NP č.453 > Kultura | Výtvarné uměníPřeplněná galerieJiří Ptáček

Národní galerie otevřela šest výstav naráz a zahájila provoz nového prostoru pro videoart a film.

Zahájit sezónu vernisáží šesti výstav byl šťastný krok. Ten večer Národní galerie praskala ve švech, naplněná lidmi různých typů i věku. Zdálo se, že takhle by mohla vypadat vernisáž v galerii usilující o výměnu potrhaného plachtoví „vlajkové lodi“ českého výtvarného umění. Na dramaturgické skladbě zahájených výstav je poznat, že mají oslovit co nejširší veřejnost. Nejvíce propagovaná je bezesporu mimořádná výstava obrazů veterána moderního malířství Oskara Kokoschky z let 1934–1938. Krátká, ale nikoli bezvýznamná etapa jeho československého pobytu je známá především díky expresivně pojednaným pražským panoramatům. V NG je můžeme vidět pěkně pohromadě (a určitě nadlouho naposledy), navíc, pro dokreslení dobové atmosféry ještě spolu s díly dalších, především českých autorů.

Velkým zážitkem je rovněž retrospektiva Stanislava Kolíbala (1925), doyena racionálního přístupu k umělecké tvorbě a výtvarného zkoumání vztahů v geometrii. Jejím jádrem jsou plošné práce, zejména kresby, a je opravdu fascinující sledovat vrstevnatost a promyšlené rozvádění možností u problémů, které si Kolíbal v průběhu času stanovoval. Vedle koncepce se Kolíbal zhostil i architektonického řešení výstavy, přičemž věcná, na díla soustředěná instalace dokládá, že kvůli výstavě netřeba divotvorného inscenačního divadla, jakého jsme v NG byli svědky například na výstavě jiného z významných představitelů „poezie racionality“, Huga Demartiniho.

 

DVA ATELIÉRY

Kolíbalovo myšlení se často dotýkalo prostoru a architektury. Patrně proto bude blízké těm návštěvníkům, kteří do Veletržního paláce přijdou přednostně kvůli expozici z posledního bienále architektury v Benátkách. Mapuje sto let vývoje velkých obytných celků v Československu a je výsledkem práce pětaosmdesátičlenného týmu pod vedením Martina Hejla z ateliéru Kolmo.eu. Benátky nejsou daleko a na bienále mnozí byli. Domácí repríza je ale i tentokrát příležitostí ke zhodnocení přínosu expozice pro domácí prostředí.

Specifickým výstavním projektem je přenesení ateliéru sochaře Zbyňka Sekala (1923–1998) z Vídně do Prahy. Sekal odešel ze země v roce 1968, a proto výstava připomíná, že ani čtvrt století od pádu železné opony nestačilo na zacelení potrhaného obrazu českého umění. Mladší autory ve Veletržním paláci potkáme jednak díky samostatně představenému videu Maxe Dvořáka (1990) a také na první výstavě v nově otevřeném Prostoru pro pohyblivý obraz.

 

NAVZDORY PORODNÍM BOLESTEM

Právě Prostor pro pohyblivý obraz doplňuje NG o oblast, s níž jsme se dosud setkávali pouze příležitostně. Naše kamenné instituce obecně se s prezentací videoartu a filmu vypořádávají o poznání složitěji než menší galerie a „off space“, kde již pohyblivý obraz patří ke standardu. Také na prvních krocích NG je tak vidět jistá vratkost v chůzi, především kvůli technické nevybavenosti. Mobilní členění prostoru tak sice vyřeší Josef Dabernig a vizuální styl Liam Gillick, tedy dva umělci světového renomé, galerie ale nemá výkonné projektory, takže například ve videu Auréliena Fromenta, v němž voice-over zaujatě vykládá o kráse medúzy v nasvětleném akváriu, vidíme spíš barevnou tříšť pixelů. Potíže s obrazem a nezvládnutým zvukem ale lze při troše shovívavosti považovat za porodní bolesti, jež časem pominou. NG slibuje obměňovat výstavní bloky třikrát do roka. Jestli udrží stejnou úroveň výstav a zmíněnou „dramaturgii příčného řezu“, je docela dobře možné, že „jít do Veletržáku“ bude jednou patřit k životnímu stylu.

 

Národní galerie v Praze, Veletržní palác, Dukelských hrdinů 47, Praha 7 (www.ngprague.cz). 


autor / Jiří Ptáček VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Zvládám nezvládat / Saša Uhlová > NP č.453 > Téma čísla Ticho zní najednou úplně jinak, když máte čtyři děti. Ale neměnili byste. číst dále Sociologie amarounů / Jan Stern > NP č.453 > Fejeton Často přemýšlím nad tím, jací jsme my Češi. Myslím, že o sobě moc nevíme. Říkáme o sobě třeba, že krademe. Ale krade se všude po světě a mnohde mnohem víc. Říkáme o sobě, že pijeme. No, to nelze zpochybnit, pijeme hodně, pijeme víc než Rusové a Dánové. Pijeme Ligu mistrů. Leč přesto před nás statistika Mezinárodní zdravotnické organizace předsadila ještě jeden více kořalnický národ – Moldavce. Takže žádné Nagano, žádný Bělehrad, pouhé důstojné Chile 62. Myslíme si o sobě třeba taky, že jsme ateisté. A přitom každý druhý kolem mě věří na horoskopy, reinkarnaci, UFO a ilumináty. Kdepak, všechny tyhle definice jsou mimo. číst dále V napjatém kábulu / J. Černý, Roman Hloušek > NP č.453 > Referát Afghánistán má pověst drsné země. Obrazy zarputilých bojovníků, žen v burkách nebo amerických vojáků střídají maková pole a distributoři opia. Žijí zde ale především obyčejní lidé, vystavení neobyčejným podmínkám. Po dvou týdnech máte základ na slušnou paranoiu, v lepším případě křečovitý cynismus. číst dále Věšáky na problémy? / Ondřej Slačálek > NP č.453 > Pošli to dál Cesta ven není jenom film. Je to událost. Stala se jí už loni v létě, když se promítala na zeď prázdného domu v ostravském Přednádraží desítkám místních Romů, o kterých pojednává. číst dále
celý archiv