NP č.453 > UličníciMusím nějak vydržetTomáš Havlín

U cirkusu měl vlastní karavan s domácím kinem, dnes pan Ladislav přespává v rozbořené garáži v Brně. K normálnímu bydlení se chce dostat i s pomocí Nového Prostoru.

Nový Prostor prodáváte měsíc, jaký pro vás byl?

Před pěti lety jsem to už zkoušel, takže to znám. Tehdy mi prodávání také šlo, ale po měsíci jsem vrátil kartičku a skončil, protože jsem našel práci u cirkusu. Teď bych práci taky našel, ale zase nemám občanku. Takže jsem byl na ulici a čekám, až se to vyřeší. Aby si člověk mohl nechat udělat doklady, musí mít aspoň tři sta padesát korun a já si navíc potřeboval nechat udělat rodný list a poslat ho ze Strakonic. V pondělí by to mělo být hotové a už to bude o něčem jiném. Z Nového Prostoru jsou dobré peníze do začátku a s občankou si budu moci aspoň na pár nocí zaplatit ubytovnu.

 

Jak se dá zvládat život bez domova?

Já si to ani nepřipouštím, prostě ráno vstanu a jdu. Na ulici jsem byl od loňského listopadu a vyplatilo se mi fungovat jako samostatná jednotka. Člověk si vždycky k penězům nějak pomůže, a když je sám, má všechno pro sebe – co prodá nebo najde, to je jeho. Posbíral jsem třeba pár flašek, které byli lidi líní vrátit, nebo jsem našel v kontejneru porcelánový servis a prodal ho do bazaru za dvě sta. Měl jsem aspoň na to, abych se na Bratislavské mohl najíst, vysprchoval se a vzal si čisté hadry. Různým partám jsem se důsledně vyhýbal. Jednak nesnáším alkohol, jsem zapřisáhlý abstinent. A pak poslouchat celý den cizí problémy… Já přemýšlím od rána do večera, co bude se mnou.

 

Nový Prostor prodáváte přes ulici od brněnského nákupního centra Velký Špalíček, nebylo by lepší stát přímo u něj?

Když jsem sem přišel první den, tak jsem to tak také udělal. Ale nestoupnul jsem si přímo do vchodu, to by mě ani nenapadlo, ale vedle na chodník, abych nikomu nepřekážel, a tam jsem vydělával peníze. Vydrželo to ale jen jedno dopoledne. Po obědě přišel sekuriťák a řekl mi, ať jdu naproti, že stojím na soukromém pozemku. Přišlo mi to divné, vždyť kdyby to bylo soukromé, nemohl by po chodníku projít nikdo z kolemjdoucích, to by museli vyhodit všechny. Ale nehádal jsem se, a tak teď stojím u lékárny. Dívám se do oken nákupního centra, jak lidé nahoře v restauraci obědvají. A sám taky někdy chodím dovnitř. Teď v zimě se chce člověku na záchod každé dvě hodiny, a abych si odskočil za auto, to nejde. Když reprezentuju Nový Prostor, musím dělat, že se snažím.

 

Není to někdy náročné, pořád reprezentovat?

Jasný, náročné to je, hlavně, že musíte vydržet stát osm hodin na jednom místě. Někteří kluci, kteří dělali Nový Prostor, mi říkali, že to nevydrží, a ono to opravdu není nic příjemného. Já jsem tam, ať prší nebo chumelí, a vždycky se těším, až už bude těch osm hodin – do té doby stojím, čekám a říkám si, že musím vydržet. Trpělivost růže přináší a někdy se pak může stát, že si mě i seshora z restaurace všimnou. Přijde paní s kelímkem a říká: „Já jsem na vás koukala, jak tady stojíte, tak vám nesu aspoň kafe na zahřátí.“

 

NEBOJTE SE ŤUKNOUT

Zmínil jste, že jste našel práci u cirkusu. Jak na ni vzpomínáte?

U cirkusu jsem pracoval dohromady třináct let, to byl cirkus Humberto, i když oni se teď rozdělili na dva tábory a každý z bráchů jezdí zvlášť. Kolikrát si říkám, že bych se tam vrátil i teď, chybí mi to. Mě to bavilo a práci jsem měl furt. Umím svářet, dělal jsem lakýrníka, zedničinu a za ta léta rozumím i elektrice. My jsme dělali především vozy. Sehnali jsme si podvozky a zbytek udělali sami. Vysvařovali jsme konstrukci, udělali jsme boky i střechu, vytupovali podlahu, natahali jsme kabely, aby to bylo zapojený, udělali WC a koupelku, prostě komplet Orličan. A pak jsme ho dali do bazaru.

 

Orličan?

Prostě vůz na bydlení pro lidi, maringotka. Když například pošlou dělníky někam na montáž, tak aby měli kde přespat.

 

Na co je potřeba dávat při koupi takového vozu pozor?

Když kupujete něco jako maringotku, dívejte se v první řadě na podlahy. Ty vozy jsou na větších kolech, krásně se tam dostanete. Podlaha nesmí být vlhká a shnilá, plech se nesmí trhat. Oni už to umí dneska naaranžovat, trošku se to nabarví a nastříkne, ale podlaha musí být pevná, tak se nebojte do toho trochu ťuknout. Jinak je to totiž špatný. Budete po takové podlaze chodit, budete nahoře topit a vařit a to všechno pracuje – po půl roce se vám podlaha může propadnout pod nohama. Pak dejte pozor, aby měl vůz pořádná kola a také, aby držela oj a byly v pořádku čepy. Kdyby vám maringotka někde v kopci ujela, může z toho být pěkný průser. A pak je třeba dbát, aby to mělo technickou a aspoň nějaké emise. To všechno stojí hodně peněz, takže by to mělo být vyřízené aspoň na dva roky dopředu.

 

Žil jste sám v maringotce?

Třeba dva roky ano, ale pak jsem si koupil karavan a v něm jsem bydlel po zbytek let. Já jsem byl už tehdy takový šetřílek. Brali jsme tři sta denně, tak jsem jeden den utratil třeba celou částku a nakoupil si jídlo, kafe a tabák, ale další den jsem si tři sta schoval. Postupně jsem si karavan zařídil tak, abych se v něm cítil jako doma. Našetřil jsem si na televizi, playstation, domácí kino a vždycky, když se třeba v sedm skončilo v práci, tak jsem si zalezl dovnitř a po večerech ještě něco kutil. Pořád jsem něco dělal.

 

Co ještě jste měl u cirkusu na práci?

Peníze jsme na ruku dostali, tak jsme museli nějakou tu práci udělat, aby neřekli, že neděláme. A já jsem na to byl zvyklý, bez práce jsem se nudil. Ráno jsem vstával v sedm, pak se šlo na manéž, nosily se rekvizity, připravoval se program pro děti. Pak jsme měli půl hodiny volno, tak jsme se umyli, oblíkli se a šlo se na představení. Já jsem měl kostým, stál jsem u vstupu a trhal lístky. Uváděl jsem lidi na jejich místa a po vystoupení jsem zase uklízel. Ono to dá práci.

 

Proč jste u cirkusu skončil? Co se stalo s vaším karavanem?

Před třemi lety jsem odešel a od té doby jsem se plácal od brigády k brigádě, byl jsem i v Praze… Měl jsem prostě pocit, že po těch třinácti letech si potřebuji trochu odpočinout. Přeci jen jsme byli každý týden v jiném městě, pořád jsme přejížděli a stavěli cirkus… Karavan jsem tam musel nechat. Zaplatil jsem si ho, ale při odchodu ho nebylo jak odvézt.

 

NA DOKTORY NEMÁM ČAS

Jak dnes řešíte bydlení?

Teď přespávám na krizovém centru, které otevřelo město pro bezdomovce, aby měli kde být, když je venku mráz. Je to zdarma, je to jen na přespání, ale zase se tam dá dívat do noci na televizi, což mi vyhovuje, protože často nemůžu usnout. Spí se tam na podlaze, kapacita centra je třicet míst, ale už nás bylo i třicet šest, muži a ženy dohromady. Lidi se tam k sobě chovají s respektem, pro všechny je například společné jedno WC, ale neexistuje, aby někdo vtrhnul dovnitř bez zaklepání. Přesto mě to tam už nebavilo, někteří lidé jsou přeci jenom protivní, a tak jsem šel dneska spát ven. Vidíte, že spacák a deku mám s sebou. Tady v Brně je jedna garáž, je to spíš taková zřícenina, ale nikdo k ní nechodí a dovnitř neprší. Vlezl jsem si do spacáku a ani mi nebyla zima. Sice na mě jde nějaká chřipka, ale když si dám večer paralen pětistovku, do rána jsem fit. S kašlem nebo rýmou k doktorovi nechodím, na chození po doktorech nemám čas.

 

Změnil byste něco rád?

Ten život, jak je, to je špatný… Člověk by měl začít myslet na zadní vrátka, měl by se pomalu usadit, mít stálou práci a domov. Ale jsem optimista. Říkám, že se ještě budu mít dobře, jen to teď musím nějak vydržet. S občankou to zase bude o něco snazší. A třeba si ještě najdu i partnerku, vždyť nejsem tak starej.

 

LADISLAV (40 let) pochází z Habartova na Sokolovsku. V dětství se hodně věnoval sportu a navštěvoval i hudební školu. V Horním Slavkově se vyučil zámečníkem a mnoho let pracoval u cirkusu. Má plnoletou dceru. V Brně prodává Nový Prostor u nákupního centra Velký Špalíček. Potkat ho tam můžete každý den bez ohledu na počasí.

 

***

 

S těžko pochopitelným přístupem se setkala prodejkyně Nového Prostoru paní Termerová, když si 17. února chtěla poblíž svého prodejního místa v Praze Na Knížecí koupit u stánku firmy Coffee Joy kávu. Po dlouhém přehlížení jí prodavač sdělil, že jí kávu neprodá a že pro ni „je i kafe z automatu až moc dobré“. Když mu odpověděla, že si bude stěžovat, začal jí vyhrožovat, že jí na místě udělá peklo, ve kterém už žádný časopis neprodá. Paní Termerová se nenechala zastrašit a kontaktovala jednoho z manažerů firmy. Ten se jí sice omluvil a nabídl jí jako odškodné deset káv zdarma na kterémkoli stánku v Praze, když si však přišla pro první kávu na Palackého náměstí, prodavačka o ničem nevěděla. Po dlouhém telefonování jí šálek zdarma sice dala, avšak se slovy „jedno vám udělám, ale o deseti dost pochybuji“. Na další pokusy spojit se s vedením firmy už nikdo nereagoval.

 

***

 

Vážení zákazníci, chceme Vás upozornit, že na Náměstí Republiky prodávají pouze 2 prodejci: Petr č. p. 560 (nahoře na náměstí) a Jaroslav č. p. 1522. Ostatní prodejci jsou nelegální. 

 

***

 

Od 19. února je v pražské galerii Artwall na Nábřeží Kapitána Jaroše k vidění výstava Nebe vysoko nad námi je naše! umělecké skupiny Nová věčnost. Sedm plakátů připomíná sedm squatterských počinů: Ladronku, Miladu, Albertov, Washingtonovu, Pohořelec a aktuální Cibulku a Kliniku. „Proč v Praze tolik domů zbytečně chátrá, když přitom tisíce lidí nemají kde bydlet nebo se tísní v ubytovnách? Za jakých okolností by měl mít stát možnost nemovitost vyvlastnit? Co v praxi znamená formulace „vlastnictví zavazuje“, uvedená v Listině základních práv a svobod?“ ptají se autoři výstavy, která potrvá do 30. dubna. 

 


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Zvládám nezvládat / Saša Uhlová > NP č.453 > Téma čísla Ticho zní najednou úplně jinak, když máte čtyři děti. Ale neměnili byste. číst dále Sociologie amarounů / Jan Stern > NP č.453 > Fejeton Často přemýšlím nad tím, jací jsme my Češi. Myslím, že o sobě moc nevíme. Říkáme o sobě třeba, že krademe. Ale krade se všude po světě a mnohde mnohem víc. Říkáme o sobě, že pijeme. No, to nelze zpochybnit, pijeme hodně, pijeme víc než Rusové a Dánové. Pijeme Ligu mistrů. Leč přesto před nás statistika Mezinárodní zdravotnické organizace předsadila ještě jeden více kořalnický národ – Moldavce. Takže žádné Nagano, žádný Bělehrad, pouhé důstojné Chile 62. Myslíme si o sobě třeba taky, že jsme ateisté. A přitom každý druhý kolem mě věří na horoskopy, reinkarnaci, UFO a ilumináty. Kdepak, všechny tyhle definice jsou mimo. číst dále V napjatém kábulu / J. Černý, Roman Hloušek > NP č.453 > Referát Afghánistán má pověst drsné země. Obrazy zarputilých bojovníků, žen v burkách nebo amerických vojáků střídají maková pole a distributoři opia. Žijí zde ale především obyčejní lidé, vystavení neobyčejným podmínkám. Po dvou týdnech máte základ na slušnou paranoiu, v lepším případě křečovitý cynismus. číst dále Věšáky na problémy? / Ondřej Slačálek > NP č.453 > Pošli to dál Cesta ven není jenom film. Je to událost. Stala se jí už loni v létě, když se promítala na zeď prázdného domu v ostravském Přednádraží desítkám místních Romů, o kterých pojednává. číst dále
celý archiv