NP č.471 > Téma číslaOko cyklonuMartin Bastl

Moc o nich nevíme, moderní dějiny jihovýchodní Asie jsou přitom napínavé jako detektivka. Nebo taky thriller.

Dějiny jsou podobné bouři a gravitační pole mocností formuje osudy menších národů. Podobně, jako minulé století uvěznilo střední Evropu v silokřivkách moci Německa, Ruska a Spojených států amerických, jihovýchodní Asii vrhlo mezi SSSR, USA a Čínu. Přesto – zatímco nám se podařilo vykročit ze stínů minulosti jen nohou nejistou a nepřetržitě hrozí návrat, budoucnost Asie je otevřená.

 

Světové domino

Neprostupná džungle, rýžová pole a pirátské džunky v Jihočínském moři nejsou romantickým dědictvím jiného věku v sousedství nekonečných tržišť a továren na nejpokročilejší technologie. Jde o žitou současnost, o jinou kulturu s prastarou tradicí. Již v době, kdy Árjové vpadli do Indie, měla za sebou dynastie Hồng Bàng stovky let vlády ve Vietnamu. Zatímco některé části světa odbude jediná věta, jihovýchodní Asie je příliš barvitá a bouřlivá na celou knihu. Asie není jen Čína, říká se. Jihovýchod je však Evropanům cizí. Dálný Východ. Jedinou zemí, se kterou máme jako Češi bližší vztahy a zkušenost, je Vietnam. S Thajskem se pojí vidina exotické dovolené a s Indonésií, která je dvakrát lidnatější než Rusko, barvotiskový obrázek korálových útesů. Napůl neznámé jsou Barma, Malajsie nebo Laos. Přesto jde o oblast s obyvatelstvem skoro stejně početným, jako je evropské.

Dnešní podobu regionu předurčila porážka Japonska ve druhé světové válce. Započal rozpad koloniálního systému. Příkladem, který inspiroval všechny ostatní, byla Indie, které se podařilo vymanit z britského poručnictví. Vlna dekolonizace šířící se Asií se pak setkala s komunismem proudícím ze severu a jihovýchodní Asii strhl maelstrom.

 

Sever proti jihu

Zatímco na severu zuřila občanská válka mezi Mao Ce-tungovými komunisty a armádami nacionalisty Čankajška, ve francouzské Indočíně využil okamžiku Ho Či Min. V září 1945 vyhlásil nezávislost a o měsíc později do oblasti vstoupila francouzská vojska. Zatímco zpočátku se ještě zdálo, že je možné vyřešit vše jednáním, radikálové na obou stranách brzy smír znemožnili a propukla válka.

Zatímco Ho Či Min se zády opřel o komunistické režimy v Číně a SSSR, Francouzům na pomoc přispěchali Američané vedení doktrínou „zadržování komunismu“. Boje trvaly do roku 1954, kdy byli Francouzi konečně donuceni ustoupit. Kambodža a Laos získaly plnou nezávislost, ale Vietnam zůstal rozdělen na severní, ovládaný komunistickou stranou, a jižní, který podporovali Američané. Příměří trvalo pouhé tři roky, než se boj obnovil a pokračoval až do poloviny sedmdesátých let.

Čtyřicetiletá válka zpustošila Indočínu. V jejím průběhu byly oddíly severního Vietnamu i partyzánského Vietkongu zásobovány Ho Či Minovou stezkou. Byla to trasa, která vedla přes území sousedních zemí – Laosu a Kambodži. Snaha ochromit zásobování protivníka vedla Američany k intenzivnímu bombardování stezky na území obou neutrálních států. Některé oblasti Vietnamu, Laosu a Kambodži patří k nejzničenějším oblastem světa. Krom bezpočtu obětí byla vedlejším produktem sílící nenávist k Američanům a růst vlivu místních komunistických stran. Kambodža měla dlouhou historii komunistického hnutí, ale ti, kteří vešli ve všeobecnou známost jako Rudí Khmerové, měli původ ve straně vzniklé až roku 1968. Původně byli spojenci Vietnamu, ale brzy se jejich hlavním sponzorem a mentorem stala Čína. Vznikla hranice oddělující komunistický sever a kapitalistický jih.

Pod touto hranicí asijské státy těžily z míru. Thajsko se stalo americkou základnou. Indonésie dosáhla samostatnosti poklidně, jak proto, že Nizozemci byli příliš slabí, tak i proto, že do hry vstoupily Spojené státy americké. Nikoliv z idealistických důvodů, ale proto, aby zabránily růstu vlivu Sovětského svazu a komunistických stran. Přijatelným východiskem byla instalace vlád, které byly sice nacionalistické, ale antikomunistické. Takové byly schopny vlastní komunistická hnutí účinně potlačit.

Při hledání paralel, což je vždycky ošidné, je zde jedna s Latinskou Amerikou. Podobně, jako postupovaly USA v Jižní Americe při podpoře vojenských junt a diktatur ve snaze zničit komunistická hnutí, reagovaly také na vývoj v Asii. Tradice vojenských převratů a diktatur v mnoha státech jihovýchodní Asie zakořenila.

Pokus Spojených států vytvořit zde – v polovině padesátých let – vojenskou alianci podobnou NATO, Organizaci jihoasijské smlouvy (SEATO), pro upřímný nezájem asijských zemí hynul na úbytě. Ekonomická a diplomatická spolupráce byla něco jiného. Na obchodu a jednání země regionu zájem měly. Jejich potřeby naplnila jiná platforma. Stalo se jí Sdružení národů jihovýchodní Asie (ASEAN). To bylo založeno Malajsií, Thajskem, Singapurem, Indonésií a Filipínami v roce 1967. Orientovalo se na Západ.

 

Čína se probouzí

Na severu se mezitím v komunistickém bloku objevily trhliny. Příčin bylo víc, ale hlavní bezpochyby byla vůdcovská role, kterou si Sověti ve světovém komunistickém hnutí zvykli hrát. Se Stalinovou smrtí Mao Ce-tung ztratil rovnocenného partnera. Čína brzy získala dojem, že Sověti jsou příliš opatrní až zbabělí. Zatímco volala po světové válce s kapitalismem, SSSR za Chruščova, Stalinova následníka, usiloval o uvolnění poměrů, vnitřní liberalizaci a mírové soužití se Západem.

Když Sověti odmítli Číně poskytnout v roce 1959 atomovou bombu a následující rok dokonce stáhli ze země svoje experty, vydala se vlastní cestou. Komunistické schizma se promítlo i do jihovýchodní Asie. Nejvýraznějším projevem byla srážka v Kambodži. Tam získali v roce 1975 moc Rudí Khmerové a pod patronátem Číny zahájili své děsivé sociální experimenty, které vedly ke smrti milionů Kambodžanů. Jejich hrůzovládu v lednu 1979 ukončila vietnamská invaze. O dva měsíce později vtrhla čínská armáda do Vietnamu a byla odražena až třetí týden bojů.

Čína začala hledat další způsoby, jak prosadit v oblasti svoje zájmy, a vsadila na diplomacii a obchodní vztahy. Partnerem se jí stalo sdružení ASEAN.

 

Byznys jako obvykle

Po pádu Východního bloku se otřásl i řád jihovýchodní Asie. Klíčovou organizací, která stabilizovala oblast, zůstalo ASEAN. Prvním socialistickým státem, který do ASEAN vstoupil, byl v roce 1995 Vietnam. Následovaly Laos a Barma v roce 1997 a o dva roky později, v roce 1999, Kambodža.

Úroveň jednotlivých členských států, jejich kultura, dominantní náboženství i politické systémy jsou značně různorodé. Z toho vycházejí i principy fungování sdružení, které je výrazně odlišné od systémů, které známe z Evropy, ale přesto velmi efektivní.

V první řadě jde o nevměšování se do vnitřních záležitostí členských států. Předešlo se tím vojenským střetům. Liberální demokracie je jen shovívavě tolerovanou iluzí Evropanů. Namísto ní oblast protkala síť vzájemných neformálních vztahů a kontaktů mezi politickými představiteli. Jedno, zda se jedná o vůdce vojenské junty, autoritářského politika nebo zástupce vlivného klanu, vždy mají po ruce svá telefonní čísla a jsou schopni zorganizovat pracovní setkání u snídaně. To, co bychom v našich podmínkách označili jako klientelistické sítě, je strukturou, která udržuje stabilitu místních společnosti a nepřímo i regionu.

Druhým stěžejním zájmem zúčastněných je profit. Není tedy divu, že hlavním principem práce sdružení je vyjednávání a že se ASEAN zaměřuje především na ekonomiku, rozvoj a zvyšování ekonomické výkonnosti členských států. Nikdy se nejednalo o vojenský blok a zdálo se, že k tomu není důvod. S tím, jak zmizelo soupeření mezi východním blokem a Západem, se velmoci z oblasti do velké míry stáhly.

Přesto i zde existuje zdroj napětí – Jihočínské moře.

 

Moře neklidu

Podle magazínu Foreign Policy patří Jihočínské moře mezi deset nejrizikovějších oblastí světa roku 2016. Hlavní příčinou sváru jsou územní spory a především potenciální naleziště ropy. Klíčem k nim jsou dvě souostroví, Paracelské a Spratlyho ostrovy.

Na Paracelské ostrovy, které Čína okupuje od roku 1974, deklaruje nárok Vietnam. O Spratlyho ostrovy mají krom Číny a Vietnamu zájem ještě čtyři další státy, z toho tři členové ASEAN: Filipíny, Malajsie a Brunej.

Incidenty v Jihočínském moři se pravidelně opakují a přes útlum z počátku století se od roku 2009 znovu vyostřují. Přes intenzivní jednání, do kterých je Čína zapojena, má ASEAN obavy z toho, že výsledky dohod bude respektovat jen tak dlouho, dokud nebude dostatečně mocná, aby své nároky prosadila silou.

Nejistota panuje i ohledně možného indicko- čínského střetnutí, které by mohlo státy ASEAN zasáhnout. Thajsko jako významný regionální lídr má obavy z čínského ekonomického vlivu a z migrace Číňanů do země. Zdá se nakonec, že přes všechnu intenzivní spolupráci, která mezi státy ASEAN a Čínou existuje, přes ekonomické investice a dohody v oblasti vzdělávání, zůstává jihovýchodní Asie vůči Číně ostražitá. A začíná zbrojit.

To umožňuje udržovat vliv USA, které jsou opakovaně vzývány jako garant bezpečnosti regionu a na které dokonce i Vietnam v současnosti spoléhá jako na možného partnera a spojence proti čínským nárokům.

Příležitosti se chopila i Ruská federace. V reakci na postoj EU k ukrajinské krizi Rusko obrátilo svoji pozornost k Asii. Loni na jaře premiér Medveděv navštívil jak Vietnam, tak Thajsko, aby prohloubil vztahy a navázal širší obchodní spolupráci. S omluvou za „eurocentrismus“ minulosti jednal ve Vietnamu o volném obchodu s Eurasijskou unií a v Thajsku o zvýšení obchodní výměny na 10 miliard dolarů v roce 2016.

Všichni staří známí se vracejí na jeviště. USA, Čína i Rusko. Situace v jihovýchodní Asii však dnes už nevypadá zdaleka tak dramaticky jako před padesáti lety. O ekonomiku jde na prvním místě a nikdo z účastníků nemá zájem na další vojenské konfrontaci. Prioritou a hlavním cílem je v současnosti zisk. Jednotlivců, rodin i států. Válka zisk neslibuje.

 

Autor je politolog.


autor / Martin Bastl VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv