NP č.453 > FejetonSociologie amarounůJan Stern

resized/img/clanky/801x268c-ed82-1969-header.jpg

Často přemýšlím nad tím, jací jsme my Češi. Myslím, že o sobě moc nevíme. Říkáme o sobě třeba, že krademe. Ale krade se všude po světě a mnohde mnohem víc. Říkáme o sobě, že pijeme. No, to nelze zpochybnit, pijeme hodně, pijeme víc než Rusové a Dánové. Pijeme Ligu mistrů. Leč přesto před nás statistika Mezinárodní zdravotnické organizace předsadila ještě jeden více kořalnický národ – Moldavce. Takže žádné Nagano, žádný Bělehrad, pouhé důstojné Chile 62. Myslíme si o sobě třeba taky, že jsme ateisté. A přitom každý druhý kolem mě věří na horoskopy, reinkarnaci, UFO a ilumináty. Kdepak, všechny tyhle definice jsou mimo.

Ve skutečnosti lze Čechy definovat jedním jediným způsobem. Češi jsou národ, který miluje kravinky. Pozor, nikoli kraviny. Kravina, to je třeba Titanic s létajícím di Capriem na přídi. Tak s tím u Čechů moc nezabodujete. Kravinka je ale něco jiného. Něco málo s kravinou sdílí, ale v jistém smyslu je to zcela nezávislá entita. Nejlíp by vám o tom povyprávěli Poláci. To je vždycky nejlepší – pozeptat se na to, jací jsme, u sousedů. Takový běžný Polák proti nám v zásadě nic nemá, leč bude-li upřímný, přizná, že prazvláštního tvora jménem Čech moc nechápe. A můžou za to právě kravinky.

Teda přesněji filmy.

Češi uměli v 60.–80. letech 20. století točit komedie. Byli si tím aspoň jistí. A tak když chtěl polský státní nákupčí kultury běžného Poláka v té éře pobavit, koupil mu českou veselohru. A Poláci na ně chodili, na všechny ty Zabiljsemeinsteiny, Zítravstanuaopařímsečaje, Cožtakhledátsišpenáty a tak podobně. Jenže běžný Polák neslintal blahem jako běžný Čech. On se bavil trochu jinak. On kroutil hlavou a říkal si: no to snad není možné. V polštině dokonce sousloví „český film“ získalo specifický obecný význam: jako označení něčeho bizarního, zmateného, podivného, bláznivého a tak zvláštně legračního.

Takže, když se mě dnes někdo z ciziny či domova ptá, jací jsou Češi, říkám mu: je to prosté, Čech je tvor, který se na rozdíl od většiny ostatních tvorů necítí nijak existenciálně či esteticky znejistěn, když poslouchá následující debatu:

– Kapsy jsou prázdné.

– Potřebujete peníze?

– Na židli!

– Sláva, našla jsem břitvu.

– Proboha, našla břitvu!

– Musíte na židli.

– Za chvíli může být pozdě!

– Právě proto musíte na židli. Franku, musíte mi pomoct!

– Okamžik, tatínek mi sedí na židli.

– Gwen, musíte vylézt, jinak ho na tu židli nedostanu.

– Nemůžu, jsem namydlená.

– Proboha, vždyť jde o všechno!

– Slez! Počkej, já tě budu zlobit. Budu ti nosit špatný vysvědčení, ty smrade.

Tohle je přesně to, co Poláka nejdřív zdeptá a pak teprve pobaví (až se z toho zblázní a natočí Sexmisi), zatímco Čecha to pobaví rovnou, bez deptání. A odpustí dokonce i to, že tvůrce nedisponoval darem přítele computera. Říkám tomu Rozlišovač Einsteinovy židle. Nebo též Faktor vousaté Brejchové. Ale dalo by se vymyslet sto úhledných odborných termínů. Ono když se do toho českého ráje zaposloucháte jaksi bez kontextu, mohou zenbudhističtí koánoví mistři jen závidět: „Ono to omlazuje, ale i zmenšuje. Takže vidíte místo krávy minitele.“ (Syndrom minitelete); „Vezměte si Máriu, Juane, a mě adoptujte. A teď mě pohoupejte.“ (Efekt mimina žádajícího doutník); „Ten Havran není táta, ale Šubrt“ (Rumburačí index); „Tak co, v potoce jako pstruzi, nebo v bahně?“ (Wassermanovská aberace); „Jak vás mohlo napadnout dát tam bachor, čepec, knihu a slez? Vždyť by přežvykovala, somnambule. Abych z vás neudělal nezaměstnaného.“ (symptom prof. Somra)…

Ne, já nejsem sebemrskač. Já se doznávám, že kravinkovitost mám na Češích prostě rád a skrze ni mám rád vlastně Čechy jako takové. Má to ovšem jeden háček. Vzpomínáte si, kdy jste naposledy viděli opravdu pořádnou českou einsteinovskou kravinku jako novinku v českém multikině? Naši tvůrci jako by nám dospěli a dozráli: od kravinek ke kravinám…

Já vím, panta rhei. Ale nebudu lhát: Mně se stýská.

Až se mi z toho někdy karbonizují koksohydráty.


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Nesplněná očekávání / Jan Stern > NP č.331 > Fejeton Drazí, musím se vám svěřit. Mám takový malý problém s navazováním kontaktů s opačným pohlavím. Dlouho jsem si kladl otázku, kde je zakopaný pes. A tuhle jsem vám ho vykopal. číst dále Sebezraňováním a askezí k neobyčejné hojnosti / Jan Stern > NP č.323 > Rozhovor Poslouchat Jana Kellera člověku na klidu nepřidá. Uvědomí si jak křehká je slupka naší vyspělé civilizace a nesamozřejmý blahobyt, který si užíváme. Za fasádou rozumu dřímá barbarství hrozící zahubit naše skvělé výdobytky. číst dále O Američanech, agentech a jiných záhadách / Jan Stern > NP č.343 > Fejeton Milí Češi, řeknu vám, máte svoje záhady. A nemyslím tím teď záhady typu světelných jevů v jihlavském podzemí, nacistických létajících talířů vznášejících se na konci druhé světové války nad Letňany, štěchovického pokladu, k jehož vyzvednutí scházejí několika výpravám poslední haléře, případně tajuplně nabitého diáře poručíka Ludvíka Zifčáka v chladných listopadových dnech roku 1989.   číst dále Rakeťák / Jan Stern > NP č.452 > Fejeton Život muže je neskonale těžší než život ženy. Je ale zvláštní, že ženy to netuší a i zcela průzračným a nezlomným argumentům v této otázce čelí s dětinskou naivitou. číst dále Budíkové zákony / Jan Stern > NP č.457 > Fejeton Velké dějiny a děje jsou řízeny zákony, jako je Archimédův zákon, Ohmův zákon, zákon dědičnosti, zákon nabídky a poptávky, Starý zákon, Nový zákon, eventuálně vor v zakoně. No jo, ale co děje malé? Naše všednost? Jí badatelé a proroci zatím pozornost věnují jen malou. Přesto se lidé odpradávna pokoušejí zákon, který ji řídí, pojmenovat. číst dále Dobře vypečené gestapíčko / Jan Stern > NP č.454 > Fejeton Možná tomu nebudete věřit, ale jsou věci, o kterých se mi žertuje těžko. Ovšem nejspíše vás překvapí, které to jsou, či spíše, které to nejsou. číst dále Paradigma pekla / Jan Stern > NP č.451 > Fejeton Jeden velký filozof kdysi napsal takovou divadelní hru, kde se lidi dostanou do pekla. Ale to peklo nemá kotle, ani chlupaté čerty s ocasem až na zem, ba ani červené tapety. Je to obyčejný pokoj, z něhož nejde odejít, a v němž jsou lidé, se kterými si nelze porozumět. V závěru té filozofické hry se pak praví, že peklo jsou ti druzí. číst dále Vánoce: Návod k použití a přežití / Jan Stern > NP č.388 > Fejeton No jo, už je to tady zase. Vánoce čili všeobecné pomatení mysli. Důkaz je samozřejmě už ta Neckářova písnička.   číst dále

Chci pomoci konkrétním lidem bez domova a v nouzi

Podívejte se profily našich nejlepších prodejců, kterým nechybí zodpovědnost a poctivost, ale chybí jim zázemí, oblečení, obuv nebo nějaká speciální pomůcka, aby se mohli cítit spokojeně a žilo se jim lépe. Našim prodejcům můžete přispět na jejich konkrétní potřeby nebo přání.
Chcete se o jejich osudu dozvědět víc? Děkujeme všem dárcům.

celý archiv