NP č.455 > Téma číslaPřes cool nevidím na hvězdyPavel Šplíchal

Pochopit, kdo jsou to měšťáci a důkladně se tvorbou i svými názory vůči této pokleslé nekulturní třídě vymezit, bylo vždy základem úspěchu mezi těmi, kteří to s životem a uměním mysleli „doopravdy“. Co ale dělat v době, kdy některé podoby tohoto vymezení zastarávají a stávají se součástí tolik vysmívaného měšťáctví?

Mění se režimy, měny i jídlo, které odborníci označují jako to nejzdravější. Střídají se módní vlny, to, co je „in“ a co je „out“, co stojí za to vidět a co ne, kdo je blbec a kdo není. Volný čas kultury znalých lidí byl vždy zběsilou snahou alespoň elementárně se zorientovat v produkci soudobých nýmandů, aby jako celoživotní intelektuálové mohli na smrtelné posteli s uspokojením konstatovat, že „já to přece říkal už tenkrát“. Takto se to dalo provozovat po mnoho generací dozadu. Jenže časy, kdy byla kultura jasná jako fotbalové utkání, kde stál „Gott vs. androš“, dnes připomínají pohádku o venkovu před nástupem industrializace, kterou v televizi sleduje úředník byrokratického kolosu snící svůj sen o nezkaženém životě v obklopení králíků a slepic.

 

ORIENTACE NADE VŠE

Veškeré komplikace začnou vždy, když se rozšíří vzdělání a různé představy o světě, které si častokrát dokonce odporují. Síla osmdesátkových superstar ve všech oborech, které dali svým fanouškům léta zbožného uctívání bez zbytečných rozporů, se začíná ztrácet v propadlišti dějin. V normalizovaném Československu byl hvězdný princip ještě posílen cenzurou a black listy s nepohodlnými umělci. To na jednu stranu způsobovalo, že Hanzlík nejspíš trpěl se svými čtyřmi stovkami natáčecích dnů ročně přepracovaností a syndromem vyhoření a Karel Gott se zhruba někdy v těch letech zbláznil, na druhou stranu ale tehdy aspoň nezabralo publiku čas se v kulturní produkci zorientovat. Lidé – a to ani ti od knih, od kterých se očekávají v této oblasti nadprůměrné výkony – se nedostávali do trapných situací, kdy by jen tápali a ke jménu u stolu probíraného režiséra neměli co říct. Hanzlíkova přepracovanost se nakonec účinně umělecky odrazila v roli depresivního doktora Jandery v seriálu Sanitka a samizdatové plátky uspokojily ty náročnější, aniž by je však příliš informačně zahltily.

S tím, jak blednou hvězdy, a naopak nesnesitelně roste počet lidí, kteří „to taky zkoušej“ a některým se docela daří (nebo to o nich aspoň někdo říká), se míra možných znalostí o umění a kultuře jako celku rozšiřuje víceméně donekonečna. Díky internetu je pak z této nekonečnosti možné čerpat. Roli „znalce, který ví“ už v žádném případě nemůže hrát právník s předplatným jednoho literárního časopisu. Musí nastoupit expert zcela jiných kvalit, bez práce a s dostatkem času nebo s prací přímo v oboru.

 

KULTURA - NEPLACENÝ FULL-TIME

Vedle stále většího množství produktivních a něco tvoř ících lidí se naneštěstí roztrhl pytel i se samotnými aktivitami, které se považují za hodné zájmu, což situaci nadále nadmíru komplikuje. Byť se žádný pomyslný kánon nestihne ani ustavit, čili žádná znalost není povinná jako dř ív, tekutý kánon je náročnější na zvládnutí i pro ty, kdo jej sami vytvářejí. Nestačí vědět a znát, ale je potřeba i permanentně zařazovat sebe sama tak, abyste k probíranému tématu zaujali vždy takový postoj, kter ý odpovídá tomu, za co sami sebe považujete. Aby toho nebylo málo, opakující se návraty retra mezi kurátory, muzikanty a popsociology stanovují požadavek i na aspoň elementární orientaci v minulosti. Nezvladatelnost dosáhla zcela nových met.

Za takto rozdaných karet to každý prostě po čase vzdá. „Jsem barbar,“ řekne si nakonec s úlevou každá kancelářská krysa a místo namáhavé cesty ve starém kabátu směrem na vernisáž zasedá spokojeně k plazmové televizi s třicetipalcovou úhlopříčkou. Moderátor Jan Kraus mu ve svém pořadu přečte, co ho pobavilo na internetu, a hlava úředníka si tak v klidu odpočine od pracovních starostí. Stejnou strategii si ale nemůže vybrat prekarizovaný pisálek, kterému otázku: „Co posloucháš za muziku?“ položí i v případě, že to v oboru vzdá a půjde se ucházet o místo barmana v nějakém aspoň trochu cool podniku.

Nepřehledná situace kulturního provozu ale rodí i povolání, a to dokonce i taková, ze kterých mají opravdoví lidé opravdové peníze na účtech. Sice ne moc, ale pokud nejsou příliš ambiciózní, můžou s nimi v černém roláku honit vodu víceméně až do důchodu. Oprávněná rodičovská obava o to „co s tím bude dělat?“ se tak často mění v hrozivé zjištění, že „on to fakt bude dělat!“, které znamená, že piplaná ratolest u svých nesmyslů zůstane už nadobro. Naštěstí pro blaho rodinných krbů některé profese se odehrávají pod klenbami a hlavičkami věhlasných institucí, které znějí lahodně i usedlému uchu. Nakonec i Eric Idle z Monty Pythonů uspokojil své rodiče až tehdy, kdy jim řekl, že pracuje v BBC, což pro ně znamenalo přiměřenou prestiž, pravidelný příjem a do budoucna jistý důchod. Co tam pak dělal za blbosti, už bylo vedlejší.

 

KONEC HVĚZDNÉ EXTÁZE

Velké soubory informací z kultury se nakonec scvrkávají na funfakty, kterými jedinými rozesmějete okolí, a jedině na rozporuplném detailu v tvorbě či životopisu středně významného umělce dokážete obhájit svoje tvrzení o jeho zavrženíhodnosti nebo naopak nebývalé kvalitě. Bizarnost hodnocené tvorby a přímý vztah k obyčejnosti, kdy navíc každého aspoň trochu znáte, tak zasazuje poslední ránu nedosažitelné velikosti. Odkouzlení umělci se nemohou stát hvězdami a nenabídnou prostému lidu ani velké příběhy, jako byl takřka starozákonní boj Vondráčkové s Kubišovou o povahu normalizace a jejich nepovedené usmíření po revoluci, to vše navzdory tomu, že se vlastně měly holky vždycky rády. Zbožňovaní pitomci byli demaskováni jako pitomci, což technicky brání jejich dalšímu zbožňování. Bulvár tak musí žít z prostého posměchu a přestává nabízet utěšující iluze o lepším, frivolním životě kdesi nahoře. Spadlé růžové brýle tak dávají nahlédnout jen do nudného světa kreténů s pseudoproblémy a naprosto scestnými představami o sobě samých. Po deziluzi z politiky tak můžeme sledovat vlastní životy ve všech rozměrech jejich ubohosti napříč společenskými skupinami.

 

 Autor je šéfredaktor blogu Prigl.cz.


autor / Pavel Šplíchal VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Středostavovská čistota / Pavel Šplíchal > NP č.452 > Téma čísla Práce „v kanclu“ znamenala od svých počátků práci v čistém prostředí a vyšší status „ingoustů“ oproti „solvínám“, „kalfošům“ a „lopatám“. Dnes, kdy už je špinavá práce záležitostí menšiny pracujícího lidu, se za čistou práci pokládá i asistent pomocníka u kopírky. Některé druhy zašpinění však přestávají nést stigma příslušnosti k umolousanému plebsu. číst dále Brněnská péče o duši / Pavel Šplíchal > NP č.424 > Téma čísla Na lavičkách v obchoďáku ani na rýsovacích prknech urbanistů se s duchem města nepotkáte. Genius loci se rodí ze spleti lidských osudů, městských povídaček a náhod. A ne vždycky se nám výsledek musí líbit. Ale možnosti tu jsou… číst dále Evoluce českého lyžaře / Pavel Šplíchal, V. Ondráček > NP č.450 > Téma čísla Od dřeváků ke carvingům, od národních buditelů ke konzumentům nebo od organizace k individualismu – tak by se mohl jmenovat text o lyžování na našem území. není to příběh nijak zásadní, přesto však i tento zimní sport vždy odrážel svoji dobu a má svou historii. číst dále Přestávka součástí hodiny / Pavel Šplíchal > NP č.467 > Téma čísla Firmy chtějí ideální kolektiv zaměstnanců a nebojí se za to zaplatit. Vítejte na teambuildingu pod dohledem expertů.   číst dále Slušní lidi v noci spí / Pavel Šplíchal > NP č.473 > Referát „Pondělí ráno a já jsem pořád unavenej?!“ Průvodce zákoutími nekonečných dnů a stejně dlouhých nocí. číst dále To byla moje paštika / Pavel Šplíchal > NP č.441 > Téma čísla Společné bydlení je vděčné téma pro komedie, ale mohlo by být i námětem thrillerů. Co na něm láká a co odrazuje? A co na něj říká teorie her? číst dále Můžeme tam všichni / Pavel Šplíchal > NP č.443 > Téma čísla DEFINICE: Dovolená je pracovní volno v zaměstnání, dlouhodobá doba odpočinku, kterou na základě zákona poskytuje zaměstnavatel svým zaměstnancům, aby si odpočali a zregenerovali své síly pro další výkon práce. (Zdroj: Wikipedie) A o téhle bude řeč číst dále Do Hobitína a zase zpátky / Pavel Šplíchal > NP č.460 > Téma čísla Většina z nás by chtěla žít v něčem, jako je Hobitín z Tolkienova Pána prstenů, maloburžoazní poloprůmyslové a hlavně roztomilé idyle, kde místo stresující práce musíte tak maximálně pravidelně stříhat trávník. Co nám přitom uniká? číst dále
celý archiv