NP č.473 > RozhovorUchovat si možnost chybyZuzana Brodilová, Tomáš Havlín

S dokumentaristou a performativním básníkem Bohdanem Bláhovcem o tom, proč postavy jeho filmů nikdy nemohou být spokojeny, proč se vzdálil slam poetry a proč nedokončit film je někdy ta nejlepší cesta.

Co tě dokáže přitáhnout k tématu filmu?

Kdysi jsem vymyslel takovou formulaci… že se vnímám jako produkt čehosi, co nazývám patologie doby. Jde o témata, která mě zároveň hrozně iritují, protože mně v něčem přijdou zvrácená, a zároveň mě fascinují. Natočil jsem film o pornografii a film o showbyznysu, navzájem mají styčný bod. Nejsem dokumentaristou, který by se primárně zaměřoval na palčivá, aktivistická a sociální témata. Většinou se zabývám věcmi, které jsou na první dobrou velmi banální, světem naleštěné kulisy, který by bez blahobytné civilizace takřka nemohly existovat. Jsou to vlastně věci navíc, jakési patologie blahobytu. Proč mě tahají zrovna ty, budu možná jednoho dne schopen odkrýt svému psychoanalytikovi, teď na to ale nedokážu dát jasnou odpověď. Každopádně všechno, co natáčím, mě zároveň irituje a zároveň fascinuje a zároveň to ze sebe potřebuji trochu smýt. Je to taková permanentní ambivalence, ale nějak mi funguje. Ačkoliv nedává úplně smysl.

 

Vyrůstal jsi v devadesátých letech, jaká to pro tebe byla doba?

Byl jsem stoprocentní televizní dítě. Delší dobu, než je běžné, jsem nechodil, hodně jsem si odehrál v pokoji na stropě nebo právě před televizí. Což je, a teď přijde ta věta pro psychoanalytika, důvod mého filmového zájmu o herce a showbyznys. Můj dětský vesmír zkrátka formovala televize (smích).

 

Dokumentární film přirovnáváš k akváriu. Jak se ti v něm plave?

Já vím, že je to taková laciná metafora, ale stále mi funguje. Z mého pohledu to není nutně bahno, spíš se pohybujeme v určitých vodách a do jiných moc nepronikáme. Je třeba skvělé být na Jihlavském festivalu, kde se vedou vzrušené debaty a filmy se najednou stávají pupkem světa. Ale přijedeš jinam a nikdo neví, že nějaký jihlavský festival existuje. Proto mi to přijde jako platná metafora.

 

Manipuluji

Před dvěma lety měl premiéru tvůj film Show!, ve kterém jsi déle než rok sledoval dráhu dívčí skupiny 5Angels. Krátce po premiéře to vypadalo, že se s tebou bude manažer skupiny a otec jediné stálé členky kapely soudit. Co bylo z jeho pohledu špatně?

To je pro mě u dokumentárního filmu vlastně obecná otázka. Snažím se příliš nedělat rozdíl mezi hraným a dokumentárním filmem. Když vyrábím audiovizuální dílo, které má narativ, používám v podstatě stejné prvky v dokumentárním filmu jako ve hraném. Častým diváckým předpokladem, který je myslím klamný, protože nesplnitelný, je objektivita. Z mého pohledu je ale každý film ze své podstaty sousledností různých druhů manipulace. Jako ostatně každé vyprávění.

 

O jakou manipulaci se jedná?

Nevnímám tu slovo manipulace v a priori negativním slova smyslu. Jde o manipulaci ve smyslu vzít do rukou. Pracuji se sociálním hercem, což je někdo, kdo scénář, který zpracovávám, žije sám o sobě. A dokumentarista mého typu se dopouští věci, která myslím není neetická, ale je minimálně diskutabilní. Když objevím člověka, jakým je třeba Michal Mertl, a setkávám se s ním, natáčím ho v běžných situacích a z toho buduji příběh, který reprezentuje téma, které mě zajímá. A ten člověk vlastně do poslední chvíle neví, jakou postavou bude, což je velmi křehká věc. Se svou postavou je pak často nespokojený. Většinou proto, že měl o sobě a svém herectví, respektive o svém životě, představu úplně jinou. Šel před kameru proto, aby zahrál příběh, který o sobě chtěl dát vědět, a v momentě, kdy to začne být jiné, což se stane vždy, je zaskočený. Něco podobného proběhlo i ve filmu Show!. Nechtěl jsem nikdy dělat film o lidské zrůdě. Mertl byl z mého pohledu spíš oběť systému než jeho původce či strůjce nějakého čirého společenského zla. Mnoho lidí ho odsoudilo, protože založil svůj rodinný podnik na zneužívání malých holek pro showbyznys, ale takových je tu spousta. Já se snažil ukázat ten mechanismus, tak aby každý mohl říct „aha“ a třeba objevit Mertla v sobě (smích). Mluvím o tom i proto, že navzdory všemu šílenství mám toho člověka rád. I když z toho filmu to asi nemusí být úplně patrné.

 

Jak jsi vystupoval v průběhu natáčení?

Je to do určité míry agentská pozice. Jako režisér dokumentárního filmu máš škálu možností. Třeba Martin Mareček chápe film jako nástroj vnitřní přeměny, ať už jde o společnost nebo o proměny postav. Když natáčíš, zároveň konfrontuješ se svým pohledem na věc. Třeba v touze situaci či člověka před kamerou proměnit. Já se oproti tomu spíš tiše pohybuji v prostoru. Nehodnotím a nedávám příliš najevo, co si myslím. Přijde mi podstatné podat zprávu o tématu, které točím, což pro mě znamená nenápadně našlapovat, být blízko u věcí a pak je umět sestavit. Umožňuje to vidět a ukázat, jak věc funguje.

 

Co by se stalo, kdybys to dělal jinak?

Z mého pohledu tu jde o motivaci. V případě Mertla a filmu Show! bylo motivací ukázat, jak zvládám vlastní byznys. Touha ukázat světu tu úžasnou věc, co dělám. Kdybych hned problematizoval, odmítl by se mnou spolupracovat. Směrem ke mně by se dalo přiznat jakési srabství. Rozhodl jsem se pro jednodušší cestu, která byla zárukou toho, že film dotočím. Můj argument, který mi připadá nerozporovatelný, je, že v tom filmu není nic vylhané. Důležité je taky uvědomit si dynamiku, ke které dochází i teď, když spolu vedeme rozhovor – do určité míry se stylizuji, i když třeba nevědomě, mluvím trochu jinak, minimálně spisovněji a méně sprostě. To samé se děje i s člověkem před kamerou. Ve chvíli, kdy se začne nahrávat, přepíná aparát ve snaze ukázat světu to, co ho vedlo s natáčením souhlasit. Portrét fungování člověka, kterého vidíme na plátně, je ztvárněním jeho představy o sobě samém. Což pro něj zpětně může být velké překvapení. Zažil jsem to ostatně na vlastní kůži (smích).

 

O co šlo?

Asi dvakrát jsem vlezl před kameru někomu jinému a ten proces je nepříjemný. Před několika lety dělala Zuzana Piussi, což je velmi dobrá režisérka, film o zdejší slam poetry. Tenkrát jsem této platformě tehdy živé poezie věřil a byl v tom hodně angažovaný. Obden jsem brázdil pódia v domnění, že páchám angažovanou rimbaudovskou poezii. U toho jsem vždycky chlastal jak Dán, protože jsem, ač se to ne každému jeví, docela neurotická persona a výskyt na jevišti pro mě byl vždycky problematický. Z filmu, který tehdy Zuzana natočila, to opravdu působilo, že celá scéna vlastně neví, o čem mluví, že je to parta takových lehce postpubertálních exhibicionistů, kteří si o sobě docela hodně myslí, ale málo nabízejí, alkokreténů, kteří na jevišti dokola opakují čtyři slova a snaží se jen o to, aby dostali co nejvíc bodů a dav jim zatleskal. Byl jsem z toho dojmu docela rozčílený a říkal jsem si tehdy, že je úplně blbá ta Piussi, že je to absolutně nepřijatelné, zvlášť když tam chybí to a ono a má se mnou tolik materiálu, kdy jsem úplně střízlivý a říkám krásné, inteligentní a květnaté věty o tom, co chci sdělit světu. Já ten moment znám a úplně chápu, proč tehdy Zuzana použila tak drásavé momenty. Ony totiž už tehdy byly velmi vypovídající a na jejím místě bych se zachoval úplně stejně. Dobře jsem si pak i díky tomu uvědomil, že jde jen o segment, výsek, který jako dokumentarista ve filmu zpracuji. Není to komplexní zpráva o životě a z podstaty nikdy nebude – pouze manipulativně vybírám určité věci, které z mého pohledu skládají sdělení o dané situaci.

 

Ten, kdo dává zelenou

Dokumentární film nemůže být objektivní?

Podle mě je požadavek na objektivitu při práci se sociálním hercem nenaplnitelný. Nemyslím si, že by ve filmu bylo cokoliv objektivního, možná krom objektivu na kameře, což je ale předmět, ne diskurz. Stejně tak nemám pocit, že bych těmi filmy odhaloval nějakou pravdu. Vždy ale poznám, když lžu. A to se podle mě nemá dělat ani na levou ani na pravou stranu. Zbytečně nedělat z nikoho větší prase, ale ani ho nemramorizovat. Ať už to uděláš jakkoliv, nemyslím, že je možné natočit film, se kterým by byl sociální herec za svého života spokojený. A je to asi i logické. Pro nikoho není příjemné se dozvídat nelichotivé. Zároveň dobrý, upřímně udělaný dokumentární film to udělat musí.

 

Dovedla tě Zuzanina filmová intervence k nějaké změně?

Nezasáhlo mě to zase až tak hluboce. To je spíš takový bonmot, ale došlo mi pak, že není úplně dobré chodit na pódium se třemi promile. To, že se člověk ožere a vlastně jenom blije podvědomí, není moc povznášející situace, ačkoliv je upřímná. Navíc existuje hranice mezi upřímností a mentální pornografií. V tuhle chvíli si zároveň možná kálím na hlavu, protože pak se mi ještě několikrát stalo něco podobného. Zpětně jsem ale rád, že taková dobová zpráva existuje. Teď už ten film vnímám emočně odpoutaný od tehdejší situace, kdy jsem očekával něco jiného, a připadá mi, že velmi zajímavě ukazuje, kde jsme se v rámci této poetické platformy a subžánru nacházeli.

 

Když jsi mluvil o tom, že postavy v tvých filmech mají vypovídat nejen o sobě, ale o podstatě systému, ve kterém fungují, charakterizoval jsi manažera z filmu Show! jako oběť. Co vyčítáš prostředí, ve kterém se pohybuje?

Pro mě je důležité, kdo stojí nahoře. V tomhle konkrétním filmu jde i o to se podívat, mezi jakými lidmi se Mertl pohybuje a co takové prostředí svědčí o celé společnosti. Že ho přijímají lidé typu Karla Gotta či Michala Davida, kteří ho tak vlastně legitimizují. Kryjí ho ti, na kterých panuje obecná shoda, nositelé jakéhosi národního odkazu. Když od takových lidí dostává zelenou, my všichni jsme tím Mertlem. Koneckonců jeho hodnoty se kryjí se společenskými.

 

Nedávají zároveň 5Angels i s Mertlem zelenou Gottovi a Davidovi? Nepotřebují se navzájem?

Jasně, jde o rozšiřování působnosti trhu. Když si sedmdesátiletý zpěvák zazpívá s takovou kapelou, dostává se k dětské cílové skupině. Je to výhodné oboustranně. Jen bych chtěl, aby s tím úšklebkem nad Mertlem přišla i otázka po tom, kdo mu to kryje a co pro nás takoví lidé znamenají.

 

Nestáváš ty se ale také takovým legitimizátorem?

Teď mě to taky napadlo. To už je spirála, na které nelze než říct, ano, stávám (smích).

 

A co ty na to?

Nemám s tím problém (smích).

 

Nedala by se kolem Show! udělat větší show?

Rozhodně dala. Ten film vznikal ve velkých porodních bolestech jako absolventský film na škole. Tím, že to bylo ve škole, kde jde většinou o hodně osobní věci, všichni to dělají zadarmo a prostředky jsou velmi limitované, jsme o nějakých PR strategiích příliš nepřemýšleli. Měl jsem radost, že jsem natočil film, který si humbuk udělá sám. Objevilo se pár rozhovorů, recenzí v mainstreamových médiích. Ale to je dobře, protože je zajímavější, aby to viděli ti, kteří pop běžně konzumují vědomě.

 

Máš proti nějakým formám propagace averzi?

Ne, to je podstatná součást práce. Zamýšlet se nad chytrými a neagresivními nástroji, jak dostat film k divákovi, je zcela legitimní. Jde o nastavení nějaké hranice. Pro mě bylo vrcholem mediálního panákování vystoupení v pořadu Sama doma.

 

Jaká to byla zkušenost?

Úplně jednoduchá. Ničím to nebolí. To je strašně jednoduchá existence, nikdo nic nechce, tak si sedneš a usmíváš se a mezitím za tebou připravují hlívové řízky (smích).

 

Máš předpoklady stát se sám celebritou?

Nemyslím. Možná jsem tím byl fascinovaný v dětství, ale nyní mi to přijde jako nepřijatelná forma existence.

 

Není to výhoda?

Je to spíš obtížné, protože ve chvíli, kdy se stáváš celebritou, přestáváš být sám sebou. Žiješ permanentním naplňováním očekávání a to tě nutně posune od sebe. Zajímavější mi přijde být autoritou, protože ta má nějaký vnitřní obsah a může vyzývat k dialogu tím, že formuluje názor nebo otázku. Celebrita končí s otázkou na nákup nových bot, je ze světa, který si otázky neklade. Pro mě osobně by bylo problematické žít naplňováním očekávání. To se mi děje obecně. I proto se mi častokrát stává, že točím film, který nedodělám. A přijde mi v pořádku někdy říct, nepovedlo se, než poslat ven nesmysl. Uvědomuji si, že jsem v tom možná neprofesionální, ale zároveň je to něco, co bych si chtěl v tvorbě uchovat. Možnost omylu, možnost chyby.

 

Je ke kladení otázek třeba autority?

To samozřejmě není. Zároveň, když se ptá člověk, který je vidět, jeho otázky jsou víc slyšet. Otázky si můžeme pokládat kdekoliv, ale jde o ten rozptyl. Celebrity, na které se upíná pozornost davu, by otázky klást mohly, ale svět celebrit je založen na konformitě a spotřebě. Alespoň takový je můj dojem z bulvárních novin. Nemám pocit, že by se tam svět promýšlel, spíš jde o podržení statusu quo. Přijde mi, že celebrity slouží spíš k utužení iluzí a k tomu, aby ty skutečně důležité otázky nepadaly.

 

Zmínil jsi pochybnost ohledně své neprofesionality a zároveň to, že si ji chceš v určité míře a podobě uchovat. Může být umělec profesionál?

Je možné být profesionál v řemesle, je možné být profesionální celebritou, ale pokud člověk chápe, že se na něj pozornost upírá jenom proto, že vytvořil něco, co vzbudilo zájem, tak ani logicky být celebritou nemůže. V tu chvíli by se stal něčím umělým. Mám teď na mysli profesionalitu v tvorbě. Umělecké dílo si může dovolit i ten luxus, že se nestane, že může zůstat jen v tom procesu. Ale samozřejmě to působí blbě, když něco dva roky děláte, všichni se vás dokola ptají, kdy to bude, a vy pak přijdete s tím, že to neuděláte, protože to nejde.

 

Osvobozující nejistota

Loni ses objevil v divadelní inscenaci ve Studiu hrdinů, jaké to bylo?

Jde o úplně jinou formu, než při slam poetry, protože tam je to na mně, ale tady hraji napsaný text. Oproti slam poetry, kde můžu říct kdykoliv slovo, které mě napadne, mi tu chybí proměna – pokaždé dělám to stejné, jenom vždycky trochu jinak.

 

Je to větší jistota?

Je to zajímavé, ale upřímně, pro mě to jistější není. Pro mě je to naopak mnohem komplikovanější. Bezpečněji se cítím ve slam poetry, kdy stavím na aktuálním pocitu a můžu udělat jen to, čemu věřím. Tedy klidně i nic. V divadle musím, navzdory tomu, jak se cítím, působit stejně, což je pro mě paradoxně obtížnější. Když jdu točit film, bojím se, že se nic nestane. Člověk musí být stále ve střehu, aby neprošvihl důležitý moment. Podobné je to ve slam poetry. Ani tam do poslední chvíle nevíš, o čem budeš mluvit, jaký verš ti přijde na mysl. Na divadle, kde je text pevný, se spíš bojím, že něco pokazím, protože vím, že je třeba postupovat určitým způsobem. Hodně mě bavil proces zkoušení, kdy se podoba inscenace hledala. Každopádně je to skvělá zkušenost, i když rozhodně nemám ambici vtrhnout na prkna a drtit jedno divadlo za druhým.

 

Jaká je teď tvoje ambice?

Chtěl bych teď napřáhnout všechny síly do vzniku nového filmu. Zatím je to ve fázi příprav, tak o tom nechci mluvit konkrétně, ale je legrační, že se to zase dotýká světa showbyznysu.

 

Zmínil jsi, že se ti těžko pracuje v situacích, kdy je realita formovaná konkrétním očekáváním. Stává se, že by tě někdy realita převálcovala? Že bys nevěděl, jak reagovat?

To se mi stalo mnohokrát. Na natáčení člověk jede s nějakým očekáváním, ale třeba po hodině zjistí, že tam nic není, že je lepší to zabalit a odjet. Ještě víc to platí pro slam poetry. To je možná i jeden z důvodů, proč už se u ní tolik nevyskytuji. Dost jasně si pamatuji na večer, kdy jsem vyšel na pódium před lidi a najednou si uvědomil, že všechno, co předcházelo, je pro mě tak nepříjemné, že vlastně nemám chuť to přebíjet něčím jiným. Že jedinou odpovědí bude odejít. A to se také stalo.

 

Jaký byl takový odchod z pódia?

Pro mě je podstata slam poetry v živé reakci. Tam jsem najednou cítil, že bych reagoval jen proti situaci, která tam byla, a to by byl špatný text. A mluvit o čemkoliv jiném jsem v tu chvíli nebyl schopen. Tak mi přišlo lepší neříct nic. Protože kdybych v tu chvíli cokoliv řekl, jen naplním tu nutnost očekávání, že něco řeknu. U divadla je oproti tomu úplně fuk, jak se cítíte. Vždy musíte přijít a odehrát svou roli. A je fakt, že kostým role, struktura jejího textu, že se slova nevymýšlí, vede k tomu, že po dvaceti minutách úplně zapomenete, jak vám je. Najednou se člověk chytá fakt jen toho jistého. Je pro mě zajímavé přemýšlet, proč mám raději ty situace, kdy nic jistého nemám. Asi v tom cítím svobodu. Přitom paradoxně je většinou jednodušší něco jistého mít. Asi bych chtěl tyhle situace víc vypolohovat. Nestavět ani na tom, že všechno je improvizace, mít nějakou zálohu, ale nestavět jen na pevném textu.

 

Při vystoupení zálohu nemíváš?

Nikdy jsem to nedělal. Podobné je to s natáčením. Zásadně nerad se připravuji důsledně. Nechodím s promyšleným konceptem, ale uvědomuji si, že bych se chtěl naučit mít z obojího trochu.

 

Jako roli pro tebe při vystoupení hraje publikum? Pohrdání, které mu dáváš najevo, je žité, nebo je to spíš součást hry?

Nejde o pohrdání. Spíš mi přijde fajn si přiznat, že slam je litý populismus. Když dávám najevo pohrdání, je to spíš sebeobrana. Já se nestydím za ty lidi, stydím se za sebe, že s nimi hraji tu hru. V tu chvíli jsem vlastně znechucen tím, že tam jsem populistou, který bude říkat věci, co pobaví. Je to spíš vyděšení nad sebou než nad publikem. Tomu nemůžu nic vyčítat.

 

Co tě dokáže rozhodit?

Pocit, že nejsem ve správnou chvíli na správném místě. Nebo kdybych dělal něco, čemu nevěřím.

 

Z jakého důvodu jsi se od slam poetry vzdálil?

Motám se kolem deset let a vyvíjí se to. Celá platforma má mnohem větší diváckou pozornost, je v tom mnohem víc lidí, kteří jsou objektivně dobří – na slam poetry dnes chodí třeba 250 lidí, což je i na Prahu docela solidní počet. Ale mně se už několikrát stalo, že když jsem se tam ocitl, začalo mě to najednou tak zvláštně srát. Atmosféra, moji předmluvčí a tak dál. Za takových okolností mi přišlo důstojnější tam nebýt. Takže rozhodnutí nic neříct bylo vlastně velmi pozdním pochopením toho, že správná situace by byla tam nebýt. Že jsem někde, kde mi není dobře. To neznamená, že je to tam špatně, ale já tam najednou nemůžu fungovat.

 

Čím to je?

Nedokážu to říct úplně správně. Dřív jsem si asi myslel, že to nabízí něco víc než zábavu. A ono to tak možná nikdy nebylo. Na čemž není nic špatně. Jen já najednou nevím… nedokážu si představit… jestli má jít jen o humor, tak já asi preferuji jiný vkus. Velmi klopotně odpovídám.

 

V čem se scéna kolem slam poetry změnila?

V nějaké době jsem měl pocit, že se to děje živě, bez tak hranatých obrysů, měl jsem pocit, že tam občas někomu jde i o něco jiného než dostat deset bodů, že skutečně chce a má co říct. Ale pak jsem se v tom pro sebe ztratil. Začalo mi připadat otravné, že tam jdu s deseti lidmi, kteří se jen těší na ty body, a když je nedostanou, spadne jim úsměv.

 

Demokratizace verše, tak jak o ní zpočátku mluvili někteří slam poetristé ve Spojených státech, se tedy nekonala?

Stále mi přijde skvělé, že to tu je. Je neuvěřitelné, že na formu poezie, ať už je jakákoliv, dnes chodí tolik lidí. Jen pro mě osobně a vnitřně je teď taková doba, kdy tam raději nechodím.

 

Nevnímáš to jako ztrátu? Třeba i možnosti to prostředí utvářet…

Ne, protože to není absolutní rozchod. Stále jsou večery a situace, kdy mi to dává smysl. Když HateFree dělá večer slam poetry, mám radost, protože atmosféra je dopředu nabitá očekáváním textů, které se budou vyjadřovat k tématům, co tu visí ve vzduchu.

 

Tenhle typ očekávání ti nevadí?

Ne, protože jde o očekávání, které vylučuje básničky o nesmyslech. Nebo o jogurtu. Ne že by jogurt neměl smysl, ale přijde mi, že ve společnosti jsou aktuálně důležitější věci.

 

Angažovaná slam poetry nemůže být banální?

Může. Jenom… Já si uvědomuji, že v tom nejsem úplně jistý. Ale mě jednoduše sere poslouchat deset básniček o tom, že někdo sedí na záchodě.

 

Co dalšího tě sere?

Tak lidi mě serou, že jsou hloupý, bojím se, že i já budu. Upřímná odpověď zní jako strašná fráze, ale mě sere, co se děje se společností. A sere mě, že nevím, co s tím. Přijde mi děsivá ta rychlost, se kterou se to tu štěpí a polarizuje na správné a špatné, na černé a bílé. Přestává to být legrace. Zároveň nejsem z těch, kdo by o tom točili film.

 

Kdy poprvé tě napadlo, že to přestává být legrace?

Ono je to cítit dlouho, ale ostrým momentem divadla reality byl pro mě letošní 17. listopad. Hodně divný a varovný moment jsem ale měl už na jednom vystoupení před asi půl rokem. Šlo o nějaký verš typu Čecháček s Češkou se lámou proti islámu a z publika jsem najednou cítil, že je tam nemalé procento lidí, kterým to vadí. A to bylo zvláštní. Do té doby jsem si myslel, že tohle je pro publikum samozřejmost, že si rozumíme.

 

 

Bohdan Bláhovec (nar. 1984) je dokumentarista a performativní básník vystupující v rámci slam poetry. Na jeho filmovou tvorbu má zásadní vliv popkultura, v roce 2007 získal ocenění za film Kdo chce zabít Ashley?, jenž se zabývá světem pornografie, a v roce 2013 absolvoval pražskou FAMU snímkem Show!, který odhaluje zákulisí fungování dětské dívčí kapely 5Angels. Také další film, který připravuje, se týká showbyznysu. Je ženatý, narodil se v Plzni a žije v Praze. 


autor / Zuzana Brodilová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Mám to na háku / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.452 > Téma čísla Jmenuje se Milan, ale většina lidí ho zná jako MC Špínu. Vypátrat ho při jeho cestách po Praze trvalo déle než týden. Řeč byla nejen o zpívání ve svahilštině, ale také o tupých policajtech nebo životě jeskynního muže a pytláka v Beskydech. číst dále Jednou nohou v kriminále / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.401 > Rozhovor Jako státní úřednice je vázaná mlčenlivostí, přesto mlčet nechtěla. O rodinách, které se z existenčních důvodů „dobrovolně“ vzdávají dětí, o zhroucení systému sociálně-právní ochrany dítěte i o stereotypním obrazu sociálního pracovníka...   číst dále My jsme tady / Ondřej Slačálek, Zuzana Brodilová > NP č.436 > Rozhovor Petr Uhl nikdy nepatřil k miláčkům davu, svými postoji se naopak často řadil na okraj. V minulém režimu ho stály devět let vězení, dnes je ironizován jako zpozdilý levičák. Jak se dívá na disidentská léta a polistopadové problémy? číst dále Příběh je základ / Zuzana Brodilová, Ondřej Slačálek > NP č.381 > Rozhovor S Alenou Wagnerovou jsme se setkali v pražské kavárně Slavia, z jejího prostoru trochu nesví. Mluvili jsme o emigraci, zkušenosti s osvojením dětí i umění rozhovoru.   číst dále Vzít do ruky sprej... / Andrea Novotná, Zuzana Brodilová > NP č.373 > Téma čísla Graffiti patřilo k vedlejším produktům revoluce. Stylizované nápisy na zdech přiblížily Prahu západu dříve než nové supermarkety a silnice. Policie zpočátku příliš často zasahovat neuměla nebo nechtěla. Příslovečné betonové džungle sídlišť tak vytvořily ideální prostor pro vznik místních „crew“. Všeho do času?   číst dále Pěkný Žižkov - klidně bez vás / Tomáš Malík, Zuzana Brodilová > NP č.335 > Téma čísla Podoba českých měst se díky záměrům investorů v posledních letech mění. Jejich aktivitu mohou usměrnit především radnice. Příklad Žižkova, jedné z nejsvéráznějších čtvrtí v Česku, bohužel dokazuje, že námluvy radních s developery nejsou výjimkou.   číst dále Jing a jang, vole / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.462 > Rozhovor DJ, středoškolský učitel a multiaktivista Jan Němec alias Raveboy se v posledních letech stal tváří řady různých iniciativ. O Czechteku, Miladě, osobním tréninku a kulturní agresi… číst dále Suchá plavba / Zuzana Brodilová > NP č.380 > Téma čísla Jaká je plavba na lodi, kde není ani kapka alkoholu a kde moře funguje jako lék?   číst dále
celý archiv