NP č.453 > Kultura | LiteraturaIronické vystřihovánkyDáša Beníšková

Pokud zrovna nemáte náladu číst knihu, která je podobně přístupná jako srdce nejnedobytnější dívky, či si čtením nepotřebujete stimulovat intelektuální ego, ale chcete se jen prachsprostě pobavit a trochu si odpočinout, jsou prózy Jiřího Šimáčka ideální volbou.

Šimáček je totiž mistrem břitkého vtipu, má duchaplný pozorovací talent a nebojí se ho ve svých knihách použít. Není typem spisovatele-architekta, který konstruuje velký příběh, na nějž se zatajeným dechem budou vzpomínat celé generace. Vědom si svých limitů, buduje vyprávění tak, aby co nejvíce vynikly jeho autorské přednosti. Cíleně tak své příběhy zaplňuje postavami outsiderů, mimoňů, naprostých idiotů či zástupců určité sociologické skupiny (důchodci, ženy, děti), kteří mají předem definované a všeobecně sdílené postoje. A jejich prostřednictvím rozehrává svou živou ironickou reportáž o banálních událostech.

 

POKAZILO SE, CO MOHLO

Ve své nejnovější knize Malá noční žranice (Host, 2014) promlouvá ústy tří mužských postav: jimi jsou pan otec, pan syn a pan Šedý – zeť. Pan otec se dostal do bodu, kdy o svých dětech nemá žádné vysoké mínění. „Každý den, když se na tebe podívám, a každý den, když se podívám na tvou sestru, tak mi tenhle pohled připomíná, že jsem zřejmě podělal úplně všechno, co se podělat dalo.“ Jeho syn je totiž dokonalé ztělesnění budižkničemu a dcera si zazdila život sňatkem s nebetyčným kreténem, který je zároveň ctižádostivým kariéristou. Pan otec strávil celý život tím, že si z novin vystřihoval články o zpackaných životech nešťastníků. Není proto divu, že jakmile si začal připadat jako jeden z nich, raději se odstěhoval z brněnského domu, ve kterém všichni společně žijí, do domova důchodců, pardon, do Senior centra Lípa, aby se na zpackané životy svých dětí už nemusel dívat. Všechny tři postavy se střídají ve vyprávění po krátkých kapitolách. Vzhledem k jejich povaze je zřejmé, že vzájemných shod bude poskrovnu. Zůstává tedy na čtenáři, aby se aktivně podílel na vyprávění a jednotlivé části pospojoval v jeden celek. Ale že by to byla nějaká fuška, to se říct nedá. Navíc pokud se považujete za čtenáře proaktivního a pečlivého, jistě si všimnete jazykových rozdílů ve vyjadřování jednotlivých postav, časové posloupnosti, značení přímé řeči a třeba se i na chvíli pozastavíte nad odbornými úvahami pana zetě, než si uvědomíte, že je to opravdu tuplovaný blbec. Ale kniha na těchto rovinách nestaví, díkybohu, to by pak totiž byly základy značně vachrlaté.

 

HUMOR V HLAVNÍ ROLI

Raději se soustředí na prvky humoru a ironie, kterým vše ostatní zdárně sekunduje. Skoro se až zdá, že základ knihy zpočátku tvořily vtipné postřehy a připomínky, kolem kterých autor až dodatečně propletl příběh. Takový knižní Kameňák, ovšem v mnohem kultivovanější verzi. „Smrad v místnosti a to nehybné metrákové tělo mi nějak vsugerovalo myšlenku, že pokud ho okamžitě neprobudím, nejspíš tu shnije zaživa. Nebo uhnije k smrti? Je možné shnít zaživa a je možné uhnít k smrti?

Kniha se uzavírá stejným výjevem, jakým začala – s ročním odstupem se postavy ocitají opět ve stejném bodě, ale naštěstí ne stavem mysli, jen na stejné lokaci. Rodinné drama se úspěšně přehouplo v relativní happy- end. A my tak knihu odkládáme bez rozdrásaných nervů, sevřeného žaludku a s pocitem nenuceného, příjemně stráveného času. Malá noční žranice je zkrátka kniha, která si nehraje na nic víc, než ve skutečnosti je. A v tom tkví její největší síla.

 

Jiří Šimáček: Malá noční žranice. Host, 2014, 272 stran.


autor / Dáša Beníšková VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv