšlet nemohu. Kamarád si teď pronajal 1+1 v centru Brna a jenom za nájem dává jedenáct tisíc. Na to bych neměl. 

 

Kromě prodeje NP máte přitom ještě jednu práci…

Nedělal bych to, radši bych prodával osm hodin Nový Prostor a měl kontakt s lidmi, což mě baví, jenže v Lotosu je ve druhé fázi podmínka, že musíme mít práci na smlouvu, takže v rámci veřejně prospěšných prací chodím ještě každý den od desíti do šesti po městě a zametám ulice. Mám popelnici, lopatu a koště, svůj úsek a ten musím čistit. Je to za minimální mzdu, a když zaplatím ubytování v Lotosu a své si vezme exekutor, zbývá mi 1500 na živobytí. Potřebuju k tomu prodávat časopis, jenže když skončím s úklidem v šest, do osmi, kdy zase musím být v Lotosu, už moc času nezbývá. Proto teď chci apelovat, aby mi upravili směny. Začínal bych zametat v šest ráno a pak měl celé odpoledne pro sebe.

 

Jaký máte určený úsek?

Českou ulici, od náměstí Svobody po Joštovu, a pak ulici Veselou…

 

To je nejrušnější část, centrum Brna. Jaká je to práce?

Dalo by se říct, že jsem perfekcionista. Sice občas něco přejdu, ale nedá mi to – vrátím se a seberu to. A že je odpadků hodně! Hlavně u bankomatů, kde si lidi vybírají peníze. Lístky samy padají nebo je házejí na zem, vítr to rozfouká všude kolem… Víte, lidi mě kolikrát štvou. Jsou teď hodně závislí na sluchátkách. Moderní je taky hledání pokémonů, kdybyste viděl ty úhyby a manévry (smích). Kolikrát do mě někdo skoro vrazí nebo mi aspoň drkne do koštěte, a ještě mi vynadá. Tuhle jsem se ozval. „Vnímej taky okolí!“ řekl jsem mu. Vždyť to je důležité… 

 

Zabere vám všechen čas práce, nebo najdete chvíli i pro sebe?

Jednou, až budu mít šalinkartu, bych se třeba rád jen tak projížděl tramvají. Jel na konec Brna a zase zpátky, abych trochu poznal město. Dneska z něj znám leda okruh dvou kilometrů čtverečních. Volný čas, ten právě řeším. Ale zatím ho vyplňuji prodejem.

 

Hovořil jste o problémech, které jste valil před sebou. Jak to vidíte do budoucna?

Chtěl bych zlepšit svoji finanční situaci, protože zatím mám pořád holý zadek. Řeším dluhy, ale pořád to ještě není stoprocentní, ještě to není úplně jasné. Zatím nemůžu být spokojený. 

 

Karel Rusnák (50 let) pochází z Českých Petrovic ve východních Čechách. Vyučil se strojním zámečníkem ve Vysokém Mýtě, ale pracoval také ve výrobě textilních strojů, jako dělník v lese, na stavbě nebo topič v horském penzionu. Do Brna, kde prodává Nový Prostor, přišel letos v březnu. Je rozvedený a má dceru. 

 

 

 


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Chybí tady uvolněnost / Tomáš Havlín > NP č.380 > Rozhovor Pod ženským jménem se skrývá muž. Aramisova je režisér, který si postupně vydobývá renomé. Hovořili jsme spolu o festivalu v Cannes, Věře Chytilové i ponožkách za dvacku z Holešovické tržnice.   číst dále Dějiny jednoho domu / Tomáš Havlín > NP č.378 > Dějiny přítomnosti Než upadl do stádia klinické smrti, nabídl mi zkušenost života v komunitě. Jako centrum spolkového dění ovšem sloužil už dávno. O kom je řeč? O Dělnickém domu na Spolkové, slavném brněnském „téhácéčku“.   číst dále Mám to na háku / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.452 > Téma čísla Jmenuje se Milan, ale většina lidí ho zná jako MC Špínu. Vypátrat ho při jeho cestách po Praze trvalo déle než týden. Řeč byla nejen o zpívání ve svahilštině, ale také o tupých policajtech nebo životě jeskynního muže a pytláka v Beskydech. číst dále Jednou nohou v kriminále / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.401 > Rozhovor Jako státní úřednice je vázaná mlčenlivostí, přesto mlčet nechtěla. O rodinách, které se z existenčních důvodů „dobrovolně“ vzdávají dětí, o zhroucení systému sociálně-právní ochrany dítěte i o stereotypním obrazu sociálního pracovníka...   číst dále Uvolněný Toxxx / Tomáš Havlín, Lukáš Rychetský > NP č.362 > Rozhovor Proslavil se jako člen kapely Supercrooo, která rozhodila pravidla českého rapu. Od té doby patří k stálicím hiphopového nebe: Hugo Toxxx. Pro některé barvotiskový pozér, pro jiné nejlepší český MC. Sám rapuje: "Jednoznačnost je největší klam..."   číst dále Život v garáži / Tomáš Malík, Tomáš Havlín > NP č.397 > Téma čísla Bydlet v garáži je v lecčems krajní podobou chudoby. Cynicky řečeno, na chudobu by stačilo i méně. Na dvou pražských místech ale také vidíme, že ani v garáži nemohou být lidé šťastní. Pokud by snad byli, stejně budou muset za svým štěstím odejít.   číst dále Bezdomovcem v zemi samurajů / Tomáš Havlín > NP č.379 > Rozhovor Předtím, než se šla Kajoko Jakuwa podívat na stávku odborářů, sešli jsme se k rozhovoru v jedné pražské kavárně. Má bezdomovec duši? A může být samuraj?   číst dále Tichý vítr z hor / Tomáš Havlín, Alexandr Budka > NP č.383 > Rozhovor Jaromír Švejdík je na první pohled nenápadný člověk. Ale při bližším ohledání za ním stojí nejen kapela Priessnitz a netrpělivě očekávaný Alois Nebel, ale v jistém smyslu i celý „magický“ Jeseník.   číst dále
celý archiv