NP č.532 > FejetonKávička a jiné omylyJan Stern

Miluju statistiky. Lidé se jimi dají krásně překvapovat. Když se řekne „káva", neřkuli dokonce „kultura kávy", co si pod tím představíte? Nejspíše pařížskou kavárnu, před níž na vratkých židličkách posedávají nikam nechvátající básníci. Anebo úzkou uličku v Římě, s dvěma stolky vystrčenými na ulici, u nichž posedávají rovněž nikam nespěchající fotbalisti.

Ti z vás, kdo se dívají moc na televizi jako já, možná vidí i ulici amerického velkoměsta, kde právníci a burziáni ucucávají kávu z obřího papírového kelímku s umělohmotným víčkem, natolik obřího, že se jim lze sotva divit, že chvátají. Všichni víme kam.
A jakou muziku slyšíte, když si představíte šálek voňavé napěněné kávy? No vláčný jazzík, pochopitelně.


Jenže čísla jsou nemilosrdná. Nejvíce kávy na světě se nepije ani ve Francii, ani v Itálii, ani v močopudném New Yorku. Statisticky vzato jsou největšími kafaři Finové. Ano, ti zádumčiví, plaší, tiší Finové, co poslouchají metal. Nu, black i symphonic.


Nesedí vám to, že. Neladí s obrázky v hlavě, které nám tam kdosi vymaloval. To je dobře, to se mi líbí.

Kdybych se vás zeptal, v jaké zemi na světě je největší pravděpodobnost, že budete úkladně zavražděni, co byste si asi tak tipli? Předpokládám, že násilím nasáklé Spojené státy. Nebo terorismem zmítaný Izrael. Nebo Libyi, kde se rozpadl stát, záruka řádu. Známe přece příslušné obrázky. Jenže statisticky vzato se nejvíce vraždí v Salvadoru, Hondurasu, Venezuele a na Jamajce. Ano, na té Jamajce, kde jsou všichni zkouření rastamani, a tím pádem v pohodě. Je-li hudbou kávy death-metal, je hudbou smrti reggae, tvrdí statistika. Ne, neladí to s omalovánkami v hlavě, jenže je to pravda. Stejně jako to, že USA jsou v počtu vražd na hlavu až na 87. místě. Což značí, že se tam vraždí stejně jako v Mongolsku, Grónsku a na Kubě. Ovšem ještě bezpečnější je z tohoto hlediska výše zmíněná rozpadlá Libye, která je ve vraždách až stotřicátáčtvrtá na světě. O Izraeli zmítaném terorem a prosyceném zbraněmi nemluvě, ten je dokonce až na místě 164. A je tedy bezpečnější než Finsko, Kanada či buddhistický Nepál. Bezpečnějších je už jen pár zemí, mezi nimi „balkánsky divoké" Rumunsko, Bulharsko, Řecko a Srbsko. Které se ale nemohou v tomto ohledu měřit s „mafiánskou" Itálií, tou oázou míru, která má mimochodem stejně nízkou vražednost jako my, Švýcarsko (kde má každý v kredenci samopal) a pevnou rukou držená a disciplinovaná Čína.

Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.

Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.

Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Chci pomoci konkrétním lidem bez domova a v nouzi

Podívejte se profily našich nejlepších prodejců, kterým nechybí zodpovědnost a poctivost, ale chybí jim zázemí, oblečení, obuv nebo nějaká speciální pomůcka, aby se mohli cítit spokojeně a žilo se jim lépe. Našim prodejcům můžete přispět na jejich konkrétní potřeby nebo přání.
Chcete se o jejich osudu dozvědět víc? Děkujeme všem dárcům.

Nejčtenější články autora

My jsme všichni ho-ho / Jan Stern > NP č.459 > Fejeton Občas člověka pronásledují určité nutkavé představy. Člověka běžného (homo ordinaris) třeba představa, že má rozepnutý poklopec, i když nemá. Velké škody při tom nevznikají, krom toho, že si trochu unavíte ruku neustálým ohmatáváním rozkroku. Člověk hollywoodský (homo hollywoodiensis, slangově někdy též ho-ho) má nutkavé představy stejně jako člověk běžný, leč liší se tím, že mu tyto představy přinášejí nikoli malé škody, ale velké zisky. číst dále Singl drama / Jan Stern > NP č.456 > Fejeton Kdybych byl Američan a psal o životě třicátníků, co jsou singl, budu mít jednou týdně sloupek v New York Times, za který si po třech letech pořídím vilu v Malibu. číst dále Kurz psavého psaní / Jan Stern > NP č.467 > Fejeton – Pane Sterne, vás bychom opravdu rádi měli v našem týmu. Víte, v našich Kurzech tvůrčího psaní se snažíme naučit naše frekventanty odemykat tu pokladnici kreativity v sobě   číst dále Simonina éra / Jan Stern > NP č.461 > Fejeton Život je rozčlánkován. Na etapy. Já osobně třeba prožil etapu Julie. Robertsové, samozřejmě, v kozačkách nad kolena a se žvejkačkou. Pak přišla éra Marie, tedy Fredrikssonové, z Roxette, v elasťákách, v klipu Joyride. Pak mi vlítla do denního snění Alice na laně. Tedy Alicia Silverstoneová, z klipu Cryin od Aerosmith. Načež nastala éra Rejčl, přesněji tedy přiléhavého trička Jennifer Anistonové v Přátelích. Od Mars útočí! začala epocha Natalie. Tedy Portmanové. Kvůli jedné vánoční krizi se nakrátko vyhoupla na trůn epochy Keira, no ale pak nastoupila do zpráv na Nově Charvátová (to je ta bloncka, co se po ní slehla zem) a bylo vymalováno. Na chvilku. Než přišla Avril. Které jediné dokážu odpustit černé oční stíny. číst dále
celý archiv