NP č.473 > FejetonČas buřtůJan Stern

Ač mne mnozí přesvědčují o opaku, nejsem zmítán „identitární panikou“. Vím, kdo jsem. Jsem Čech.

Vím, že buchta má být maková. Chutná mi smažák, i když mi vyteče. Vím, že žampión není jediná jedlá houba. O vánocích se nedívám na nic, v čem je červený tlusťoch. Vím, že olomoucké tvarůžky nesmrdí, ale mají sytou vůni. Vím, na koho sraly mouchy, jaký účes má Rychlonožka, znám jména čoklů na Starým Bělidle i specifika slovního projevu tety Kateřiny. Netápu v otázce, kdo byl opravdu Největší Čech, a vím, že se naučil takřka plynně česky. Vím, že krevní skupiny objevil Honza Janský, ale Němčouři to tajej a vůbec nás všichni berou u huby. Vím, že pivo není hořké, ale osvěžující. Vím, že chmel je naše zlato, vzduch naše moře, Tábor náš program. Vím, kdo je náš tatíček, kdo taťulda, kdo skákal z okna na ženský, kdo má nejvíc slavíků, kam se odstěhoval Hliník, jak Baťa seká cvičky i co je vršovický dloubák. Nepotřebuji čnící štíty, stačí mi obroušené kopečky a dávno vyhaslé sopečky. Nepotřebuji se dmout pýchou nad žárovkou, stačí mi remoska. Když jde o seňorýnu, rovnou řežu. Vím, že Dominátor nesouvisí se sadomasochismem a Jarda nikdy nezestárne. Nevím, co je skvísejarakvět, ale vím kde. Vím, že s čerty se dá dohodnout, že Temelín je sexy, a že když Matěj tvrdí, že se neutrhne, tak se neutrhne. Vím, že nikdo nic nikdy nemá míti za definitivní a že štěstí je muška jenom zlatá. Vím, že jsme tři sta let trpěli, ale proč bychom se netěšili, když nám pánbůh zdraví dá. Dojímá mne česká vesnice, i když jsem jí viděl jen na vánočním pohledu od Lady. Venuši akceptuji zásadně jen věstonickou a na množství nehledím. Vím, že když někdo volá Hynka, Viléma a Jarmilu, bude už asi konec. Vím velmi dobře, že nemám chodit s pány na led i jakou má kadenci samopal vzor 24. Jsem prostě Čech a jsem s tím spokojený.

Zaznamenal jsem ovšem, že je mezi námi pár těch, co s tím spokojeni nejsou. Tak trochu tuším, co jim na nás vadí. To je totiž tak, my Češi se umíme odhlásit z dějin. Jo, to jde. Tak jako jde chodit za školu, jde chodit i za dějiny. Což o to, my jsme pro dějiny, pro všechno to obrození, ty revoluce, poslední ostrůvky demokracie, světlé zítřky, světlé zítřky s lidskou tváří, pro Únie. Ale tak nějak podmínečně. Je-li hra příliš vypečená, taky se jim na ty jejich dějiny umíme vykašlat. Zalezem si do kamrlíku a píšeme Dějiny národa českého tu i onde, čteme si Saturnina, když mají v sekyrárně největší frmol, nebo si zajedem embéčkem na chalupu, upečem si večer u ohýnku buřta a vedeme velezrádné řeči. Sekli jsme už s lecčíms. No a taky můžeme přestat budovat v Evropě „atmosféru důvěry“, když na to přijde.

Ono to hodně pánů z dějin zlobí. Ale páni z dějin by se měli spíš zamyslet nad tím, jestli si za to revoluce, ostrůvky, lidský tváře a Únie nemůžou sami. Co si budeme povídat, všechny ty atmosféry důvěry jsou většinou jen hromada žvástů, která zapomněla, že je hromada žvástů. Nevím, jak vy, ale já se jim z těch jejich ojro- -merkl-velcam-dějin už odhlásil. A bude nás víc a víc, tipuju.

Jo takový už my jsme. Klasik pravil, že „smějící se bestie“. Ale mýlil se, jsme spíše velezrádní zádějináři.

Opět přišel čas, Čechové, zapalte ohně! A noste buřty.


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Údery otevřenou dlaní / Jan Stern > NP č.460 > Fejeton Existují teorie pravící, že východní bojová umění vznikla tak, že Číňané zkopírovali chvaty vojáků armády Alexandra Velikého při jeho východním tažení. Jenže zatímco Sašovi hošani v boji muže proti muži protivníka prostě flákli nebo kopli, východní lid přiváděl drobnými úpravami dalších a dalších kopií původního originálu bojové chvaty k dokonalosti a takto vzniklo karate, kung-fu, judo a já nevím, jak se ještě všechno to vznešené bitkaření jmenuje. Východní lidy jsou zkrátka v kopírování mistři. číst dále Vyjíst život rohlíkem / Jan Stern > NP č.463 > Fejeton Ne že bych byl starcem, ale něco už přeci jen pamatuji. Během těch let, která bohužel pamatuji, už mi namlouvali o tom, jak se lidé na světě dělí, leccos. číst dále Simonina éra / Jan Stern > NP č.461 > Fejeton Život je rozčlánkován. Na etapy. Já osobně třeba prožil etapu Julie. Robertsové, samozřejmě, v kozačkách nad kolena a se žvejkačkou. Pak přišla éra Marie, tedy Fredrikssonové, z Roxette, v elasťákách, v klipu Joyride. Pak mi vlítla do denního snění Alice na laně. Tedy Alicia Silverstoneová, z klipu Cryin od Aerosmith. Načež nastala éra Rejčl, přesněji tedy přiléhavého trička Jennifer Anistonové v Přátelích. Od Mars útočí! začala epocha Natalie. Tedy Portmanové. Kvůli jedné vánoční krizi se nakrátko vyhoupla na trůn epochy Keira, no ale pak nastoupila do zpráv na Nově Charvátová (to je ta bloncka, co se po ní slehla zem) a bylo vymalováno. Na chvilku. Než přišla Avril. Které jediné dokážu odpustit černé oční stíny. číst dále Nenápadný půvab perkarbonátu / Jan Stern > NP č.525 > Fejeton Sigmund Freud tvrdil, že po patnáctém roku věku už je charakter člověka pevně dotvořen, „sádře podoben“. Sádru šlo dle jeho názoru poté na lehátku pokropit vodou a tvar duše lehce přeformovat, avšak jen do padesáti let. Po padesátce se sádra změní v kámen a nemá smysl se již o cokoli pokoušet. číst dále
celý archiv