NP č.468 > Kultura | FilmJedné noci v jednom městěMartin Šrajer

Snímek Victoria, natočený v jediném záběru, se po své premiéře na Berlinale

 

dostal díky festivalu Be2Can také do našich kin.

 

 

Napsat, že Victoria začíná vtahujícím záběrem
dívky tančící do rytmu techna v jednom berlínském
klubu, by nebylo přesné. Úvodní záběr
totiž pokračuje následujících 130 minut a je také
záběrem posledním. Německý režisér Sebastian
Schipper se rozhodl využít jednu z výhod digitálních
kamer a natočit svůj čtvrtý film bez jediného
střihu. Oproti experimentálněji pojatému
Časovému kódu (2000) nebo Ruské arše (2002)
respektuje Victoria klasické vyprávěcí konvence.
Je půl páté ráno a během odchodu z klubu narazí
Španělka Victoria na partu mladých Němců,
kteří jí nabídnou komentovanou prohlídku pro
ni zatím neznámého města. Společnou řeč nachází
zejména se Sonnem (Frederick Lau), kterého
pozve do kavárny, v níž pracuje. Příjemně
plynoucí konverzaci naruší vpád zbývajících
tří kamarádů, kteří nutně potřebují parťáka
k realizaci akce, do níž se namočili vinou kontaktů
s podsvětím. Intimní romance se láme
v krimithriller a Victoria, sedící za volantem
ukradeného automobilu, si uvědomuje, že tahle
noc bude ještě dlouhá.
VALČÍK S KAMEROU
Nedávno uvedený a nejedním Oscarem oceněný
Birdman je bezešvým filmem pouze naoko. Ve
skutečnosti obsahuje několik neviditelných
digitálních střihů. Německý štáb, složený mimo
jiné z šesti asistentů režiséra a tří týmů zvukařů,
měl větší odvahu. Film byl po několikadenním
zkoušení a dvou nezdařených pokusech
skutečně natočen na jeden zátah. Herci měli
namísto tradičního scénáře k dispozici pouze
dvanáctistránkovou synopsi a veškeré dialogy
jsou výsledkem improvizace. Na tu musel promptně
reagovat kameraman Sturla Brandth
Grøvlen, jehož jméno v závěrečných titulcích
po zásluze předchází jménu režiséra.
Občasná přeřeknutí herců nepůsobí rušivě díky
chytrému rozhodnutí natočit většinu filmu
v angličtině, která není rodným jazykem žádné
z postav. Jejich nejistota navíc odpovídá nervozitě
a zranitelnosti dvou flirtujících mladých
lidí. Přes zdárně navozený dojem spontánnosti
ovšem začátek filmu prozrazuje promyšlenou
dramaturgickou výstavbu. Během prvních minut
jsou nám přehledně představeny všechny
postavy a zároveň dostáváme první náznaky
charakterové proměny protagonistky a radikální
změny tónu.
Kamera je po většinu filmu přilepená na tělech
herců. Zatímco některým momentům tento
přístup přidává na intenzitě, v jiných chvílích
je film kvůli nemožnosti vypustit dramaticky
prázdný čas zdlouhavý. Nadměrná délka začne
být zvlášť únavnou poté, co vyprávění přijme
vyprávěcí schéma loupežného filmu. Oproti
počátečnímu korzování berlínskými ulicemi,
jehož směr nelze předem odhadnout, náhle
díky znalosti jiných žánrových snímků tušíme,
jak bude příběh pokračovat.
Tvůrci se nás ani nesnaží znejistit a namísto
zvratů vrší jen další klišé. Předvídatelný konec
je oddalován řadou kliček, které neprohlubují
psychologii postav ani nepřispívají k pochopení
generace Y a života v dnešním Berlíně. Z vyprávění,
které nás zpočátku dokázalo vtáhnout
svou bezprostředností, tak opět vystupujeme
„ven“, abychom namísto následování příběhu
obdivovali precizní choreografii kamery, která
vykrýváním okolního prostoru a promyšlenou
prácí s hloubkou ostrosti naši pozornost zároveň
vede (k podstatnému) i odvádí (od okolního
prostředí, prozrazujícího, na jak malém
prostoru se děj odvíjí).
Stejně jako pro Birdmana, také pro Victorii je
metoda „na jeden nádech“ hlavně způsobem,
jak se předvést. Schipper dokazuje, že lze bez
střihu natočit ambicióznější žánrovku, zároveň
ale nedokáže přesvědčit, že by příběh nebyl
dynamičtější a vypravěčsky sevřenější, kdyby
sestával z více záběrů. Film odmítající střih
tak paradoxně podněcuje zejména k úvahám,
jak neocenitelným vyprávěcím nástrojem
vlastně je.

***
Victoria, r. Sebastian Schipper,
Německo, 2015, 140 min


autor / Martin Šrajer VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv