NP č.468 > UličníciJako šnek ulituTomáš Malík

 

 

Pavel Nyiri zaujme kolemjdoucí už zdálky svým jazz-

funkem, který vysílá do okolí.

 Jak sám podotýká, je to trochu snílek, který si hýčká svůj vlastní magický svět.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Na vašem prodejním místě jste už zdálky
rozpoznatelný jazzovou hudbou, kterou
pouštíte z telefonu. Je to vaše obchodní
strategie?

Rád bych zdůraznil, že jsem docela hudebně
nadaný člověk. Sám hraju na klávesy, takže
poslouchám a učím se přitom kvarteta, prstoklady.
Promítají se mi v hlavě. Vidím, co kde
zmáčknout, a přemýšlím, kde by se dala skladba
vylepšit. Miluju hudbu.
Jste samouk?
Jsem. Poprvé jsem se k piánu dostal na jedné
faře. Zkusil jsem si něco zahrát a zjistil jsem,
že to má hlavu i patu. Docela mi to i pochválili.
Jenže pak přišla léta, kdy jsem se k piánu vůbec
nedostal, protože jsem cestoval republikou.
Teď mám zase na nějakou dobu po zábavě,
protože moje klávesy propadly v zastavárně.
Kdybych si mohl přát něco k vánocům, byly
by to právě klávesy, abych mohl rozvíjet svůj
talent.
Máte nějaký hudební vzor?
Dřív jsem se věnoval hip-hopu, ale nedávno
jsem se přeorientoval na jazz-funk. Nelíbil se
mi vulgární slovník a taky to, že hip-hop nemá
kloudný cíl. Možná s výjimkou Penerů strýčka
Homeboye, to jsou docela borci. Teď se věnuji
hlavně instrumentální hudbě. Vzorů mám plno,
třeba kapelu Mezzoforte. Největší jednička je
pro mě ale Ramsey Lewis, sice hlavně basák, ale
borec. Poslechněte si to, trochu to připomíná
Jirku Korna, že jo (smích).
ZA OPONOU
Jak dlouho jste u Nového Prostoru?
Nový Prostor prodávám s přestávkami od roku
2005, kdy jsem přijel do Prahy z Ústí. Bydlel
jsem tam u jedné rodiny a rozhodl jsem se, že
se postavím na vlastní nohy. Rok jsem tady
vybíral popelnice a žil jako bezdomovec. Pak
jsem narazil na NP a měl jsem radost, že budu
mít práci a nějaký výdělek.
Byla to vaše první zkušenost se životem
na ulici?

Vůbec ne. Mě víceméně od 18 let vychovával
kněz Pavel Jančík, dnes slouží ve Vinoři, tady
za Prahou. Je to katolický farář. Díky němu
jsem vlastně neumřel na ulici, když mě pustili
z dětského domova. Staral se o mě 12 let, než
jsem přijel sem do Prahy.
Celé dětství jste prožil v dětském domově?
Byl jsem po dětských domovech od tří let.
Prošel jsem celkem čtyři. Rodiče neznám, neexistuje
o nich žádný záznam.
Jaká to byla zkušenost?
Moje první vzpomínka z dětství, na kterou si
pamatuju, je, jak mě vychovatelka mlátí. Tehdy
jsem si začal uvědomovat, že jsem někde,
kde rozhodně být nemám. Nejprve jsem musel
projít školkou, to bylo v Ústí na Střekově. My
děti jsme tam měly peklo, i když jsme za nic
nemohly. Později v Jiříkově to bylo to samé.
Bylo neuvěřitelné, jak se k nám vychovatelé
chovali. Označil bych to skoro za hyenismus.
Nás Romy se snažili po zlém převychovat na
bílé. To ale nejde.
Když jste měl vlastní názor a postavil se za
něj, dostal jste brutálně přes držku. Tohle se
hodně silně projevilo i v mém pozdějším životě.
Jednou o tom chci napsat knížku, o tom, co probíhalo
za oponou dětských domovů. Dodnes si
nesu následky a dělá mi problémy o tom mluvit.
Bylo to všude stejné?
Později, ve Františkově nad Ploučnicí, kde jsem
se i vyučil, už jsem měl o něco volnější režim.
Najednou jsem měl vycházky, mohl jsem jezdit
na kole. To pro mě byla velká radost, že jsem
mohl jet sám do Děčína a zpátky. Velké vysvobození.
Mohl jsem konečně taky trochu poznat
lidi. Mít kolem sebe pořád ty stejné tváře je
na hlavu.
Připravil vás dětský domov na to, co vás
čeká venku?

O tom, kam půjdu nebo co budu dělat, se v domově
nikdo nezajímal. Počítali prostě s tím, že
mě zavřou a budu v kriminále. Trochu jsem jeasi naštěstí překvapil (smích). Nicméně jsem
okamžitě skončil na ulici jako bezdomovec,
protože jsem neměl nikoho, kdo by se o mě
postaral.
Neznal jsem charity, nevěděl jsem co. Přespával
jsem na nádraží, kde mě uprostřed noci probudil
bezpečák a ptal se mě, jestli mám kam
jít. Odpověděl jsem, že mě dneska propustili
z dětského domova. Zavolal tenkrát otci Pavlu
Jančíkovi, já tehdy o Bohu neměl ani ponětí,
a on si pro mě přijel a víceméně mě zachránil.
Začal jsem pak každý den navštěvovat faru, spal
jsem sice na ulici, ale měl jsem alespoň co jíst.
Pavel Jančík si dodnes pamatuje moje jméno. Je
to hrozně hodný člověk a měl se mnou vždycky
spoustu trpělivosti. Uvědomoval si, že kvůli
tomu, co jsem zažil, nejsem úplně normální
člověk.
KDYŽ TYS MI SLÍBIL

Mně docela normální přijdete...
To, co jsem zažil, se na mně podepsalo. Někdy
mívám zlost, jindy jsem víc v klidu. Čas od času
hledám klidné kouty, abych se nedostal do psychických
problémů. Ne, že bych potřeboval
psychiatra, z toho já se umím dostat sám, ale
třeba spánek bývá občas problém. Někdy nespím
celou noc a vracející se mi věci, které jsem
zažil. Nemluvím teď jen o dětských domovech.
Spoustu špatných věcí se mi stalo i venku. Několikrát
jsem dostal do držky od nácků jen za
to, jak jsem vypadal. Na druhou stranu všechno
mínus je někdy plus a naopak.
V čem spatřujete ono plus?
Snad jenom v tom, že zvenku vypadám šťastně,
ale vevnitř jsem žalostně vedle... Možná
taky to, že jsem si pro sebe zachoval takový
ten magický dětský svět, který je jiný než svět
dospělých. Děti se spíš urazí, spíš zasmějí, spíš
rozpláčou. Tenhle svět je pro mě srozumitelný,
sám jsem totiž pořád dítě. Nejsem dospělý. Jeden
můj kamarád, učitel na klavír, mi nedávno
řekl: „Já nesnáším to tvoje, když tys mi slíbil!“
Třeba palačinky...(smích); to říkají děti. Co

když ale jsem ještě dítě?
Chtěl byste někdy „dospět“?
Vůbec. Je to úžasný dar, protože když jste dítě,
žijete někde úplně jinde. Nic špatného na světě
vás vlastně nemůže zničit. Jsem snílek, co žije tak
trochu ve světě Julese Verna. Všechno mě baví,
jsem takovej nevyléčitelnej puberťák (smích).
ZPACKANÉ VÁNOCE

Zmínil jste, že jste se ve Františkově nad
Ploučnicí vyučil. Co je váš obor?

Technická chemie v papírnictví. Obnáší to
vytváření různých návrhů a kreseb. Byla to
sice zajímavá škola, ale dneska už to přehltily
počítače. Takže je mi to v podstatě k ničemu,
a kdybych se chtěl chytit, musel bych absolvovat
nějakou rekvalifikaci.
Stál byste o ni?
Já bych hrozně rád. Mám rád počítače, docela
rád bych se více naučil s Linuxem. Stál bych
i o programování, ale na tohle všechno bych
potřeboval počítač.
Jak vlastně bydlíte? Měl byste počítač
kam dát?

Určitě. Momentálně bydlím na ubytovně
v Malešicích, díky tomu, že mi ji jeden štědrý
dárce na tři měsíce zaplatil. Rád bych touhle
cestou panu Růžičkovi poděkoval a popřál mu
hezké Vánoce. Ale nejenom jemu, to samé
přeji všem dobrým lidem, kteř í podporují
lidi v nouzi.
Potom, co jsem se teď v červnu vrátil z Anglie,
jsem dlouho přespával na ulici. Víte, já si neumím
říct o peníze, žebrat. Když neprodám, tak
zůstanu s batohem a spacákem a svým zbožím
na ulici. Občas si připadám jako šnek, co si sebou
tahá svůj domeček (smích). Možná to tak
má být a já mám zůstat na ulici, třeba je to trest
za minulý život (smích), ale pořád věřím, že si
najdu práci a budu v pohodě.
Co stálo za vaší cestou do Anglie?
Jel jsem se tam podívat za tou mou známou
rodinou, u které jsem léta bydlel v Ústí. Mají
se teď hodně špatně, tak jsem je chtěl trochu
podpořit. Morálně i finančně. Byl jsem tam
půl roku a snažil se tam nějak uchytit i trochu
kvůli nim. Bránila mi v tom ale jednak jazyková
bariéra a taky, že Margete v hrabství Kent je
spíš taková velká vesnice. Není to „Landon“,
jak říkají místní (smích).
Prodával jsem tam streetpaper Big Issue, ale
podmínky jsou tam mnohem horší než tady.
Každý týden musíte koupit 25 časopisů. Když
je neprodáte, musíte je odevzdat a nemáte nárok
na žádnou náhradu. Prodal jsem v Margete
dva tři a konec. Když přišel následující týden,
neměl jsem z čeho zaplatit další.
Bylo pro vás snadné se sebrat a odjet na
půl roku do zahraničí?

Někdy mě to zkrátka popadne a musím pryč.
Odvaha mi myslím nechybí (smích). Za mým
rozhodnutím odjet do Anglie ale stály i minulé
vánoce, kdy mě potkalo asi to nejhorší, co
mohlo, a já na Štědrý den spal venku na ulici.
Jel jsem prodávat NP na Petřiny a doufal, že si
něco vydělám, ale byl jsem akorát zklamaný.
Neprodal jsem skoro nic a nevydělal jsem dost
ani na ubytovnu. To už nikdy nechci zažít.
Chystáte si tedy na letošní Vánoce
nějaký jiný než pracovní program?
Já mám každý rok pracovní Vánoce (smích). Bude
to asi znít zvláštně, ale chci je znovu strávit na
Petřinách, abych si pro sebe odčinil ten zpackaný
minulý rok. Doma na ubytovně mám pak v plánu
složit jazzovou vánoční písničku. Takovou disco-
-funkovou koledu (smích).

*** 

Pavla Nyiriho (39) můžete s NP
potkat příznačně naproti prodejně hudebních
potřeb ve Štefánikově ulici na Andělu a také na
Petřinách. Hudbu miluje a stejně tak rád si o ní
povídá. U Nového Prostoru je s přestávkami
od roku 2005, i když v poslední době mu podle
jeho slov prodej moc nejde. Pochází z Ústí nad
Labem. Je svobodný a bezdětný. 


autor / Tomáš Malík VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv