NP č.463 > UličníciZákazník jí očimaTomáš Havlín

„Můžete mít nejvoňavější jídlo, ale jakmile není nazdobené, neprodáte nic,“ říká Petr alias Pedro, prodejce NP z Jindřišské ulice v Praze.

Pane Pedro, Nový Prostor prodáváte v Jindřišské ulici u hlavní pošty…

Osobně si myslím, že tohle místo patří k nejlepším pracovištím v Praze. Jsem tady spokojený a doufám, že firma je spokojená se mnou. Přišla na mě pochvala, tak tady reprezentuju.

Teď, jak byla ta největší horka, tak už jsem přitom v jednu chvíli téměř kolaboval. Stojím na slunku, organismus to nevydržel a musel jsem si jít dovnitř na chvíli sednout, lapal jsem po dechu. Mne kdyby odvezli do nemocnice třeba s infarktem a probral jsem se z toho, nejdřív bych poděkoval doktorovi a sestře a pak je hned požádal, aby zavolali do Nového Prostoru. Že to prodávám a oni nevědí, co se mnou je. Že je pozdravuju a že se těším, až za nimi hned z nemocnice přijdu.

 

Nevolal byste rodinu?

Ne, zůstal jsem momentálně z celého rodu sám jako kůl v plotě. Všichni odešli, nikdo nežije. Jediného bratrance, který je někde na Slovensku, jsem neviděl dvacet let. Mě to nebolí, mě bolí akorát, že jsem přišel o jediného syna. Tragicky se zabil v autě, když mu bylo dvacet sedm roků, a kdyby žil, měl bych mu co dávat a vlastně žil pro něho. Dlouho jsem to nemohl a dodneška nemůžu… Je to trápení. U většiny věcí si řeknu, že je třeba obrátit list, a hned přijdu na jiné myšlenky. Hodím to za hlavu jako seno vidlema. Ale u tohohle mi to nějak nejde. Za ty dva roky, co prodávám Nový Prostor, jsem si už vážně zvyknul. Kontakt s lidmi mít musím, to prostě potřebuju.

 

Nejde o peníze v první řadě?

Podívejte, každá koruna dobrá a potřebuju to na zaplacení nájmu. Ale také nehraju hazard a beru důchod. Musím se uskrovnit a zařizovat se podle toho, ale jsem spokojenej a zaplať pánbůh, že zdraví dovolí a můžu dělat tuhle práci. Někteří se ptají, proč nejdu dělat něco jiného. Jenže já bych mohl nastoupit třeba v kuchyni U Nováků, ale tam bych dělal poskoka a stejně by mě za pět minut vyhodili – vždyť mně bude sedmdesát let! Ale já jsem na prodávání hrdý a jsem hrdý i na to, že je to právě Nový Prostor. Znovu se k tomu vracím: kdybych místo toho ležel doma a koukal do stropu, do týdne jsem mrtvý. Mě to opravdu drží při životě.

 

Rozumím správně, že vaše práce nepřináší jenom uznání?

K poště v Jindřišské chodím rád. Postavím se tam, davy lidí proudí kolem a já prodávám. Pak za mnou přijde pán z pošty. „Dědo, kdy dáme kafe?“ ptá se. Já řeknu: „Když budete tak hodnej…“ a on se slovy „od toho jsem tady, ne…“ odnese hrnek a přinese ho zpátky zalitý horkou vodou…

Ale s tím negativním se taky setkávám skoro každý den. Ráno jsem se byl podívat v Paládiu, prosondoval ho a zapamatoval si slevy – těstoviny o čtyři koruny levnější, rýže, máslo, taky se tam večer chci vrátit – no a při odchodu jsem měl problém nastoupit na pohyblivé schody. Tam je express eskalátor, nejrychlejší schody v Praze. Tak jsem oslovil jednoho pána: „Prosím vás, pane, mohl byste mě přidržet?“ A on se otočil a říká mi: „Běž do hajzlu, dědku.“

Jedna paní to viděla a pomohla mi. Celou cestu mě držela za ruku, jak jsem se třásl, a bála se o mě. Tohle se děje opravdu často a já vím, čím to je. Lidi nemají práci, nemají peníze a jsou na sebe jak psi. Hodně se tím trápím. My tohle nepamatujeme.

 

Velká reklama

Je vám bezmála sedmdesát let, máte spoustu zkušeností. Už za vámi byla média, dával jste rozhovory?

Nikdy za život… Jo, vlastně… To je ale asi pětadvacet let. Dělal jsem studené mísy v jednou rekreačním středisku, přišel tam nějaký pán a ptal se soudruha vedoucího, jestli si to může vyfotit. Vedoucí řekl beze všeho, ukázal na mě a dodal, že mísy jsou moje práce. Ten novinář mě pak postavil k nim a vyfotil si mě.

 

Jak jste se přitom cítil?

Hned jsem souhlasil. Neměl jsem čas se ptát, kam to půjde, a ani mě to nezajímalo – bral jsem to jako vizitku, velkou reklamu, jejíž pomocí se dá prezentovat nějaký výtvor, takřka umělecké dílo. Protože to není tak, že to na mísu jen tak nahážete. Já vám to ukážu… (bere do ruky kus papíru, překládá ho na polovinu a půlí, začíná skládat – pozn. red.)

 

Skládáte kornout?

Kornouty ze šunky nebo uzené rolky. Z eidamu zase můžete udělat takovýhle leknín a do něj nastříkat tvarohovou pěnu. Já každou tu mísu dělal tři hodiny, je to spoustu práce. Ale hlavní bylo dostat do toho barvy – červenou, zelenou. Je to hlavně dekorace, ale pro každý obchod platí, že zákazník jí očima. Můžete mít nejvoňavější jídlo, ale jakmile to není nazdobené… Podívejte i na tenhle Nový Prostor (ukazuje titulní stranu NP 462, na obálce Raveboy – pozn. red.). Kdo tohle navrhnul, to byl u mě machr. Obálka přitahuje na první pohled. To už je prostě vizitka firmy.

 

Vidíte machry i jinde v médiích?

Každý den nasadím v jedenáct večer sluchátka a poslouchám Radiožurnál, to je moje stanice. Chytám čtyřicet stanic a občas přeladím, protože mě zajímá, co je jinde, a chci mít možnost to porovnat, ale Radiožurnál je bezkonkurenční. Podrobné zpravodajství, reportáže, rozhovory, počasí i sport, je to prostě nejlepší stanice.

 

Je něco, co vás v poslední době třeba nejen na Radiožurnálu zaujalo?

Je toho víc, ale třeba co se teď děje na Ukrajině. Oni jsou zvyklí na nějakou samostatnost, ale Rusové je nenechají v klidu. Tam se bude pořád bojovat, nebude tam klid. To samé Amerika, ta se teď zase hrne do Turecka. Kongres schválil pět tisíc amerických vojáků a vojenskou základnu k tomu. Čína z toho šílí a taky dělá svoje opatření. Prý už mají takové zbraně a loďstvo, že jsou vyzbrojeni lépe než Američané, to říkali na Radiožurnálu. Je to taková doba, že se pořád někde musí něco dít a hořet nějaké konflikty. Chraň pánbůh, kdyby měla být třetí světová válka. To by byl konec pro všechny.

 

Vaření s láskou

Prodáváte NP v Praze, odtud také pocházíte?

Kdepak, moje rodiště je Údolí svatého Kryštofa na Liberecku. Já jsem kluk z vesnice, odmala jsme byli zvyklí okopávat brambory, starat se o zvířata, chodit do lesa pro maliny. Práci mám v krvi.

 

Co vás přimělo opustit údolí?

Ježišmarjá, pane, vždyť já bych tam nemohl být a žít. Ve vesnici byla obecná škola, pak jsme museli jezdit do měšťanky. V obci měli práci jen prodavač v koloniálu, mlékař a pekař – všichni ostatní pracovali mimo. Tam bych nemohl. Vždyť jsem musel do učení.

 

Čím jste se učil?

Tři roky kuchařem a po pěti letech praxe jsem si podal přihlášku na kuchaře specialistu. Zkoušku jsem udělal s vyznamenáním, takže výuční listy mám dva – kuchař a kuchař se specializací na studenou kuchyni a zvěřinu.

 

Věnoval jste se tomu?

A s láskou, vařil jsem spoustu let. Teď už bych nemohl. Ne, že bych to nedokázal, ale nikde by mě nepustili ke sporáku.

 

Vaříte aspoň pro sebe?

Není problém, můžu si doma uvařit, ale teď, jak jsou ty vedra, tak moc nevyvařuju. Večeřím zásadně studené, jsem jako Němci. Němec také jenom kalte Platten, žádný si večer nedá guláš s knedlíkem jako tady v Česku.

Pořád ale ještě vařím pro známé. Za tři týdny provdává kamarád dceru, tak jim budu dělat pro pětadvacet lidí na zahradě svatbu. Kamarádův brácha je řezník, takže maso bude prvotřídní, to je důležité, a problém není ani v penězích. Přímo mi řekl, že o peníze se nejedná.

 

Co uděláte?

Navrhl jsem jim, že když je to jejich svatba, tak by si měli ženich s nevěstou i ten kamarád říct, co chtějí uvařit. Každému přece chutná něco jiného, a když si řeknou, není problém, já uvařím cokoli. Ale oni říkají, že to chtějí nechat na mě, s čímž já opět nesouhlasím. Příští neděli mám volnou a jedu za nimi, tak si na to ještě sedneme. Je potřeba to doladit.

 

 

Petr alias „Pedro“ nebo „Děda“ (69 let) pochází z Liberecka a Nový Prostor prodává u hlavní pošty v Jindřišské ulici v Praze. Vyučil se kuchařem a dlouhé roky s láskou vařil. Byl ženatý, dnes žije sám. 


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Chybí tady uvolněnost / Tomáš Havlín > NP č.380 > Rozhovor Pod ženským jménem se skrývá muž. Aramisova je režisér, který si postupně vydobývá renomé. Hovořili jsme spolu o festivalu v Cannes, Věře Chytilové i ponožkách za dvacku z Holešovické tržnice.   číst dále Dějiny jednoho domu / Tomáš Havlín > NP č.378 > Dějiny přítomnosti Než upadl do stádia klinické smrti, nabídl mi zkušenost života v komunitě. Jako centrum spolkového dění ovšem sloužil už dávno. O kom je řeč? O Dělnickém domu na Spolkové, slavném brněnském „téhácéčku“.   číst dále Mám to na háku / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.452 > Téma čísla Jmenuje se Milan, ale většina lidí ho zná jako MC Špínu. Vypátrat ho při jeho cestách po Praze trvalo déle než týden. Řeč byla nejen o zpívání ve svahilštině, ale také o tupých policajtech nebo životě jeskynního muže a pytláka v Beskydech. číst dále Jednou nohou v kriminále / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.401 > Rozhovor Jako státní úřednice je vázaná mlčenlivostí, přesto mlčet nechtěla. O rodinách, které se z existenčních důvodů „dobrovolně“ vzdávají dětí, o zhroucení systému sociálně-právní ochrany dítěte i o stereotypním obrazu sociálního pracovníka...   číst dále Uvolněný Toxxx / Tomáš Havlín, Lukáš Rychetský > NP č.362 > Rozhovor Proslavil se jako člen kapely Supercrooo, která rozhodila pravidla českého rapu. Od té doby patří k stálicím hiphopového nebe: Hugo Toxxx. Pro některé barvotiskový pozér, pro jiné nejlepší český MC. Sám rapuje: "Jednoznačnost je největší klam..."   číst dále Život v garáži / Tomáš Malík, Tomáš Havlín > NP č.397 > Téma čísla Bydlet v garáži je v lecčems krajní podobou chudoby. Cynicky řečeno, na chudobu by stačilo i méně. Na dvou pražských místech ale také vidíme, že ani v garáži nemohou být lidé šťastní. Pokud by snad byli, stejně budou muset za svým štěstím odejít.   číst dále Bezdomovcem v zemi samurajů / Tomáš Havlín > NP č.379 > Rozhovor Předtím, než se šla Kajoko Jakuwa podívat na stávku odborářů, sešli jsme se k rozhovoru v jedné pražské kavárně. Má bezdomovec duši? A může být samuraj?   číst dále Tichý vítr z hor / Tomáš Havlín, Alexandr Budka > NP č.383 > Rozhovor Jaromír Švejdík je na první pohled nenápadný člověk. Ale při bližším ohledání za ním stojí nejen kapela Priessnitz a netrpělivě očekávaný Alois Nebel, ale v jistém smyslu i celý „magický“ Jeseník.   číst dále

Chci pomoci konkrétním lidem bez domova a v nouzi

Podívejte se profily našich nejlepších prodejců, kterým nechybí zodpovědnost a poctivost, ale chybí jim zázemí, oblečení, obuv nebo nějaká speciální pomůcka, aby se mohli cítit spokojeně a žilo se jim lépe. Našim prodejcům můžete přispět na jejich konkrétní potřeby nebo přání.
Chcete se o jejich osudu dozvědět víc? Děkujeme všem dárcům.

celý archiv