NP č.453 > FejetonSociologie amarounůJan Stern

Často přemýšlím nad tím, jací jsme my Češi. Myslím, že o sobě moc nevíme. Říkáme o sobě třeba, že krademe. Ale krade se všude po světě a mnohde mnohem víc. Říkáme o sobě, že pijeme. No, to nelze zpochybnit, pijeme hodně, pijeme víc než Rusové a Dánové. Pijeme Ligu mistrů. Leč přesto před nás statistika Mezinárodní zdravotnické organizace předsadila ještě jeden více kořalnický národ – Moldavce. Takže žádné Nagano, žádný Bělehrad, pouhé důstojné Chile 62. Myslíme si o sobě třeba taky, že jsme ateisté. A přitom každý druhý kolem mě věří na horoskopy, reinkarnaci, UFO a ilumináty. Kdepak, všechny tyhle definice jsou mimo.

Ve skutečnosti lze Čechy definovat jedním jediným způsobem. Češi jsou národ, který miluje kravinky. Pozor, nikoli kraviny. Kravina, to je třeba Titanic s létajícím di Capriem na přídi. Tak s tím u Čechů moc nezabodujete. Kravinka je ale něco jiného. Něco málo s kravinou sdílí, ale v jistém smyslu je to zcela nezávislá entita. Nejlíp by vám o tom povyprávěli Poláci. To je vždycky nejlepší – pozeptat se na to, jací jsme, u sousedů. Takový běžný Polák proti nám v zásadě nic nemá, leč bude-li upřímný, přizná, že prazvláštního tvora jménem Čech moc nechápe. A můžou za to právě kravinky.

Teda přesněji filmy.

Češi uměli v 60.–80. letech 20. století točit komedie. Byli si tím aspoň jistí. A tak když chtěl polský státní nákupčí kultury běžného Poláka v té éře pobavit, koupil mu českou veselohru. A Poláci na ně chodili, na všechny ty Zabiljsemeinsteiny, Zítravstanuaopařímsečaje, Cožtakhledátsišpenáty a tak podobně. Jenže běžný Polák neslintal blahem jako běžný Čech. On se bavil trochu jinak. On kroutil hlavou a říkal si: no to snad není možné. V polštině dokonce sousloví „český film“ získalo specifický obecný význam: jako označení něčeho bizarního, zmateného, podivného, bláznivého a tak zvláštně legračního.

Takže, když se mě dnes někdo z ciziny či domova ptá, jací jsou Češi, říkám mu: je to prosté, Čech je tvor, který se na rozdíl od většiny ostatních tvorů necítí nijak existenciálně či esteticky znejistěn, když poslouchá následující debatu:

– Kapsy jsou prázdné.

– Potřebujete peníze?

– Na židli!

– Sláva, našla jsem břitvu.

– Proboha, našla břitvu!

– Musíte na židli.

– Za chvíli může být pozdě!

– Právě proto musíte na židli. Franku, musíte mi pomoct!

– Okamžik, tatínek mi sedí na židli.

– Gwen, musíte vylézt, jinak ho na tu židli nedostanu.

– Nemůžu, jsem namydlená.

– Proboha, vždyť jde o všechno!

– Slez! Počkej, já tě budu zlobit. Budu ti nosit špatný vysvědčení, ty smrade.

Tohle je přesně to, co Poláka nejdřív zdeptá a pak teprve pobaví (až se z toho zblázní a natočí Sexmisi), zatímco Čecha to pobaví rovnou, bez deptání. A odpustí dokonce i to, že tvůrce nedisponoval darem přítele computera. Říkám tomu Rozlišovač Einsteinovy židle. Nebo též Faktor vousaté Brejchové. Ale dalo by se vymyslet sto úhledných odborných termínů. Ono když se do toho českého ráje zaposloucháte jaksi bez kontextu, mohou zenbudhističtí koánoví mistři jen závidět: „Ono to omlazuje, ale i zmenšuje. Takže vidíte místo krávy minitele.“ (Syndrom minitelete); „Vezměte si Máriu, Juane, a mě adoptujte. A teď mě pohoupejte.“ (Efekt mimina žádajícího doutník); „Ten Havran není táta, ale Šubrt“ (Rumburačí index); „Tak co, v potoce jako pstruzi, nebo v bahně?“ (Wassermanovská aberace); „Jak vás mohlo napadnout dát tam bachor, čepec, knihu a slez? Vždyť by přežvykovala, somnambule. Abych z vás neudělal nezaměstnaného.“ (symptom prof. Somra)…

Ne, já nejsem sebemrskač. Já se doznávám, že kravinkovitost mám na Češích prostě rád a skrze ni mám rád vlastně Čechy jako takové. Má to ovšem jeden háček. Vzpomínáte si, kdy jste naposledy viděli opravdu pořádnou českou einsteinovskou kravinku jako novinku v českém multikině? Naši tvůrci jako by nám dospěli a dozráli: od kravinek ke kravinám…

Já vím, panta rhei. Ale nebudu lhát: Mně se stýská.

Až se mi z toho někdy karbonizují koksohydráty.


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Údery otevřenou dlaní / Jan Stern > NP č.460 > Fejeton Existují teorie pravící, že východní bojová umění vznikla tak, že Číňané zkopírovali chvaty vojáků armády Alexandra Velikého při jeho východním tažení. Jenže zatímco Sašovi hošani v boji muže proti muži protivníka prostě flákli nebo kopli, východní lid přiváděl drobnými úpravami dalších a dalších kopií původního originálu bojové chvaty k dokonalosti a takto vzniklo karate, kung-fu, judo a já nevím, jak se ještě všechno to vznešené bitkaření jmenuje. Východní lidy jsou zkrátka v kopírování mistři. číst dále Marťanský slovník člověkologie / Jan Stern > NP č.469 > Fejeton Bůh – Věc, kterou si lidé vymysleli, aby měli dojem, že je někdo odmění za to, když se vyhodí v autobuse do povětří, případně za to, že se do povětří nevyhodí, i když by chtěli. To první by lidé zřejmě dělali i bez Boha, to druhé asi ne. V tomto smyslu je Bůh klíčovým katalyzátorem hromadné dopravy pozemšťanů. Krom velkého Boha existovali v minulosti ještě menší bohové, kteří dělali za lidi to, co by oni také rádi dělali, ale bylo jim to hloupé (incest, sex se zvířaty apod.). Dnes tuto funkci plní tzv. internet. číst dále Šrouby a matice? Mixéry a brusky! / Jan Stern > NP č.479 > Fejeton Asi vás to překvapí, ale já mám vcelku rád ženy. Bez ohledu na velikost košíčků, bez ohledu na to, zda ovládají cat walk. A to především proto, že navzdory mnohým mýtům bývají ve většině dosti realistické a pragmatické. číst dále Psanci této země / Jan Stern > NP č.495 > Fejeton Když jsem byl malý chlapec, zaslechl jsem čas od času něco o vykořisťování. Protože jsem se však staral více o Třeskoprsky a samolepky Šmoulů, nezachytil jsem, co to přesně je a kdo koho vlastně v tom kapitalismu za kopcem vykořisťuje. Nakonec ovšem kapitalismus kopec přelezl, doplížil se až k Blaťáku a já dostal možnost si tu věc prostudovat takříkajíc zblízka. Dnes už mám zcela jasno. Důkazů jsem nashromáždil hafo: Vykořisťování existuje. Nelze vskutku nevidět, jak zaměstnanci vykořisťují své zaměstnavatele. číst dále