NP č.462 > FejetonKošatéři, končíme!Jan Stern

Existuje takový hezký obrat: nemoc z povolání. Vymysleli ho kvůli učitelkám, ale ono z každého povolání člověk dříve či později onemocní.

Tak kupříkladu každý fejetonista jednoho dne nezbytně zešílí, začne mít dojem, že je Čapek, a počne, zaslzen, psát o tom, jak je čeština krásná, bohatá, košatá, sošná, klenutá, ba hebká, voňavá a vůbec takové ty věci kolem aviváže. Takový jedinec pak nabude pocitu, že prokáže šíři svého talentu kupením synonym. No chápete, jakože potůček může zurčet, ale taky může bublat, klokotat, broukat, brumlat, drnčet, cinkat, řinčet, břinkat, ale také plynout, vinout se, řinout, plazit se kol skal, dokonce může oblizovat kameny, či je hladiti, čechrati, laskati a vůbec s nimi dělati všelijaké obscénnosti.

Krása, že? Nesmírná. Teda kdybych všechna ta drnkavá, bublavá a orálně-omakávací synonyma nevygúgloval a nezkopčil za pomoci příkazů ctrl+c, ctrl+v ze stránek www.slovnik- -synonym.cz. Drnčet holt umí dneska každej. Na to bejt Čapek stačí umět zmáčknout dvě klávesy najednou. Dokonce je možný to zkopírovat přímo z toho Čapka, neb autorská práva vypršela a břinkání nikomu nepatří, byť OSA už si dělá právní analýzu.

V éře ctrl+c, www a tezaurů v textových editorech budeme muset ty Čapky hledat asi trochu jinak. Milci košatosti, čili košatéři, jak jim s dovolením říkám, se svého času jistě zasloužili o zásluhy a ustrážili hodnotné hodnoty, jež neztrácejí na hodnotě, leč čas oponou trhnul, možná i cuknul, škubnul a snad i ještě něco jiného (ale to už na webu není) a dnes, kdy vše rozkošatělo snad až moc, bylo by potřeba spíše jakýchsi prořezávačů, kteří by do těch košatých korun vylezli s křovinořezem. Ne, nemyslím, že čeština potřebuje zjednodušit. Ostatně, to po Babicovi už nejde. Tam je hotovo. Spíš si občas říkám, jestli pro všechny ty větve, větévky, haluze a výhonky nějak nejsou podezřele málo vyživovány plody. Jestli ono to není tak trochu chroští, za které se schováváme. Kolikrát jsem já už slyšel: jak on si umí krásně hrát s češtinou! Slyšel jsem to o nositeli ceny Magnesia Litera, legendě rocku i o hospodském záchodovém malůvkáři. No jo, ale co dál? Já si v pubertě také hrál s lecčíms, a bylo to fajn, ale přeci jen, oplodnění je oplodnění, že. Tak úplně na roveň bych hraní si a sklizeň nekladl. Řečeno úplně natvrdo, nějaká ta myšlenka by občas neškodila. Řečeno nahniličku, po dvou stech letech národní existence je nade vši pochybnost, že již máme čím. Teď jen, abychom měli co.

Nedávno na wikipedii proběhla taková soutěž. Protože čeští wikipedisté jsou již značně vyspělí a na zurčící potůčky moc nedají, její název dovolili si pokrokově nepřeložit z angličtiny, takže byla zvána CEE Spring. V podstatě šlo o to, že středo – a východoevropské národy měly o sobě navzájem psát encyklopedická hesla. Zajímavé bylo, že o České republice se psalo hodně. Dokonce jsme vyvolali druhou nejvyšší míru zájmu, hned po Estonsku. Ale pozoruhodné je, o čem ti Arménci, Gruzínci, Ukrajinci a jiní středovýchoďňáři psali. Mně to stálo za to spočítat: 41 hesel bylo o památkách, jako je Karlův most a jiné nakupené kamení. 27 hesel vzniklo o spisovatelích. O takových těch geograf ických danostech, jako jsou města, řeky a zurčící potůčky, jich vzniklo 15. Čtrnáctkrát zabodovali politici, rozuměj prezidenti, neboť jakmile jste na známce a máte zoubky, je to definitivní. Zaujalo i 11 hudebníků. O dějinných událostech bylo 10 hesel. Sedm bylo malířů. No nebudu to protahovat, to už od puberty není mým zvykem: Filozofů bylo pět, vědců šest... Sociolog žádný, psycholog žádný. Ergo, či možná i hergot, na ty myšlenky my nějak nejsme.

Každé století je jiné. Češi žili v 19. století dle motta Zachránit a přežít! Ve století dvacátém: Budovat stát! Jedno heslo pro století naše bych měl: Dozurčet a myslet!

Však je taky za pět minut dvanáct.


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv