Ba, ne že bych psí humor považoval za méně decentní než své proslulé hry s dvojsmysly, zvláště se slovy buchar a meloun, nevyčerpatelnými to zdroji jemného sternovského humoru. Ba, ne že bych o psech nic nevěděl. Vím o nich až dost. Ale důvod, proč jsem dosud nenapsal veselý fejetonek o podavačích oslintaných míčků, je zkrátka ten, že celou věc považuji za příliš vážnou, než aby se o ní žertovalo. Psi jsou záhada. Filozofická.
Aby mně bylo dobře rozuměno, musím se vrátit až k Aristotelovi. Ten soudil, že bytosti se dělí na tři druhy – lidi, zvířata a anděly. Lidé a andělé jsou dle Aristotela bytosti nepřirozené, zvířata naopak přirozené. To lze celkem snadno pochopit – všichni víme, že člověk je bytost veskrze zvrhlá a lze od něj čekat v zásadě cokoli. Jan Werich kdysi vyprávěl takovou historku (no ano, už došlo i na pana Wericha). Koupil si za první republiky na svou dobu mimořádně silný automobil. Jednou se rozhodl, že v něm sveze svou babičku z vesnice, která ještě nikdy v žádném autě nejela. Aby ji poděsil, pořádně na to šlápl. Ve chvíli, kdy z mašiny vymáčkl tehdy famózní rychlost sto kilometrů v hodině, která vůz div nerozvařila, pyšně babičce oznámil: „Babi, jedem sto!“ Babička se však jen mile usmála a špitla: „Tak jeď dvě stě, Honzíku.“ Čímž verifikovala (v tomto případě snad i werifikovala) hypotézu Aristotelovu, že člověk přirozenost nemá, je to holt potvora vyšinutá, vykloubená z řádu a posadíte-li ji do čertova stroje, místo křižování se (o němž v souvislosti s babičkami tolik píší publicisté, patrně sirotci) vám suše oznámí, že se ta cesta do pekel nějak vleče.
U andělů to bude nejspíš podobné, alespoň mohu-li soudit dle těch, s nimiž trávím večery já, těch od Victoria‘s secret (no ano, i na podprsenkový humor došlo). Ovšem zvířata, ta by měla, aspoň dle Aristotela, býti zosobněním přirozenosti a autenticity. Ta by měla vycítit bouřku, zemětřesení a tydlety věci, ta by měla být napojena na vyšší vědomí matky Země a intuicí rozpoznat, kdy se děje něco divného, nepřirozeného, něco, co není zapsáno v genech a nepatří to sem. Měla by se toho děsit. Kňučet znepokojením – jako v těch filmech, kde přiletí UFO, tam přeci první pod postel zaleze vždycky pes a pak teprv dojde těm civilizací zkaženým tupcům, že Mars útočí.
Jenže podívejte se na psy v autobuse! Měli by být zneklidněni, co se to vlastně děje za podivnost. Jak to, že to jede? Jak to, že to jede tak rychle? Co je to za hluk? Kam to vůbec jede? Ale oni se – nudí. Je jim to šumák! Co dělá proboha evoluce v nich? Co instinkty? Proč nebijou na poplach?
Možným vysvětlením samozřejmě je, že soužitím s člověkem zkrátka zparchantěli, a kdyby mohli mluvit, řekli by: „Víc z toho nevytáhneš, Honzíku?“
Ale je tu ještě druhá možnost. Opravdu děsivá! A to, že jen dělají jako by nic! Že tu nepřirozenost ve skutečnosti cítí, ale považují za taktické nasadit poker face. Ani nechci domyslet, co by to znamenalo! Radši si nepředstavovat, co se děje, když se takoví dva spiklenci s mokrým čumákem večer sejdou u plotu.
„Hele, co to zas mělo dneska bejt? Seděli sme a přitom sme se hejbali. Běželo to úplně samo.“ „Kdo ví, voni maj furt něco.“
„No já dělal, že mě to nebere.“
„Tos udělal dobře, já to dělám taky tak.“
„Voni sou prostě divný. Ale dokud sypou granule, budu jim toho roztomilýho blbečka hrát.“
„A až dosypou?“
„Tak to vypukne.“
„Jasně, chápu. Pak budou aportovat voni...“
„Budou... Hele, bacha, starej leze do garáže. Má tam podprsenkový katalogy, mlaská u nich a žvatlá něco o melounech. To je taky případ.“
„Jasně, nasčuchanou v lepších časech!“
