NP č.468 > ReferátCesta mystického islámuAdam Borzič

Jsou to muslimové, ale do obrazu netolerantního a agresivního islámu rozhodně

nezapadají. Řeč je o súfistech, islámských mysticích. I jejich středověké názory

zní dnes překvapivě moderně.

 

 

Obrazy islámu, druhého největšího náboženství
světa, jsou dnes v naší mediální krajině
povětšinou temné. Islám bývá líčen jako tvrdé
a represivní patriarchální náboženství, potlačující
lidská práva a zvláště práva žen, jako
tradice přísně trestající morální prohřešky,
která je celkově nepřátelská lidské emancipaci.
Jakkoli jsou tyto obrazy mediální zkratkou,
nelze popřít, že islám tuto zákonickou tvář
v mnoha svých proudech skutečně má. Právě tak
ovšem existují v islámu i proudy humanistické
a otevřené lidské emancipaci. Islám má své
humanistické myslitele, své feministky i své
bojovníky za lidská práva. Specifickým proudem
islámu je jeho mystika - súfismus. Právě
tento směr, k němuž se hlásí okolo pěti procent
všech muslimů, je duchovní tradicí vyznačující
se tolerancí, humanitou a inspirativní krásou.
A za jeho tajemstvími se nyní vydáme.


MYSTICKÁ VLNA
Súfismus (etymologicky se jeho název odvozuje
od arabského slova súf - ovčí vlna) je mystickým
hnutím, které zdůrazňuje extatickou lásku
k Bohu, snahu se mu přiblížit a dosáhnout s ním
naprosté jednoty. Je mystikou i životním stylem.
Původně se vynořuje z raného islámu jako
obrodné hnutí. Jeho kořeny sahají až k bezprostředním
následovníkům proroka Mohameda.
Od 9. století pak začíná být propracována jeho
teorie i praxe. V první fázi se vedle extatické
oddanosti Bohu, která pro něj zůstane příznačná,
vyznačuje důrazem na askezi a chudobu.
Vedle vlastní islámské zbožnosti se v něm
mísí i novoplatónské, gnostické, zoroastrijské
i křesťanské vlivy. Ve středověku súfismus získává
značně esoterní zabarvení, jeho největší
mistři si libují v tajemných spekulacích, básnických
symbolech a odvážných paradoxech,
pro ortodoxní islám nezřídka pobuřujících.
V jeho široce roztančených záhybech se skrývají
i magické a alchymické nauky. Rozvíjí se řada
súfijských směrů a škol se specifickými odstíny.
Jeho postavení kolísá v dějinách islámu mezi
snahou integrovat jeho nauku do ortodoxního
rámce ( jak se o to pokusil např. slavný
středověký teolog Al-Ghazálí) a podezřením
z nebezpečného kacířství a pronásledováním
(jak to ilustruje smrt velkého mystika Mansúra
al-Haládže, který byl popraven mj. za svůj výrok,
kterým se ztotožnil s absolutní Pravdou).
Strážce islámské pravověrnosti dráždil súfijský
důraz na mystickou jednotu veškeré skutečnosti,
jistý odstup od právních norem islámu,
záliba v tanci a hudbě, erotická metaforika
i výrazná tolerance k jiným náboženstvím.
Na rozdíl od křesťanské mystiky nebyl súfismus
nikdy záležitostí nepočetných (většinou mnišských)
elit, naopak se stal v podstatě lidovým
hnutím všech vrstev společnosti a tím zůstal
i dodnes. Současně súfismus přispěl mohutně
nejen k rozvoji islámského myšlení, ale také
umění a především literatury respektive poezie
(která je jeho nejvýraznějším uměleckým
projevem a jejíž představitelé jako Rúmí, Háfíz
nebo Sádí patří k básnickým klenotům celého
lidstva.)


BÁASNÍCI A MISTŘI
Pravděpodobně nejslavnější postavou súfismu
je perský básník Džaláleddín Balchí Rúmí
(1207-1273), zakladatel řádu tančících dervišů,
geniální básník, jehož básně dnes patří mezi
nejprodávanější tituly nejen v domácím Turecku
či Íránu, ale například i v USA (kde byly
volně přeloženy Colemanem Barksem). Rúmího
život je opředen nejrůznějšími tajuplnými
legendami.
Jedna z nich vypráví, že jednoho rána seděl
u řeky a meditoval nad výkladem Koránu. Tu se
z čista jasna objevil otrhaný derviš a zeptal se
ho: „Co to čteš?“ Rúmí se podíval na otrhance
a povýšeně odpověděl: „Tomu bys nerozuměl.“
Derviš mu vytrhl knihu z ruky a ponořil ji do
vody, a když ji vytáhl, nebyla ani jedna stránka
mokrá. Udivený Rúmí se zeptal: „Jaks to
udělal?
“ a derviš odpověděl: „Tomu bys nerozuměl.“
Tak se údajně Rúmí poprvé setkal se svým
učitelem Šamseddínem z Tabrízu, potulným
dervišem.
Setkání s tímto mužem mu převrátilo život naruby.
Z významného učence se stal extatický
básník a mystik, jehož literární dílo i duchovní
odkaz nemá v islámu obdoby. Sám Rúmí tuto
změnu komentoval verši:
„Byl vědec
stal se básníkem.
Byl asketa
a stal se pijákem Světla.“

Šams zasvětil Rúmího do mystiky, zasvěcením
byl i jejich vzájemný vztah, který však trval jen
několik let, protože jednoho dne Šams beze
stopy zmizel (podle některých badatelů byl zavražděn
Rúmího synem Aláeddínem, čemuž by
napovídal fakt, že se Rúmí odmítl o několik letpozději zúčastnit synova pohřbu).

Zmizení milovaného mistra Rúmím otřáslo a jeho smutek
se přetavil v extatický nářek, z něhož vytryskly
překrásné gazely psané pro jeho „miláčka“.
Šams Rúmímu splynul s Bohem. Milovaný mistr
se stal zrcadlem, v němž mystik poznával tvář
Jediného a zakoušel jednotu bytí.
Jeho největším dílem je rozsáhlý soubor
Masnaví (výbor z jeho básní vyšel pod tímto
názvem i v českém překladu Josefa Hiršala
a Jiřího Bečky), který bývá nazýván „Koránem
perských básníků
“. Masnaví se skládá z řady
bajek, alegorií a veršovaných příběhů. Nechybí
ani humorné anekdoty nebo milostné příběhy.
Poezie ale nebyla jedinou cestou, kterou mystik
vyjadřoval své spojení s Bohem. Rúmí založil
v Konyi řád tančících dervišů Mawlavijá, jehož
název odkazuje k Rúmího titulu Mawla (náš
pán). Středem života tohoto společenství byl
obřad samá´ („poslech“), při němž Rúmího žáci
extaticky vířili a svým tancem napodobovali
pohyb planet. Vedle poezie, tance a studia náboženských
textů se tančící derviši věnovali
svým prostým životům (většina z nich pocházela
z řad drobných obchodníků a řemeslníků),
v oblasti etiky zdůrazňovali soucit a pokoru.
Rúmí byl pověstný svou obrovskou náboženskou
tolerancí, která nezahrnovala jen Židy
a křesťany, ale dokonce i pohany a nevěřící.
Rúmího věhlas trvá dodnes. Sedmnáctého
prosince se na jeho hrob do Konyi každoročně
sjíždějí tisíce obdivovatelů, aby si připomněli
den jeho úmrtí, vedle tohoto obřího súfijského
festivalu je básníkovi také zasvěcen říjnový
festival básníků i červnový svátek růží. Vedle
Rúmího je pak pohřben jeho křesťanský přítel
- což je další ukázka tolerantního ovzduší
středověkého islámu.
Druhý mistr, kterého zmíníme, je Rúmího současník
Muhjaddín (al-) Ibn ‘Arabí (1165-1240),
původem z tehdy muslimské Andalusie. Je-li
Rúmí největším básníkem súfismu, pak Ibn
‘Arabí je jeho největším myslitelem. Geniální
filosof opíral svoje spekulace o své četné mystické
zážitky, mezi něž patří opakovaná setkání
s tajemnou postavou Chidra (neviditelného
proroka spojeného se silami vegetace). Mezi
tajemné vize jeho života patří i obraz krásného
mladíka vyskakujícího z Kamene Ka´aby nebo
zjevení Boží moudrosti v tváři krásné perské
dívky Nízám, jíž věnoval knihu poezie, v níž se
snoubí erotika s mystikou. Právě Ibn ‘Arabí je
teoretikem učení o jednotě veškerého bytí a důsledným
kritikem „náboženství lpícího na Bohu
stvořeném z dogmat“,
za což se i jemu dostalo
řady odsudků (v Saúdské Arábii je zakázáno
vlastnit jeho knihy).
V jeho životě hrály významnou duchovní roli
ženy. Jeho prvními súfijskými zasvětitelkami
byly ctihodné šajchy Fatima z Córdoby a Jasmina
z Marcheny, jejichž postavení vypovídá
o pozici žen v islámské mystice. Ostatně
ženský aspekt připisuje tento mistr i samotné
stvořitelské podstatě. Co se týče ostatních
náboženství, chápal je Ibn ‘Arabí jako jiné cesty
vedoucí k Bohu, jeho náboženstvím byla totiž
„láska schopná všech forem“.


SÚFISMUS JAKO INSPIRACE
Súfismus kvete i dnes. Daří se mu na Balkáně,
v Turecku (byť neoficiálně), v Indii, západní
Evropě, Americe i jinde. Tam všude existují
súfijská společenství pěstující jeho mystiku.
Stále rovněž zůstává v podezření z kacířství.
V některých islámských zemích, kde převládl
fundamentalistický výklad islámu, je v nemilosti.
A dokonce má i své politické aplikace - např.
v hnutí kolem tureckého myslitele Fetullaha
Gülena (které se aktuálně zařadilo vedle Kurdů
a sekulárních levičáků mezi politické nepřátele
prezidenta Erdogana). Na Západě se pak rozšířila
i neislámská verze súfismu (odvozená z indických
tradic), známá jako univerzální súfismus.
Ovšem co se týče západní záliby v súfismu, je
třeba pamatovat na slova, která mi kdysi na
Rumího hrobě řekl jeden mladý turecký súfí:
„Lidé ze Západu si někdy myslí, že súfismus je
jen o meditaci, ale on je také o pokoře a lásce
k chudým.“

Pro mne osobně představuje súfismus nejryzejší
podobu islámské zbožnosti, vyjevující
islám jako náboženství míru, soucitu a krásy.
Když jsem se během letošního léta opět ponořil
do hloubky jeho mystiky, pokusil jsem se své
studium doplnit i některými aspekty islámské
duchovní praxe - modlitbou před úsvitem,
tancem coby prostředkem spojení s Bohem
a především snahou ve všech věcech zakoušet
tajemství Jedinosti bytí. Tato zkušenost mi
snad umožnila zahlédnout něco z třpytu jeho
moudrosti, a ačkoli jsem se muslimem, ani
súfijem nestal, moji duchovní praxi i lidskou
zkušenost tato mimořádná spiritualita navždy
obohatila.

***
Autor je básník a mystik, šéfredaktor
literárního časopisu Tvar.

 


autor / Adam Borzič VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv