NP č.456 > Téma číslaCukrem ke zdraví!Tomáš Malík

Homeopatie pomáhá lidem už více jak dvě století. Jak přišla léčebná metoda, která jde proti základním principům moderní medicíny, ke své proslulosti až do té míry, že jsou její sladké přípravky v lékárnách hned vedle běžných léčiv?

Když ministerstvo zdravotnictví přišlo v polovině minulého roku s nápadem regulovat léčitelský (ezo)byznys v Česku, jakoby se nad nejrůznějšími jurodivými pěstiteli prány, biotroniky a new age vizionáři s virgulí a baňkami pomalu začala stahovat mračna. Těžko přitom říci, zda má ministr Němeček takovou pifku na samotnou existenci alternativní medicíny. Zda jej skutečně zlobí jen zdokumentované tragické případy, kdy jasnozřiví čeští šamani veleli vysadit inzulín či chemoterapii a pak jen pokrčili rameny, anebo jde spíše o nedaněné miliony, o něž je ochuzena státní kasa. Tak či onak není dost možná daleko doba, kdy budou léčitelé přinejmenším podléhat registraci a nést právní odpovědnost za nabízené know-how.

Namále má přitom zdá se i homeopatie, královna alternativní medicíny, jejíž výlučné postavení řemesla na pomezí vědy a alchymie stvrzují mnozí atestovaní lékaři, kteří ji praktikují, stejně jako oblíbené homeopatické pilulky, jež jsou běžně k dostání v lékárnách. Připravovaný zákon, který má ambice vnést trochu řádu do podle mnohých přebujelé džungle přibližně deseti tisíc zdejších léčitelů a zamezit, aby se napříště o zdraví nemocného profesionálně staral někdo jiný než lékař (byť třeba zběhlý rovněž v alternativní medicíně), se totiž citelně dotkne také jí. Homeopati šturmují na poplach a varují před zánikem jedinečné a tak trochu tajemné disciplíny, která v uzdravení pomohla milionům lidí a v řadě zemí si vydobyla natolik silné postavení, že ne zrovna laciné přípravky na bázi cukru a (možná trochu slepé) víry hradí zdravotní pojišťovny. Je třeba si dělat vrásky?

 

ZAMÍCHAT, PROTŘEPAT

Příběh vzniku homeopatie nás přivádí do saské Míšně, kde se v polovině 18. století narodil její zakladatel Samuel Hahnemann. Osvícený lékař kráčející nevyšlapanými cestami podle jedněch, podle jiných zase excentrik a šarlatán se zálibou v okultismu. Hahnemannova celostní medicína ovlivněná mj. tehdy populárním mesmerismem, vírou v existenci animálního magnetismu, jehož porušenost bývá příčinou nemoci, vychází ve zkratce z jednoduchého předpokladu, že určitá látka, kterou by bylo možné považovat pro zdravého člověka za toxickou a jež by vyvolala konkrétní neblahé projevy, může při nižší koncentraci nemocnému s podobnými symptomy naopak pomoci.

Hahnemannův objev principu léčby podobného podobným bývá dáván do spojitosti s jeho experimentem s chininem, který jej přivedl právě k domněnce, že by se nemoci měly kurýrovat takovým lékem, který u zdravého člověka vyvolává podobné příznaky, jaké způsobuje sama choroba. Potíž byla snad jen v tom, že Hahnemann (bez dosud nevynalezeného teploměru) zaměnil příznaky zimnice a třesavky za horečnatou malárii. Nakonec podobně tomu nakonec bylo i v řadě jeho dalších nepřesných pozorování a experimentů s léčivy, které s oblibou testoval sám na sobě, příbuzných a přátelích a jejichž výsledky sepsal do obsáhlého manuálu Materia medica pura.

Když Hahnemann do vlastní lékařské praxe koncem století začlenil své nové poznatky, dospěl zanedlouho k znepokojivému zjištění. Jeho léčba tak trochu selhávala v běhu na dlouhou trať. Podávání arzénu, rtuti či rulíku sice nemocným načas ulevilo, ale později je také spolehlivě zabilo. Hahnemann tak své učení upravil přidáním dalšího principu tzv. infinitezimálního dávkování, neboli nekonečného ředění, které mělo účinky léčby paradoxně posilovat, a nikoli oslabovat. V zásadě chybná úvaha, která vyplývá z dezinterpretace dnes už samozřejmého zjištění, že látka jakkoli prospěšná pro člověka je od určité dávky toxická, tak dala vzniknout nové terapeutické metodě – homeopatii.

Nehledě na pochybné předpoklady nová metoda bezesporu fungovala a poměrně záhy si získala spoustu zastánců. Není se vlastně až tolik čemu divit, když vezmeme do úvahy, s jakými procedurami tehdejší klasická medicína pracovala. Proti běžným drastickým léčebným metodám pomocí klystýrů, projímadel a pouštění žilou musela o poznání šetrnější homeopatie bodovat už jen tím, že tělu vyloženě neškodila. Na druhou stranu už v polovině devatenáctého století spolu s rozvojem vědeckého poznání zájem o homeopatii ochladl a začaly se objevovat i první lékařské statě, které zpochybňovaly její východiska i terapeutickou úspěšnost.

Svůj triumfální návrat na scénu pak homeopatická léčba slavila až o více než století později, kdy do jejího magického potenciálu božské metody, jak se o ní vyjadřoval sám Hahnemann, začali lidé vkládat naději tam, kde rozvoj oficiální medicíny sice přinesl zdvojnásobení délky života, ale současně nenabídl recept na jeho kvalitu a úlevu od chronických bolestí. Touha po bezmála zázračném receptu na zdraví nakonec homeopatii navzdory neprůkazným účinkům přisoudila současnou pozici druhé nejrozšířenější léčebné metody na světě (po tradiční čínské medicíně a před bylinkami a čtvrtou klasickou medicínou).

 

ZLATÁ KACHNA

Polemizovat o léčebných efektech homeopatie není dnes stejně jako před stoletím a půl nijak zvlášť složité. Její hlavní myšlenky a postupy se nijak razantně neproměnily. Stojí a padá na zmíněných principech podobného podobným a nekonečného ředění, které mají být umocňovány tzv. dynamizací – ničím jiným než důrazným protřepáváním vznikajícího přípravku, které má dodat esenci jakousi léčivou energii.

Pro přípravu léčiv je možné využít prakticky cokoli. Minerály, rostliny, hmyz či exkrementy živočichů, to vše mohou být suroviny vhodné pro produkci homeopatického léku. Existují ovšem i takové přípravky, které si vystačí s podstatně méně hmotnými materiály. Třeba taková tinktura Sol používaná k léčbě úpalu vznikne prostým několikadenním vystavením misky s roztokem vody a alkoholu na přímém slunci a jejím následným protřepáváním a rozředěním. V jednoduchosti je krása a homeopatie tak dost možná aspiruje na úplně nejkrásnější léčebnou metodu.

Podobně problematické je to i s ostatními dílčími postupy výroby homeopatických léčiv. Tedy pokud nepřijmeme oblíbený protiargument homeopatů, že současná věda zatím není v takovém stádiu poznání, aby byla schopna do jejich tajů proniknout. Sám princip nekonečného ředění naráží na elementární chemické poznatky o stavbě jakékoli hmoty, které říkají, že při tak extrémně nízkých koncentracích, které se běžně používají na výrobu homeopatických pilulek, v nich nakonec není byť jediná molekula oné původní „účinné“ látky. Pro představu, pro roční celosvětovou produkci homeopatického léku na chřipku Oscillococcinum (30 tablet za 529 Kč), kterého se ročně spotřebuje za dvacet milionů dolarů, je potřeba jednoho jediného kusu kachního srdce a jater (a velké spousty cukru).

 

LÉČIVÁ PATINA

Navzdory tomu, že dodnes neexistuje jediná seriózní vědecká studie, která by účinky homeopatických léků v konvenčním smyslu stvrzovala, a jsou naopak stovky studií věrolomných, které na základě standardních dvojitých slepých experimentů prokazují pravý opak, je Achillova pata homeopatie také její nejsilnější zbraní. Léčba s puncem úctyhodné starobylosti, která sází mj. na práci s psychikou pacienta a i stále častěji přijímaný předpoklad, že projevy nemoci bývají zhusta symptomy nezdravé duše, tak vítězí na plné čáře tam, kde klasická medicína obvykle fatálně selhává.

Chronická onemocnění psychosomatického charakteru léta odolávající léčbě klasickými prostředky, tak skutečně mohou v kombinaci s důvěrou pacienta ve schopnosti homeopatických přípravků a dostatečně charismatického homeopata zmizet jako mávnutím kouzelného proutku. Nejde sice o nijak převratné zjištění, které by snad mělo co do činění s onou trochou cukru a zbloudilou molekulou kachních jater, přesto nejsou sugestibilní účinky náhražek (placeba) bez zajímavosti. Do té míry, že bychom snad mohli přimhouřit oko nad farmaceutickým průmyslem, který na miliardovém trhu s homeopatickými léčivy vydělává ještě o poznání bezostyšněji než v případě klasických léčiv, aniž by přitom musel vrátit jediný dolar do výzkumu.

Pokud ministerstvo skutečně dotáhne své epické tažení proti alternativní medicíně a homeopatickou praxi budou moci provozovat pouze lékaři, pravděpodobně se nic až tak převratného nestane a homeopatie jen získá o to přitažlivější undergroundový nádech. Zajímavější by tak možná bylo, kdyby zavelelo k opačnému kurzu a lékaři zběhlí v tradičních léčebných postupech by museli povinně zabrousit také do celostní medicíny s trochou onoho alchymistického koření. Třeba by pak nemocní tak často netrávili desítky minut v čekárně v křečích v podbřišku v očekávání nadcházejícího a z ordinací by se vraceli radostněji a s nabytou vírou. Jen nerudný mystik Hahnemann, který později na klasickou medicínu zanevřel úplně a tvrdil, že kdo sejde z cesty a „uchýlí se jen o šířku stébla vlevo nebo vpravo, je zrádcem a nechci s ním mít nic společného,“ by se nejspíš v hrobě obracel.


autor / Tomáš Malík VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Život v garáži / Tomáš Malík, Tomáš Havlín > NP č.397 > Téma čísla Bydlet v garáži je v lecčems krajní podobou chudoby. Cynicky řečeno, na chudobu by stačilo i méně. Na dvou pražských místech ale také vidíme, že ani v garáži nemohou být lidé šťastní. Pokud by snad byli, stejně budou muset za svým štěstím odejít.   číst dále Po stopách kuřáků opia / Tomáš Malík > NP č.444 > Dějiny přítomnosti „Všechno, co člověk v životě dělá, a to včetně lásky, děje se v rychlíku, který se řítí ke smrti. Kouřit opium znamená rozjetý vlak opustit; zabývat se něčím jiným než životem a smrtí." Jean Cocteau číst dále Na shledanou v chudobinci / Tomáš Malík > NP č.385 > Pošli to dál Bez většího zájmu médií a bohužel také odborné veřejnosti došlo začátkem září k jednomu z nejrazantnějších zásahů do sociálních práv obyvatel ČR.   číst dále Ekonomie orgasmu / Tomáš Malík > NP č.430 > Téma čísla Jméno Wilhelma Reicha, někdejšího enfant terrible rodící se psychoanalýzy, jehož závěry týkající se sexuality považoval Freud za inspirující, ale na svou dobu příliš odvážné, dnes něco řekne jen málokomu. Přesto právě on se výrazně zasloužil o odtabuizování společenského pohledu na sex. číst dále Labutí píseň autíček / Tomáš Malík > NP č.440 > Téma čísla Život světských obnáší vůni svobody, tvrdou řeholi a ne vždy snášenlivé reakce okolí. Mají kolotoče šanci i v 21. století?  číst dále Kult americké panny / Tomáš Malík > NP č.452 > Téma čísla Panenská čistota se zdá být posledních pár desítek let statkem s pochybnou hodnotou. Za oceánem však přichází znovu do módy. číst dále Něco jsem vybudoval / Tomáš Havlín, Tomáš Malík > NP č.440 > Téma čísla Václav Kočka starší je tak trochu kolotočář bez kolotočů. Příští rok to bude už padesát let, co v Praze na Výstavišti pořádá tradiční Matějskou pouť.  číst dále Pěkný Žižkov - klidně bez vás / Tomáš Malík, Zuzana Brodilová > NP č.335 > Téma čísla Podoba českých měst se díky záměrům investorů v posledních letech mění. Jejich aktivitu mohou usměrnit především radnice. Příklad Žižkova, jedné z nejsvéráznějších čtvrtí v Česku, bohužel dokazuje, že námluvy radních s developery nejsou výjimkou.   číst dále
celý archiv