NP č.473 > Kultura | FilmPrincezna s liščím ocasemMartin Šrajer

Károly Ujj Mészáros má zjevně rád japonskou kulturu, Móniku Balsai a Amélii z Montmartru. Vše uvedené se totiž rozhodl uplatnit ve svém opulentně nekonzistentním režijním debutu Líza, liščí víla.

Distribuční rozhodnutí Asociace českých filmových klubů vzbuzují rozporuplné pocity. Kromě intelektuálně náročných titulů jako Ejzenštejn v Guanajuatu nebo festivalových filmů se zanedbatelným komerčním potenciálem (Koza) jsme si v kinech díky AČFK mohli připomenout legendární western Sedm statečných či nestárnoucí hudební komedii Perný den. Na pomezí nelehké divácké výzvy a zábavy pro každého se nachází rozverná maďarská komedie Líza, liščí víla, která si českou premiéru odbyla již před několika měsíci na HBO.

 

(A)typická pohádka

Režisér Károly Ujj Mészáros sice natočil nevšední film, ten je ovšem ve snaze zalíbit se co nejvíce divákům až agresivně podbízivý. S vědomím, že před sebou máme dílo debutanta, si nelze odpustit poznámku o tvůrci, který se do své prvotiny pokusil bez důkladnějšího zvážení vměstnat všechno, co má rád. Inspirací pro film, jehož poetika vychází z pohádkových archetypů, japonských komiksů i tvorby Jeana- -Pierra Jeuneta, byla divadelní hra o krásné, naivní a nevinné Líze, která přivodí smrt každému nápadníkovi.

Ve filmovém zpracování hraje Lízu režisérova půvabná partnerka Mónika Balsai. Jakožto bytost křehká a bezbranná probouzí ochranářské instinkty a touhu strávit zbytek života po jejím boku. Poblouznění muži pozdě zjišťují, že éterická opatrovatelka se slabostí pro J-pop a burgery z krabího masa je ve skutečnosti, slovy jedné z postav, „nebezpečnější než ebola“. Drží nad ní totiž ochrannou ruku její ne tak docela imaginární kamarád Toni Tani, vzhledem i zpěvem připomínající japonského popového zpěváka ze šedesátých let. Žárlivý Toni chce mít Lízu jen pro sebe a její hledání ideálního partnera je odhodlán sabotovat bez ohledu na lidské životy. Jednu bizarní smrt střídá další a stále bezradnější Líza začíná věřit, že je liščí vílou – postavou z japonské mytologie odsouzenou strávit celý život o samotě. Zatím ještě neví, že k prolomení jejího prokletí jí postačí opravdová láska. Pod mnoha vzájemně nekompatibilními žánrovými vrstvami se ve skutečnosti skrývá banální pohádkový příběh o nečinné princezně, zlém démonovi a neohroženém princi.

 

Surrealismus bez rozmyslu

Hlubší vrstvy budete pod bohatě zdobeným povrchem hledat marně. Typově skvěle vybraní herci hrají jednorozměrné karikatury, které prodělají nanejvýš vnějškovou proměnu v sexy modelku z obálky časopisu (protože – jak nás tradiční vyprávění učí odnepaměti – žena, která není krásná, nemůže být ani šťastná). Díky své neměnnosti zůstávají postavy jedinými stabilními body nestálého světa vypravěčsky neukázněného filmu. Pevnější kauzální provázanost je nahrazena řetězením skečů, někdy pojatých jako morbidní komedie s náležitě krvavými efekty, jindy jako bizarní muzikál.

Také ztřeštěná postmoderní hra s divákem by měla být řízena určitými vnitřními pravidly, která režisérovi znemožní nakládat s postavami podle libosti. Takto neřízený přístup může fungovat v krátkometrážní formě, ale při devadesátiminutové délce neustálé změny tónu způsobují, že se film nikdy neusadí a nenabídne víc než nárazovou zábavu. Ani David Lynch nebo Luis Buñuel, k jejichž surrealistickému odkazu se Mészáros hlásí, diváky nepřekvapovali jenom kvůli překvapení samotnému. Jejich kombinování navenek nesourodých elementů dává zásluhou promyšlené struktury dohromady podmanivý celek. Líza, liščí víla coby film bez vnitřku a konceptu oproti tomu s každým novým ozvláštněním smysl nezískává, ale ztrácí.

 

Liza, a rókatündér, r. Károly Ujj Mészáros, Maďarsko, 2015, 98 min


autor / Martin Šrajer VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv