NP č.473 > UličníciLidi mám rádaTomáš Havlín

„Pobyt v psychiatrické léčebně si nesete životem jako cejch,“ říká prodejkyně Nového Prostoru Iveta Kudelová. Přesto neztrácí optimismus.

Potkáváme se ve vestibulu metra na pražském Jungmannově náměstí, ale zákazníci vás mohou potkat i u polikliniky v Kartouzské ulici…

Tam se někdy docela zasměju. Dopoledne kolem mě chodí maminky s dětmi a pak přijde čas lazarů. Zlámané ruce a zlámané nohy, jdou od doktora a někteří mají dobrou náladu a někteří jsou zase úplně zdrcení, protože je jim blbě. Odpoledne tam pak bývá docela pozitivní, protože děti se vyženou ze škol a pobíhají kolem. Mezi nimi se proplétají lidé, kteří jdou domů z práce, a tehdy se docela dobře prodává. Odpoledne však už bývám docela odrovnaná, v té zimě tolik nevydržím, takže peněz mám málo. Na podzim to šlo líp, teď spoléhám na jaro.

 

Nový Prostor prodáváte od loňského října, zatím se vám nezajídá?

Já jsem takový cvok, že co dělám, to dělám ráda. Mně se ten časopis líbí, je jedním z nejkvalitnějších a dost aktuálně a do hloubky pojednává o problematice lidí, kteří se dostávají na okraj společnosti, což není legrace. Ráda si v něm čtu, a když ho prodávám, mohu zároveň sledovat reakce lidí. Někdo se usměje, někdo pozdraví, někdo je rozpačitý, dokonce některá děvčata si ode mne kupují časopis a červenají se u toho. Mám také pocit, že někteří lidé jako by neměli odvahu časopis koupit. Dají vám dvacetikorunu, ale těm problémům jako by se raději chtěli vyhnout, jako by měli strach, aby je nevtáhly hlouběji. To je takové zvláštní, ale já mám ráda lidi, takže mě to baví a o jiné práci zatím nepřemýšlím. Čekám, jak se vyvine tenhle rok. Partner se vrátí z vězení, a co bude – budeme bydlet spolu? Pokud ano, měli bychom být schopni začít hradit dluhy, které vznikly na bytě.

 

Rozhovory přes Šášu

Řešíte problémy s bydlením?

Akutním bezdomovstvím jsem naštěstí nikdy postižená nebyla. Od devadesátých let žiju v bytě, který je můj, ale pořád je spravovaný družstvem a je potřeba hradit poplatky za služby a energie. Klidně se přiznám, že poslední roky jsem měla peníze z dědictví po otci, ale záměrně jsem je pustila. Chtěla jsem se jich zbavit proto, že jsem hledala nějakou pevnou půdu pod nohama, odrazový můstek. Nebyla jsem schopná najít zaměstnání, z ničeho se dostat, a chtěla jsem znát dno nebo strop toho, co se dá dělat, když jste bez peněz. Aspoň teď vím, že si něco můžu vydělat z Nového Prostoru. Letošní zimu jsem tak prožila opravdu v zimě. Už jsme byli s mým současným partnerem Ivanem, ale všechny peníze, které jsme vydělali, dal do výherních automatů. To pak vidíte, jak závislost člověka změní. Vrhnul se na moji peněženku a říká: „Ty peníze jsou moje!“ Nakonec jsem radši nechala odpojit i plyn, aby nerostly dluhy.

 

Říkala jste, že partner je ve vězení. Jak se díváte na tuhle instituci?

Před časem jsem přišla na úřad práce a paní se mě ptala, jestli by mi nebylo líp samotné – odpověděla jsem jí, že být sama taky za moc nestojí… Mezi námi s Ivanem to bylo zkraje hodně divoké, ale postupně se vztah začal uklidňovat, vyhýbali jsme se situacím, které mezi námi jiskřily. A já mám doma takového šášu, co prodávají v levných knihách, takže jsme se naučili komunikovat přes něj, jako by to bylo třeba naše dítě – a to bylo milý (smích). Já věřím, že vězení dokáže tu závislost zmírnit, ale když se na něj ptáte jako na celek… já mám těch zkušeností hodně. Mám zvláštní život, protože táta byl u tajné policie a strýc byl bachař, na druhou stranu většina mých známostí byla někdy v životě vězněna. Strýc měl přímo na Borech služební byt, takže hodně vzpomínal a leckdy ho dost drtilo, jakým podmínkám byli vězni vystavováni. Celý život se pohybuji kolem vězeňství a co znám lidi, tak bohužel se většina z nich do vězení vrací. Já nemám ráda komunisty, ale přijde mi, že dřív z toho lidi dokázali vyjít, najít si práci a zařadit se. Tržní systém ale tohle neumožňuje, ti lidi vyjdou a končí většinou na ulici. Jde o selhání státu, systém by měl být propracovanější.

 

Trochu jste nakousla vaši rodinnou historii…

Tu však obestíralo hluboké mlčení. Já pocházím z Jindřichova Hradce, a když se rodiče brali, babička z máminy strany odmítla přijet na svatbu, protože táta měl jenom uniformu a nevyřídil si civilní oděv. Až někdy v osmnácti letech jsem zjistila, že to souviselo s tím, že byl babiččin manžel sudetský Němec, který narukoval a zmizel ve válce. Babička s mámou mluvily německy a po válce směly zůstat v Čechách, protože prababička měla v Hradci konexe a nechala ji prohlásit za vdovu. O dědovi se ale v rodině nikdy nemluvilo, protože emoce po válce byly hrozně silné a u starší generace jsou leckdy patrné i dnes.

 

Co vás přivedlo do Prahy?

Maminka se rozvedla a přestěhovala se se mnou. Bydlely jsme v Chopince u Riegráku a do školy jsem chodila Na Smetanku. Odtud jsem se dostala na hotelovku do Podskalský a po skončení školy jsem dělala provozní v Meteoru a pak v hotelu Hybernia. Tam jsem potkala manžela, dělal číšníka, a já záhy po svatbě otěhotněla. Když padnul režim, byla jsem těhotná už potřetí a vlastně jsem nevěděla, jak budu zajištěná, takže jsem nechtěla přerušit pracovní poměr. Pracovala jsem aspoň na částečný úvazek ve školce, ale pak se vztah s manželem začal bořit, protože jsme se dostali do finanční tísně. Když nejsou peníze, tak se to sype všude, to tak bývá. A manžel byl zvyklý na slušné příjmy, za komunistů si číšníci celkem vydělali. Nastal mezi námi souboj, ze kterého se dostávám v podstatě dodneška.

 

Nechtěla jsem oškubávat

Ocitá se žena ve vztazích ve slabší roli?

V mém případě to tak bylo. Taková moje soukromá katastrofa nastala v roce 2008. Pracovala jsem tehdy v Bille jako pokladní na plný úvazek a k tomu se starala o čtyři děti. Začaly mi povolovat nervy, odjela jsem za manželem, s nímž jsme se dosud nerozvedli, na chalupu, a tam jsme se pohádali. Pak přijela policie a odvezli mě na psychiatrii do Beřkovic. Dodnes to považuju za křivdu, neříkám, že bych byla zcela psychicky v pořádku, to naprosto ne, ale potřebovala jsem spíš finanční pomoc, nějaké zastání a odpočinek. A tohle řešení bylo dost osudové, protože když máte za sebou léčebnu a někam přijdete, tak kdykoli se něco děje, tak mám pocit, že jsem bez ochrany, protože se to vždycky svede na to, že jsem cvok.

 

Způsobila vám hospitalizace další potíže?

Když jsem se vrátila zpátky do Billy a chtěla se zařadit do normálního způsobu života, tak první, co jsem slyšela, bylo: „Podívejte, co jsme sem dostali.“ A hned šeptanda. Ta se táhne s vámi a poškozuje vás, je to jako cejch. Nakonec jsem odešla na dohodu. Zkusila jsem to ještě v Albertu, ale tam přiznávám, že už jsem byla mimo (smích). Došlo tehdy k úmrtí v rodině a nezvládla jsem to, po týdnu jsem utekla. Naposledy jsem pracovala v call centru, což byla celkem zajímavá práce, dělala jsem s lidmi anketu a nabízela jim předplatné časopisů. Jenže jsem se dostala do konfliktu, když chtěli oškubávat důchodce, že jim prý zbývá ještě pár tisíc korun. Já jsem člověk se sociálním cítěním a na tomto jsem se nechtěla podílet. Špatně snáším, když se na ohrožené skupiny lidí nabalují dravější jedinci a snaží se z nich získat i ten zbytek, který ještě mají.

 

Nový Prostor je v tomhle pro vás práce bez stresu?

Snažím se dávat pozor, abych třeba nevyvíjela nátlak na někoho, kdo má málo. Ale hodně toho záleží na okolnostech. Někdy je taková vlna a lidi jsou v depresi. Psychiatři by mi přitom možná nedali zapravdu, ale podle mě je deprese nakažlivá. Dočetla jsem se, že ve Švédsku na ni můžete dostat třeba krátkodobou týdenní neschopenku. Zalézt doma, chodit na procházky… To by bylo něco pro mě (smích).

 

 

Paní Ivetě Kudelové bude v březnu 55 let a v Novém Prostoru je od loňského října. Pochází z Jindřichova Hradce a má čtyři děti, z toho tři holky. „Pět generací je to u nás tak, že dcery se s mámami hádají,“ směje se a vážněji dodává: „Naše vztahy nejsou moc dobré.“ 


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Chybí tady uvolněnost / Tomáš Havlín > NP č.380 > Rozhovor Pod ženským jménem se skrývá muž. Aramisova je režisér, který si postupně vydobývá renomé. Hovořili jsme spolu o festivalu v Cannes, Věře Chytilové i ponožkách za dvacku z Holešovické tržnice.   číst dále Dějiny jednoho domu / Tomáš Havlín > NP č.378 > Dějiny přítomnosti Než upadl do stádia klinické smrti, nabídl mi zkušenost života v komunitě. Jako centrum spolkového dění ovšem sloužil už dávno. O kom je řeč? O Dělnickém domu na Spolkové, slavném brněnském „téhácéčku“.   číst dále Mám to na háku / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.452 > Téma čísla Jmenuje se Milan, ale většina lidí ho zná jako MC Špínu. Vypátrat ho při jeho cestách po Praze trvalo déle než týden. Řeč byla nejen o zpívání ve svahilštině, ale také o tupých policajtech nebo životě jeskynního muže a pytláka v Beskydech. číst dále Jednou nohou v kriminále / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.401 > Rozhovor Jako státní úřednice je vázaná mlčenlivostí, přesto mlčet nechtěla. O rodinách, které se z existenčních důvodů „dobrovolně“ vzdávají dětí, o zhroucení systému sociálně-právní ochrany dítěte i o stereotypním obrazu sociálního pracovníka...   číst dále Uvolněný Toxxx / Tomáš Havlín, Lukáš Rychetský > NP č.362 > Rozhovor Proslavil se jako člen kapely Supercrooo, která rozhodila pravidla českého rapu. Od té doby patří k stálicím hiphopového nebe: Hugo Toxxx. Pro některé barvotiskový pozér, pro jiné nejlepší český MC. Sám rapuje: "Jednoznačnost je největší klam..."   číst dále Život v garáži / Tomáš Malík, Tomáš Havlín > NP č.397 > Téma čísla Bydlet v garáži je v lecčems krajní podobou chudoby. Cynicky řečeno, na chudobu by stačilo i méně. Na dvou pražských místech ale také vidíme, že ani v garáži nemohou být lidé šťastní. Pokud by snad byli, stejně budou muset za svým štěstím odejít.   číst dále Tichý vítr z hor / Tomáš Havlín, Alexandr Budka > NP č.383 > Rozhovor Jaromír Švejdík je na první pohled nenápadný člověk. Ale při bližším ohledání za ním stojí nejen kapela Priessnitz a netrpělivě očekávaný Alois Nebel, ale v jistém smyslu i celý „magický“ Jeseník.   číst dále Bezdomovcem v zemi samurajů / Tomáš Havlín > NP č.379 > Rozhovor Předtím, než se šla Kajoko Jakuwa podívat na stávku odborářů, sešli jsme se k rozhovoru v jedné pražské kavárně. Má bezdomovec duši? A může být samuraj?   číst dále
celý archiv