NP č.453 > Téma číslaZvládám nezvládatSaša Uhlová

Ticho zní najednou úplně jinak, když máte čtyři děti. Ale neměnili byste.

Jak to zvládáš? Tu otázku jsem slyšela tolikrát, že už ani nevím, co odpovídat. Snad jen upřímně: Nezvládám. Ptají se lidé, kteří se diví, jak lze vychovávat v dnešní době čtyři děti. Ale proč vlastně? Je tak strašně namáhavé mít děti v době automatických praček, sporáků, školních jídelen? Starost o rodinu a domácnost sama o sobě náročná není, je náročná vlastně jen proto, že stojí hodně peněz. Nebo přesněji: protože se jí nemůžeme věnovat na plný úvazek, neboť musíme vydělávat peníze. Aby bylo na jídlo, na boty, na školu v přírodě…

 

OKAMŽIKY DŮVĚRY

Když nad ránem dopisuju text, který jsem měla odevzdat už před dvěma dny, zažívám zvláštní pocit. Mám ráda to ticho, které v noci nastane, ten nádherný klid, při kterém se dokážu plně soustředit. Přitom však trochu závidím lidem, kteří mohou pracovat normálně ve dne. Těm, kteří nemají děti. Těm, kteří celou noc nevstávají, když jejich děti zvrací a mají horečku. Těm, kteří netráví několik hodin denně tím, že odvádějí a přivádějí děti ze školy, vaří a perou, dělají úkoly. Ale pak si zas uvědomím, že miluju večery, když dětem čtu, že je krásné se dívat na to, jak se z novorozence postupně stává individualita s vlastním názorem. A že kdybych nežila svůj život naplněný nejrůznějšími strastmi a nekonečnou námahou, ale i velkou radostí a každodenním poznáváním toho, jak děti přemýšlejí, nebyla bych to ani já. A snad bych ani neměla o čem psát.

Píšu samozřejmě i o jiných věcech, než je rodina. Ale moje zkušenost mě předurčuje k jinému pohledu. A taky mi dává smysl života, který bych jinak možná špatně hledala.

Odmyslím-li si různé existenční starosti a problémy civilizačního rázu, jako je škola, připadá mi to celé neuvěřitelné krásné. Nejkrásnější jsou asi okamžiky důvěry, kdy si jako rodič uvědomím, že mi děti důvěřují, kdy se mi svěří se svými starostmi, s tím, co je trápí. Nejvíc ze všeho miluju otázky. Otázky, které mi děti kladou a kterými mě nutí se zamýšlet nad věcmi, nad kterými jsem ani neuvažovala. Když jsou děti už trochu starší, ptají se někdy i tak, že jim nedokážu odpovědět. A zhusta musím kvůli odpovědi něco nastudovat. Když si uvědomím, že mě žádná moc nebo instituce nedonutila, abych se pečlivě učila historii, zeměpis, fyziku, přírodopis a tisíc dalších věcí, které mé děti zajímají, musím jim vzdát dík. Tisíce informací, které jsem za ty roky musela zjistit, abych je mohla předat, mi nakonec byly nejlepší školou. Některé otázky se nevztahují k tomu, co lze nastudovat, ale dotýkají se přímo smyslu naší existence. A je na ně těžké odpovědět, protože si sama chvílemi nejsem jistá. Nakonec ale pro mě má smysl žít právě proto, že miluju a že jsem milována. Pevně věřím, že se mi daří jim to předávat.

 

MŮŽE SE TO ZVRTNOUT

Když se sejdeme na oběd a vyprávíme si, co kdo zažil, když se společně smějeme, když mi děti vyprávějí, co četly nebo co je zaujalo, cítím závan vlastního dětství. Vzpomínám na naši soudržnou domácnost, která byla zároveň otevřená dalším lidem. A tak to naštěstí je i dnes. Nemám rodinu proto, abych se zabarikádovala před okolním světem. Náš domov není „hrad“. Hodně jsme se stěhovali a bydleli jsme dřív s dalšími lidmi v jednom bytě. Dnes bydlíme sami, ale často nás někdo navštíví. Pro matku s dětmi je to ostatně jedna z možností, jak nebýt pořád jen sama s dětmi. Můj muž si na to, že nežijeme tak úplně sami, musel trochu zvykat. Ale když se nám letos po několika letech stalo, že jsme Štědrý večer byli úplně sami, nenašli jsme totiž nikoho, kdo by potřeboval ten den společnost, chodily za mnou děti i můj muž a ptali se mě: „To budeme letos na Vánoce opravdu úplně sami?“ A i když někdy cítím, že jsem o chlup společenštější než ony, viděla jsem, jak je jim to líto. Ať už byla naším hostem kamarádka, která se ocitla bez partnera, nebo bezdomovec, vždycky přinesli do naší rodiny něco nového.

Nikdy jsem si nekladla otázku, jestli děti chci, najednou ta touha ale přišla. A kdyby můj muž neměl rozum, měli bychom jich mnohem víc. Když vidím, jak se někteří lidé rozmýšlejí, jestli už si mohou děti dovolit, směju se. Takhle jsem nikdy nepřemýšlela. Prostě to přišlo. Kdybych nežila v době, ve které mír není do budoucna zaručen, a kdy vidím ve společnosti tendence k fašismu, byla bych asi dokonale šťastná. Okamžiky, kdy si uvědomuju, že to může zvrtnout a nemusí to dopadnout dobře, jsou jediné, kdy si říkám, že by bylo lepší děti nemít. Protože s dětmi přichází i odpovědnost, což může za jistých okolností znamenat i méně svobody.

 

Autorka je novinářka, redaktorka Deníku Referendum. 


autor / Saša Uhlová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

celý archiv