NP č.473 > Téma číslaGastarbeitři v říši báchorekPrzemysław Witkowski

Poláci jsou národem žijícím již téměř dvě stě let v diaspoře. Potkáme je od Chicaga až k Haiti, od JA R k Špicberkám, od Brazílie k Vladivostoku. Jak ovšem vypadá jejich národní imaginárium?

Šlechtici, v 18. století zbavení cizími mocnostmi vlastní státnosti, iniciovali četná povstání – prohrávali a odcházeli do exilu. Také sedláci, kteří ve vlasti obývali hlavně území se špatnou půdou, hledali štěstí a šanci na zlepšení svého osudu v zahraničí. V 19. století budovali západní kapitalismus v německých hutích v Porúří či ve francouzských dolech u Lille, ve 20. století montovali automobily v americkém Detroitu a poráželi zvířata na jatkách v Chicagu. Dnes je právě Chicago městem s hned po Varšavě největším počtem polských obyvatel. Bydlí v něm 1,1 milionu lidí polského původu. Po celém světě mimo Polsko žije přes 22 milionů osob hlásících se k polským kořenům – hlavně ve Spojených státech (9 milionů), Brazílii (2 miliony), Německu (2 miliony), Francii (1 milion), Velké Británii (1 milion), Kanadě (1 milion) a Argentině (0,5 milionu).

Asi nejzvláštnější skupinou mezi zahraničními Poláky jsou haitští Lapologne. V přímé linii potomkové několika set polských vojáků Napoleona Bonaparta, kteří se místo toho, aby potlačovali vzpouru otroků, přidali k rebelům ve snaze válčit za naši a vaši svobodu. Obraz Čenstochovské Matky Boží, přivezený oněmi Poláky, se časem proměnil v Erzulii Dantor – jedno z nejdůležitějších haitských božstev voodoo. Dodnes se na ostrově říká „M-ap Fe Krakow“ („dělám jako v Krakově“, tj. velmi pořádně), „Chajé kou Lapologne“ („útočit jako Polsko“, tedy ve velkém počtu a efektivně) a „Mouin chaje kon Lapologne“ („jsem vybaven jako Polsko“, v přeneseném významu – jsem vždy připraven).

 

10 % pryč

Poláci emigrovali po obou světových válkách z ekonomických a politických důvodů. Migrují i dnes. Po vstupu Polska do Evropské unie opustily vlast přes tři miliony lidí. Dle údajů polského Hlavního statistického úřadu z října 2013 pobývaly koncem roku 2012 dočasně v zahraničí 2,13 miliony obyvatel, tj. o 70 tisíc víc než v roce 2011, přičemž nejvíc – cca 1,72 milionu – jich pobývalo v zemích EU. Mezi zeměmi EU kralují polské emigraci Velká Británie (637 tisíc), Německo (500 tisíc), Irsko (118 tisíc), Nizozemsko a Itálie (po 97 tisících), Norsko (65 tisíc), Francie (63 tisíc), Belgie (48 tisíc), Švédsko (38 tisíc), Španělsko (37 tisíc) a Rakousko (28 tisíc).

Jedná se přitom pouze o údaje týkající se osob s hlášeným trvalým pobytem v Polsku. Avšak mnoho lidí nemá žádnou trvalou adresu, a tak se do těchto oficiálních statistik nedostávají. Odhadem od okamžiku vstupu do EU odešlo z Polska do jiných států EU kolem 3,5 milionu lidí. Je to 10 % občanů Polska.

Poklesl význam někdejších hlavních destinací polské emigrace, Spojených států a Kanady, protože právě na území EU mají polští občané možnost legálně pracovat bez zvláštních povolení, využívají možnosti založit vlastní živnost a také mají mnohem snadnější přístup k sociální podpoře, např. v případě ztráty zaměstnání nebo narození dítěte. Přístup k mnohem rozšířenějším a kvalitnějším veřejným sociálním službám, jak dokládají statistiky, se ukázal jako klíčový pro zvýšení porodnosti mezi polskými migranty. Zatímco na území Polska nepřesahuje průměrný přepočet dětí na jeden pár 1,3 (což zaručuje Polsku neslavné 212. místo na světě), ve Velké Británii vyskočil na 2,5. Přetrvává také permanentní odliv mozků. Dobrým příkladem jsou lékaři. V Polsku je v Evropské unii jeden z nejnižších indikátorů jejich počtu – pouze 2,2 na 1000 obyvatel. Přesto počet lékařskou radou vydávaných atestací, které opravňují pro práci v zahraničí, vzrostl za poslední rok o 25 %. Dle průzkumů by v roce 2016 rád emigroval další milion občanů Polska.

 

Levné svaly

Emigrantů je tolik, že jejich příjmy jsou významně větší než zisky polských firem na evropském trhu. Tím spíše, že firmy často zřizují sídla v daňových rájích jako Kypr, Lucembursko či Lichtenštejnsko, aby se vyhnuly zdanění v Polsku, a tímto jejich činnost nelze ani formálně, ani prakticky považovat za polskou ekonomickou expanzi. Podle Polské národní banky od okamžiku vstupu do EU polští emigranti poslali do vlasti 166,8 miliard zlotých. Banka odhaduje, že podíl transferů na HDP vzrostl po vstupu do EU z 1 na 2,5 %.

Výrazně to ukazuje, co je polským exportním zbožím. Není to technické know-how polských firem ani jejich zdatnost v poskytování služeb, nýbrž právě síla svalů polských občanů, stojících u výrobní linky, u pokladny v samoobsluze, na třídičce, na farmě, u postele německé, britské nebo norské stařenky. Plní stejnou úlohu jako v 19. století – životodárné síly kapitalismu – levné pracovní síly, která dnes místo práce v tovární hale servíruje jídlo, zvedá telefony a uklízí pro střední třídu, čímž jí za ne moc velké peníze dává prostor pro běh v lokálním „krysím závodu“. Polské emigraci se v západních zemích nepodařilo vystoupit z pozice nejnižší sociální vrstvy. Poláci se stali trvalou součástí západní pracující třídy. Jelikož nemohli najít zaměstnání v Polsku, které po systémové transformaci ochutnalo kolaps tradičního průmyslu (v oblastech jako hornictví, hutnictví, loďařství či textilní výroba), byli nuceni vycestovat. Nebyla s to je pojmout nově vzniklá průmyslová odvětví: montovny, třídičky odpadu, elektronika nebo zpracovávání potravin.

 

Báchorka o nadřazenosti

Emigranti za sebou zanechávali zemi s jednou s nejméně příznivých výší mezd ve vztahu k HDP (37 % oproti evropskému průměru 50 %) v EU a počítali se změnou životní úrovně. Zčásti k ní došlo. Široká nabídka veřejných sociálních služeb jim při výkonu manuální práce umožňovala nejen uživit se (vydělat na nájem, elektřinu a jídlo), ale také dopřát si drobné radůstky (koncerty, drogy, dovolenou), což by si rozhodně nemohli dovolit, kdyby pracovali na stejných pozicích v Polsku. Dalo se po absolvování střední školy odjet do Irska, jezdit s vysokozdvižným vozíkem v Tesku a po šichtě hrát na Playstationu, koupit si nové boty od Nike a celou dobu hulit jointy, což jistě může být pro dvacetiletého člověka příjemným rozptýlením od čtyřnásobně nižších výdělků v Polsku, avšak časem, když se chceme oženit a mít děti, potřeby rostou. Najednou se ale ukázalo, že i nad polskými migranty vyrostl pro levnou pracovní sílu obvyklý skleněný strop.

Začalo být jasné, že tito Poláci neplní ve svých zemích pobytu žádnou výrazně důležitější funkci než lidé přicházející z mimoevropských zemí. Samozřejmě, mnozí „červenobílí“ by nikdy nepostavili rovnítko mezi sebou samými a přistěhovalci z Indie, Blízkého východu či Afriky, ovšem ono nadbytečné zdůrazňování svého vyššího statusu v závislosti na barvě kůže, náboženství nebo evropském původu zřetelně ukazuje, že ve snaze oddělit se od zbytků přistěhovalců neprostupnou zdí polští migranti vyprávějí ve skutečnosti báchorku o svém zdánlivě lepším osudu. Reálně se totiž jejich status od statusu ostatních migrantů příliš neliší, ba často je dokonce horší. Také antipatie vůči přistěhovalcům z Blízkého východu, stavěná na jejich domnělému sklonu k násilí vůči ženám nebo náboženskému fundamentalismu, neobstojí, podíváme-li se na statistiky týkající se počtu a druhu trestné činnosti páchané polskými migranty z této nové „britské“ generace. Poláci jsou na samotném vrcholu pyramidy tvořené pachateli z řad příslušníků států EU pobývajících ve Velké Británii. V průběhu posledních dvou let spáchali 6777 trestných činů. Vzácností nejsou krádeže, znásilnění, přepadení, hate crimes nebo rasisticky motivované násilí.

 

Ve stopnutém filmu

Před více než desetiletím fantazírovali polští intelektuálové o potenciálně pozitivním dopadu, který by migrace mohla mít na konzervativní, krajně nábožensky založené a rasistické Poláky. Vystaveni kontaktu s říší lidí z různých oblastí světa, hovořících mnoha jazyky, vyznávajících rozličná náboženství a s odlišnou barvou kůže, měli se stát více tolerantními, otevřenějšími a méně xenofobními. Nic takového se ale nestalo.

Poláci v zahraničí vesměs buď podporují nejreakčnější, extrémně pravicové a fašizující organizace, anebo se zcela rozptýlí ve většinové společnosti a ztrácejí svou „polskost“. Dokazují to volební výsledky v největších centrech polské menšiny. Vítězí tam strany spojované s nacionalismem a krajní pravicí. Stačí s těmito výsledky srovnat procentuální výsledky z Polska. Kdyby o průběhu prezidentské volby v roce 2015 rozhodovali Poláci ze Spojených států, kandidát konzervativně národoveckého Práva a spravedlnosti Andrzej Duda by v druhém kole soupeřil s katolickým fundamentalistou Grzegorzem Braunem (v Polsku získal cca 1 %) a vysoký počet hlasů by obdrželi nacionalisté Marian Kowalski (v Polsku taktéž cca 1 %) a Paweł Kukiz (v Polsku na třetím místě). V parlamentních volbách v roce 2015 mezi americkými Poláky získalo Právo a spravedlnost 75 % hlasů. Dvakrát víc než ve vlasti. V nejpopulárnější destinaci nové polské migrace, Velké Británii, zvítězili nacionalisté z uskupení Kukiz´15 s 24 % hlasů těsně před Právem a spravedlností (22,89 %) a ultrakonzervativci ze strany KORWiN (20 %). Podobně v Irsku.

Našly by se i další příklady. Identita migrantů a polské menšiny se velmi často zastavuje jako stopnutý film tam, kde byla v okamžiku jejich odchodu z Polska. Polská menšina je ve velké míře obětí své vlastní fantazie o tom, čím by měla být „polskost“, a uzavírá v onom zdání také ty, kteří zůstali ve vlasti. Nízký sociálně- -ekonomický status, prekarizované pracovní podmínky a absence vyhlídek na širší vzestup této společenské skupiny vytvářejí úrodnou půdu pro fundamentalistické pěstování kultury v té podobě, kterou měla v okamžiku vycestování, a pro nejkonzervativnější vize vlastní národní identity. Odděleni od polské kultury, která prochází přirozeným vývojem, trvají polští migranti na příslušnosti k národu, jenž již vůbec nikde neexistuje a čím dál kuriózněji vyčnívá ze živé tkáně kultury nad Odrou a Vislou.

 

Autor je básník, novinář, aktivista a politolog.


autor / Przemysław Witkowski VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

celý archiv