NP č.455 > FejetonStěrače? StírajíJan Stern

Občas se mě lidé ptají, proč nepíšu o politice, proč naši politickou elitu šetřím a uchraňuji před svými satirickými šlehy, k nimž jsem jako humorista takřka zavázán. Cožpak o to. Já bych šlehal. Já bych možná i vyloženě řezal. Potíž je, že politiku takřka nesleduji. Teda nesleduji – to je vám taková zvláštní věc, já televizní zprávy sleduji, ale vypínám při nich zvuk.

Já totiž zjistil, že ze zvukové stopy zpráv pramenil veškerý můj životní neklid. Zvuk je zlo. Od chvíle, kdy přijímám jen zpravodajský obraz, vidím svět úplně jinak, nově, šťastněji. Vše se jeví být v podstatě dobrou zprávou.

Tak třeba vláda. Od doby, kdy ji monitoruji čistě vizuálně, vím jediné. Že ministři na vládu jdou. Takovou dlouhou chodbou, z níž vejdou do dveří vlevo. A to je přeci dobrá zpráva. Hned několik dobrých zpráv – předně je dobrým signálem, že máme ministry, kteří přišli do práce. Oproti sněmovně dost zásadní posun, že. Ještě lepší zvěstí je, že máme ministry, kteří našli ty správné dveře. Ministři na záběrech také často něco nesou, leckdy velmi objemné kabely, takže jsem zpraven, že naši místodržící leccos unesou, a to je uklidňující. Mně tato zpravodajská služba úplně postačuje. Zvlášť, když je někdy vkusně doplněna vizuální informací ze samotné zasedací místnosti. Tam si politik často s někým podá ruku, takže jsem ubezpečen, že ty kluci se nevidí prvně a vše půjde nejspíš hladce, a dokonce občas usedne ke stolu, což mi dává naději, že se zřejmě brzy do něčeho pustí.

Anebo ten Putin. Dokud jsem poslouchal zvuk, to byly furt nějaký nerváky, člověk by málem začal kopat na zahradě bunkr. Ale to už je pryč. Obraz k žádnému znepokojení příčinu nezavdává. Ten mne zpravuje především o tom, že Putinovi otevírají zlaté dveře. A to je snad dobře, ne? Nebo byste chtěli, aby zůstal stát za dveřmi a my se museli koukat jen na ztopořené otevírače? Dveře se mají otevírat. Co byste chtěli jiného? To je jako na té burze. Tam páni koukají do počítače a na tabuli jedou nějaká číslíčka. Chtěli byste snad, aby nejela? Jen ať číslíčka jedou. Dokud neslyším slovo „index“ a „komodita“, jsem vůči jedoucím číslíčkům tolerantní.

Vůbec nejčastější zprávou obrazovou pak je, že lidé jdou po ulici. U nás chodí lidé nejvíc po Václavském náměstí. Někteří jdou nahoru a jiní dolů. Nevím, jak vám, ale mně to tedy přijde logické. Ale pozor, lidé takto chodí po ulici i jinde! V Moskvě, v Bruselu, dokonce i v Americe. A podobnost těch promenád je asi nejnadějnější zvěstí: chození po ulici nás všechny spojuje. Tak si to aspoň vykládám.

Klidu mi dodávají, po celý rok, i zprávy z venkova. Ať je leden nebo máj, kombajny vyjely a obilí roste. Podobným evergreenem je záběr na regál v supermarketu. Na něm je vždy zboží. To mě nadmíru zklidní: pořád tam ještě je! Jestli tam jednou nebude, snad zapnu i zvuk. Ale nevím, nevím, moc se mi do toho nechce. Úplně mi stačí, že vidím, jak dělník v helmě něco montuje. Bojím se, že kdybych zapnul zvuk, dozvím se co. Vím, že je to obava planá, pod montujícím dělníkem mudrlanti řeší škálu podstatnějších problémů, ale stejně. Já mám radši svůj tichý klid. To se radši mrknu, jak se Zeman dvě minuty souká z auta. To je taková moje meditační technika.

Vrcholem klidu, pohody a mírnosti, ideální cestou ke slunci v duši je pak trénink fotbalistů. Ten miluji ze všeho nejvíce. To je balzám. Kucí vyklusávají, hrají báčko, chechtají se, sem tam nějaká ta ležérní nožička. Nejnáročnější jeví se, když se reprezentant protahuje, tam cítím jistou stopu napětí, neboť šlachy jsou v tu chvíli přeci jen napruženy. Ale to brzy povolí, když mne obraz zpraví o tom, že vše dobře dopadlo, neboť borec došel na tiskovou konferenci před panel s reklamami sponzorů.

Ne všechno na obrazu je samozřejmě takto uklidňující. Občas někoho vedou v poutech po chodbě a zahnou do dveří vlevo, tak jako na vládě. A také arabské ženy občas pláčou. Intenzivně a snaživě, hezky zpříma do kamery. Jsou to spíše výjimky, ale i ony mne vedou k ideji, že bych svůj zklidňující model čerpání informací mohl povýšit. Z televize bez zvuku bych mohl přejít na rádio bez zvuku. A pak už na mě zeitgeist nebude moci vůbec. A to teprv šlachy povolí.


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv