NP č.453 > FejetonSociologie amarounůJan Stern

Často přemýšlím nad tím, jací jsme my Češi. Myslím, že o sobě moc nevíme. Říkáme o sobě třeba, že krademe. Ale krade se všude po světě a mnohde mnohem víc. Říkáme o sobě, že pijeme. No, to nelze zpochybnit, pijeme hodně, pijeme víc než Rusové a Dánové. Pijeme Ligu mistrů. Leč přesto před nás statistika Mezinárodní zdravotnické organizace předsadila ještě jeden více kořalnický národ – Moldavce. Takže žádné Nagano, žádný Bělehrad, pouhé důstojné Chile 62. Myslíme si o sobě třeba taky, že jsme ateisté. A přitom každý druhý kolem mě věří na horoskopy, reinkarnaci, UFO a ilumináty. Kdepak, všechny tyhle definice jsou mimo.

Ve skutečnosti lze Čechy definovat jedním jediným způsobem. Češi jsou národ, který miluje kravinky. Pozor, nikoli kraviny. Kravina, to je třeba Titanic s létajícím di Capriem na přídi. Tak s tím u Čechů moc nezabodujete. Kravinka je ale něco jiného. Něco málo s kravinou sdílí, ale v jistém smyslu je to zcela nezávislá entita. Nejlíp by vám o tom povyprávěli Poláci. To je vždycky nejlepší – pozeptat se na to, jací jsme, u sousedů. Takový běžný Polák proti nám v zásadě nic nemá, leč bude-li upřímný, přizná, že prazvláštního tvora jménem Čech moc nechápe. A můžou za to právě kravinky.

Teda přesněji filmy.

Češi uměli v 60.–80. letech 20. století točit komedie. Byli si tím aspoň jistí. A tak když chtěl polský státní nákupčí kultury běžného Poláka v té éře pobavit, koupil mu českou veselohru. A Poláci na ně chodili, na všechny ty Zabiljsemeinsteiny, Zítravstanuaopařímsečaje, Cožtakhledátsišpenáty a tak podobně. Jenže běžný Polák neslintal blahem jako běžný Čech. On se bavil trochu jinak. On kroutil hlavou a říkal si: no to snad není možné. V polštině dokonce sousloví „český film“ získalo specifický obecný význam: jako označení něčeho bizarního, zmateného, podivného, bláznivého a tak zvláštně legračního.

Takže, když se mě dnes někdo z ciziny či domova ptá, jací jsou Češi, říkám mu: je to prosté, Čech je tvor, který se na rozdíl od většiny ostatních tvorů necítí nijak existenciálně či esteticky znejistěn, když poslouchá následující debatu:

– Kapsy jsou prázdné.

– Potřebujete peníze?

– Na židli!

– Sláva, našla jsem břitvu.

– Proboha, našla břitvu!

– Musíte na židli.

– Za chvíli může být pozdě!

– Právě proto musíte na židli. Franku, musíte mi pomoct!

– Okamžik, tatínek mi sedí na židli.

– Gwen, musíte vylézt, jinak ho na tu židli nedostanu.

– Nemůžu, jsem namydlená.

– Proboha, vždyť jde o všechno!

– Slez! Počkej, já tě budu zlobit. Budu ti nosit špatný vysvědčení, ty smrade.

Tohle je přesně to, co Poláka nejdřív zdeptá a pak teprve pobaví (až se z toho zblázní a natočí Sexmisi), zatímco Čecha to pobaví rovnou, bez deptání. A odpustí dokonce i to, že tvůrce nedisponoval darem přítele computera. Říkám tomu Rozlišovač Einsteinovy židle. Nebo též Faktor vousaté Brejchové. Ale dalo by se vymyslet sto úhledných odborných termínů. Ono když se do toho českého ráje zaposloucháte jaksi bez kontextu, mohou zenbudhističtí koánoví mistři jen závidět: „Ono to omlazuje, ale i zmenšuje. Takže vidíte místo krávy minitele.“ (Syndrom minitelete); „Vezměte si Máriu, Juane, a mě adoptujte. A teď mě pohoupejte.“ (Efekt mimina žádajícího doutník); „Ten Havran není táta, ale Šubrt“ (Rumburačí index); „Tak co, v potoce jako pstruzi, nebo v bahně?“ (Wassermanovská aberace); „Jak vás mohlo napadnout dát tam bachor, čepec, knihu a slez? Vždyť by přežvykovala, somnambule. Abych z vás neudělal nezaměstnaného.“ (symptom prof. Somra)…

Ne, já nejsem sebemrskač. Já se doznávám, že kravinkovitost mám na Češích prostě rád a skrze ni mám rád vlastně Čechy jako takové. Má to ovšem jeden háček. Vzpomínáte si, kdy jste naposledy viděli opravdu pořádnou českou einsteinovskou kravinku jako novinku v českém multikině? Naši tvůrci jako by nám dospěli a dozráli: od kravinek ke kravinám…

Já vím, panta rhei. Ale nebudu lhát: Mně se stýská.

Až se mi z toho někdy karbonizují koksohydráty.


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Madona s Ježíškem / Jan Stern > NP č.531 > Fejeton Mám jednu známou. Vy máte stejnou, nezapírejte. Chodí na jógu, konzumuje raw stravu, ví, co jsou čakry, a má je všechny aktivované, čte knihy o osobním rozvoji a je plně rozvinutá. číst dále Spasitelé, kde jste? / Jan Stern > NP č.530 > Fejeton Novověk lze definovat různě. Já jsem vystudoval fakultu sociálních věd, a proto definuji novověk jako éru sociálních věd. číst dále Dablérismus / Jan Stern > NP č.529 > Fejeton Někteří filozofové tvrdí, že základním rysem naší epochy je neschopnost cokoli prožívat. Respektive, prožívat to sami za sebe a v sobě – namísto sebe to necháváme za sebe prožívat náhradníky. Dabléry. Své kaskadéry, kteří za nás odehrají ty opravdu nebezpečné scény. číst dále Simonina éra / Jan Stern > NP č.461 > Fejeton Život je rozčlánkován. Na etapy. Já osobně třeba prožil etapu Julie. Robertsové, samozřejmě, v kozačkách nad kolena a se žvejkačkou. Pak přišla éra Marie, tedy Fredrikssonové, z Roxette, v elasťákách, v klipu Joyride. Pak mi vlítla do denního snění Alice na laně. Tedy Alicia Silverstoneová, z klipu Cryin od Aerosmith. Načež nastala éra Rejčl, přesněji tedy přiléhavého trička Jennifer Anistonové v Přátelích. Od Mars útočí! začala epocha Natalie. Tedy Portmanové. Kvůli jedné vánoční krizi se nakrátko vyhoupla na trůn epochy Keira, no ale pak nastoupila do zpráv na Nově Charvátová (to je ta bloncka, co se po ní slehla zem) a bylo vymalováno. Na chvilku. Než přišla Avril. Které jediné dokážu odpustit černé oční stíny. číst dále
celý archiv