NP č.455 > Dějiny přítomnostiKdo žije v BohémiiMária Biháriová

Kdo je bohém? Umělec, který má odvahu vymanit se z obvyklých stereotypů a je otevřený novým zkušenostem, slovy literárního kritika F. X. Šaldy „syčák a rošťák nejvznešenějšího formátu“.

28. prosince 1907 ve čtvrt na tři v noci je spisovatel J. Hašek zadržen strážníky Ant. Hullanem a Janem Hlouškou pro totální opilství. Při sobě má jen rukavice. Po vystřízlivění propuštěn.“ Tolik policejní hlášení. A v jiném z řady dalších o pár měsíců později se zase píše, že spisovatel Jaroslav Hašek se dostal v kavárně do hádky s profesorem krasopisu Roubíčkem a udeřil ho rukou do úst, má s ním být zahájeno trestní řízení, ale dosud nebyl vypátrán. Není divu, žil tehdy bez domova, ze dne na den.

Marginál, deklasovaný živel, ale také umělec, jehož názory a způsob života, a tudíž i postavení ve společnosti neodpovídá obecně přijímaným normám. Z dnešního pohledu obdivuhodný a obdivovaný autor nadčasového literárního díla, přičemž do toho ocenění se s jakousi samozřejmostí zahrnuje i Haškův životní styl. Vzniká tak paradox obdivu k něčemu, co se aktuálně mezi slušnými lidmi zavrhuje – vždyť Hašek byl persona non grata nejen za Rakouska-Uherska, ale i za Československa a policejní konfidenti o něm psali hlášení za obou režimů… Proč? Vysvětlení spočívá právě ve fenoménu zvaném bohéma.

 

KDO JE BOHÉM?

Umělecká bohéma se objevila v první čtvrtině 19. století ve Francii v období restaurace dynastie Bourbonů. Umělci tehdy ztotožňovali svobodu s uměním a ignorováním morálních norem opovrhované buržoazie. Své současníky dráždí a znechucují, ale už tehdy začíná doba formování nových uměleckých směrů, které se jednou stanou klasikou. První generace bohémy sice ještě není připomínána v dnešních kulturních průvodcích Paříží a jména jako Alphonse Esquiros či jeho verše „uvržen do temnice, v okovech, pachu zdí já ucítil tím více nenávist, hnusím si to stádo podlých stvůr, ty nové ministry, obhájce, sluhy, dvůr…“ asi znají jen nemnozí. Stačilo ale pár desetiletí a přišli prokletí básníci – a jména jako Paul Verlaine a Arthur Rimbaud jsou už předurčena skončit v čítankách.

Pro naše končiny je rozhodně zajímavý původ slova bohéma. Jeho původní význam ve francouzštině byl cikánstvo, což souviselo s výrazem bohémien, tedy Cikáni, odvozeným od názvu pro oblast zvanou Bohême – Bohemie (Čechy), odkud v 15. století přicházeli první Cikáni do Francie a reprezentovali pro ni tamní obyvatele. Měli jsme tedy v očích Francouzů pověst lidí vedoucích život, kterému dominovalo myšlení i jednání osvobozené od společenských norem a dobrodružný duch. Postupně se označení bohém přeneslo i na další skupiny obyvatelstva, od zlodějů přes žebráky po tuláky či vagabundy. Podobnost chudého, ale volného způsobu života tzv. asociálů s charakteristickým obrazem života umělce pak předurčila výraz bohém k tomu, aby se stal tradovaným přídomkem svobodných umělců. Protože jejich dílo časem často došlo uznání, ztratil se ze zvuku slova bohém onen pohrdavý významový odkaz ke zlodějům či tulákům.

Ostatně už roku 1851 vyšel román Henry Murgera Scènes de la vie de bohème (česky vydáno pod názvem Ze života pařížské bohémy), líčící život chudých umělců v Latinské čtvrti v Paříži 30. let 19. století. Ten se výrazně podílel na faktu, že napříště bohéma asociovala především francouzské, případně pařížské romantické umělecké prostředí. Román s příběhem lásky s nešťastným koncem navíc koncem 19. století inspiroval Giacoma Pucciniho ke složení dodnes velmi populární opery Bohéma a mladší generace ho budou nejspíš znát díky filmovému zpracování režiséra Akiho Kaurismäkiho ve snímku Bohémský život z roku 1992.

 

ASOCIÁLNÍ ENKLÁVA

Čím bohém vždy dráždil společnost? Celou svou existencí dává najevo pohrdání společenskými normami nebo aspoň jejich ignorování. Jeho denní rozvrh nikdo neurčuje ani neorganizuje, nikdo ho nespoutává – už proto, že bohém žije především v noci. Samotný život bere bohém jako umění, záměrná extravagance, skandální chování i vzhled jsou pro něj svébytným uměleckým cílem, stejně důležitým jako tvorba budoucího mistrovského díla.

Bohém má osobní zkušenost vyvrhele, demonstrativně pohrdá tzv. malými lidmi, tedy konformisty, stádními měšťáky ctícími sociální i uměleckou hierarchii. Bohémové vytvářejí oddělené území uvnitř cizího prostředí, jakousi asociální enklávu s příznačným stylem života na hranici uznávané morálky, ať už jde o sex, alkohol, drogy – nezapomeňme jmenovitě na pověstný absint – nebo třeba lhostejnost k vlastnímu zdraví, k penězům, blahobytu a pohodlí. Jsou tedy obvykle svými současníky bráni v lepším případě jako blázni nebo šílenci, v tom horším jako zvrhlíci. A provokují ještě něčím, totiž tím, že na okolní svět důsledně kašlou.

Bohém je nespokojený s okolním světem, i když jeho nonkonformita bývá pasivní. Nestojí nutně o to, aby měnil společnost, nejde mu o povstání a už vůbec ne o revoluci. Bývá apolitický. Svou bohémskou vzpouru neprojevuje aktivně. To svět kolem se mění a k téhle změně př ispívá bohémův talent, př íklad svobodného tvůrce, který nemá strach být jiný.

Polarita mezi bohémou a netvůrčí, esteticky a eticky nedokonalou většinou se zkrátka za vhodných okolností může oslabit, bohéma funguje jako generátor idejí a některé její myšlenky proniknou do obecného povědomí.

 

NÁSTUPCOVÉ DIGITÁLNÍ DOBY

Můžeme o bohémě mluvit dnes? Některé příklady bohémy v naší době možná najdeme, i když tihle „božští rošťáci“ ne vždy vypadají na první pohled tak rozervaně. Nevázanou legraci si ale umějí užít dosyta. Příkladem může být americký kolektiv The Yes Men. Díky fiktivnímu webu vydávajícímu se za součást Světové obchodní organizace (WTO) byli zváni na konference nebo do BBC coby domnělí zástupci korporace Dow, vlastnící chemickou továrnu v Indii (v níž došlo v roce 1984 ke skutečné havárii a smrti mnoha lidí). The Yes Men prohlásili v přímém přenosu, že se korporace rozhodla vyplatit obětem katastrofy finanční kompenzaci 12 miliard dolarů. Tím se jim podařilo naprosto znehodnotit akcie korporace na trhu. Ovšem tihle bohémové se pomalu dostali na hranici svých možností a čeká je nejspíš slušný normovaný život – aspoň jeden z nich v soukromí už odpovídá představám úspěšného měšťáka: učí na elitní umělecké škole, peníze investuje do svého koníčku – jachty, a cítí se ošizený malým honorářem za film, který vytvořil v rámci svého uměleckého aktivismu.

Bohému zpravidla dráždí a svazuje takový režim, který se snaží zasahovat do života každého občana. I proto bychom nejsoučasnější bohému mohli hledat například v dnešním Rusku, které trpí silnou nostalgií svých vůdců po carské říši a jejích poddaných. Až k nám dolehly zprávy například o ruské radikální umělecké skupině Vojna, jejíž kritické umělecké performance mají jednoznačné názvy – například Palácový převrat – naopak téměř neznámý je u nás umělec, novinář a prozaik Ilja Falkovskij, od roku 1999 redaktor literárně uměleckého almanachu PG. Jako člen stejnojmenné skupiny se podílí na dílech z oblasti videoartu, která na jedné straně oceňují poroty v uměleckých soutěžích (Falklovskij dostal v roce 2008 cenu Kandinského) a která na druhé straně označuje ruská tajná služba za nebezpečnou provokaci, jež prý podněcuje politické vášně, už tak dost nekontrolovatelné. Falkovskij ostatně veřejně solidarizoval právě s perzekvovanou Vojnou a dalšími umělci a snažil se mobilizovat umělecké kruhy.

Falklovského výtvarná tvorba, stejně jako literární a novinářská, se úzce váže ke konkrétnímu sociálně politickému kontextu, ve kterém autor žije. Zároveň mluví o „chybě starého diskurzu, že moc je nějaké centrum mimo nás, které můžeme kritizovat“. Sám se ze světa, který komentuje, nevyděluje a možná ho to jednou bude stát svobodu nebo život. Nejde totiž například jen o témata komerce, konzumu, ekologie, která se občas v našich krajích považují už za angažovaná. V Rusku se bohém pozná i tak, že ho uvězní za urážku vlády světské či církevní, anebo že ho zabijí za znevažování vlastenectví. Říše je říše – a to dobře věděl už Hašek.

 

OBDIV K VYVRHELŮM

Pomineme-li bohémskou stafáž bez skutečného talentu, která ovšem bohémskou společnost stylem života nutně spoludotváří, tvůrčí svoboda za cenu vyloučení z tzv. slušné společnosti je pro umění při pohledu zpět nepostradatelná. Vždyť nebýt generace pozapomenutých romantických básníků první generace pařížské bohémy, nebyli by se třeba objevili prokletí básníci, tak jak je známe, a nebyla by se možná v tomto městě koncentrovala mezinárodní umělecká bohéma 20. let 20. století, která ovlivnila základní trendy současného umění. A kde by byla naše kultura bez Haškova sarkasmu a ironie? Bez ideálu pasivní rezistence vtěleného do Švejka? Mezi dnešní vyvrhele patří kontrakulturní underground. Ten už zdá se není apolitický – a obdiv si možná jednou zaslouží tím spíš.

Autorka je bohemistka.


autor / Mária Biháriová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv