NP č.453 > Téma číslaMateřství není bezmocApolena Rychlíková

Zápisky z nejvyššího stádia seberealizace.

Byl počátek zimy roku 2012 a v kuchyni žižkovského autonomního infocentra se nervózně tísnilo kolem dvacítky dospělých. Většina z nich se připravovala na vstup do zatím neprobádaného světa „otců a matek“. Postupně nahlas zdůvodňovali svou přítomnost na místě. „Rodičovství by nemělo znamenat naši privatizaci,“ zaznělo takéa tohle vyjádření výstižně popsalo odhodlání většiny přítomných nenechat se po narození dítěte „vyřadit“ z veřejného života. A tak vzniklo MamaTata. Alternativa ke klasickým představám o úloze rodičů, sebevzdělávací platforma a kočárkový předvoj všelijakých demonstrací.

 

VYTĚSNĚNÉ TĚHOTENSTVÍ

Já, tehdy třiadvacetiletá, jsem byla někde v půli těhotenství a vůbec mi nedocházelo, jak se můj život promění. Zpětně si myslím, že jsem se k tomu postavila s vytěsňovací taktikou. Prostě jsem si nepřipouštěla, že jsem těhotná. Chodila jsem do školy, pracovala, v pátém měsíci odjela chránit Romy před vystěhováním na ubytovnu do Krásného Března, připravovala autorský ročníkový film – příznačně nazvaný RODINA. V osmém měsíci jsem natáčela pro seriál Expremiéři díl o Mirku Topolánkovi, chodila s ním hodiny po Brdech, televizním autem pendlovala po ose Praha-Ostrava-Brno-Praha. Večery jsem až do rána trávila na koncertech a prostě tak normálně fungovala jako dřív. A potom jsem 25. 5. 2013 porodila dceru René.

Bylo to v době, kdy v Istanbulu hořely parky, u nás dodělávala Nečasova vláda a víkend co víkend se na severu chodilo „na Cikány“. Účast na některých akcích jsem zvládala až tvrdohlavě – snad pět dní po porodu jsem už demonstrovala před tureckou ambasádou. Radost z narození dítěte ale byla v té době narušována určitou „bezmocnou odpovědností“ – novým pocitem, který jsem do té doby nemohla vůbec zažít. Jakkoliv banálně zní zjištění, že už navždy zůstanete jako rodič s dítětem provázaní, myslím, že prvotní šok z míry oné odpovědnosti zažije každá matka. Je to paralyzující pocit. Ležela jsem tehdy s několikadenní René v posteli a očima hltala televizní zpravodajství. Především každotýdenní pokusy o pogromy i v oblastech, které mají k nálepce „sociálně vyloučená“ daleko (třeba sídliště Máj v Českých Budějovicích), ve mně vyvolávaly až panický strach. Jednak jsem se těžko smiřovala se skutečností, že nemůžu pomoci na místě, a také mě ona míra nenávisti děsila víc než kdy jindy – už jsem nebyla sama. „Co když jsem právě porodila dítě do světa, který pro něj nebude bezpečný?“ honívalo se mi tehdy psychoticky hlavou.

 

MOCI SE POTKAT

Většina z rodičů kolem mě se pohybuje v blízkosti různých aktivistických hnutí. Právě touha po žité alternativě nás koneckonců svedla dohromady do MamaTata. Historicky první squatterská obsazovačka s dětskou spoluúčastí se odehrála v půlce června 2013 na pražském Žižkově. V radostné atmosféře se vniklo do léta prázdného domu v Řehořově ulici – my, rodiče, jsme vyhnali z jedné místnosti kuřáky a přetavili ji na dětský koutek. Do prachu se položily deky, z projektoru se pouštěl Krtek. I když jsem tam zvládla vydržet jen necelé dvě hodiny, při pohledu na zbytek lidí v baráku mi došlo, co se děje. Najednou jsme normalizovali angažovanost i rodičovství.

Hlavní náplní MamaTata bylo vzdělávání zdola a pravidelné setkávání. Možnost vidět, že stejné problémy, s jakými se potýkáte vy, zažívá i někdo jiný a řeší je úplně jinak (nebo třeba stejně), pomáhá držet si odstup a nadhled. Když jsem ještě měla dost nesnesitelného pediatra, který na mě poslal sociálku, navzdory tomu, že odjakživa drobná René byla zdravá (nemám mu to za zlé, z jeho pohledu jsem měla skoro podvyživené dítě a on za něco takového nechtěl nést odpovědnost), bylo hrozně důležité moci své obavy s někým sdílet a neslyšet přitom pořád dokola, jak svou neschopností ohrožujete dítě. Tam, kde většina matek zůstává v izolaci, ať už vinou rigidního společenského pohledu na mateřství či ze své vůle, a ke sdílení jim slouží hlavně internet, jsme měli co čtrnáct dní společná setkání, jindy karnevaly nebo squatterské akce. Řešili jsme očkování, výživu, vzdělávací metody, ale co bylo hlavní – nereprodukovali jsme jen cizí normalizované představy o tom, jak je to správně.

Když se při pohledu na René zamýšlím nad tím, co je vlastně mateřství, z mysli se noří slovo „seberealizace“. Taková, která se rodí ve chvíli, kdy si naplno dokážeme připustit fakt, že odpovědnost za dítě není bezmocí někam nejít a něco nemoct dělat, ale nedozírnou mocí někoho bezmezně milovat a se vší opatrností ho vybavit na život. Je kolikrát těžké si to uvědomit, ale je to tak. Mateřství je nejvyšším možným a nejtrvalejším stádiem seberealizace.

 

***

Na našem posledním společném MamaTata výletě na hory (žádný sníh, zato spousta bahna) jsme každý večer vyčerpaně hleděli na desítku pobíhajících dětí. Už dávno neřešíme očkování, výchovu nebo stravu. Trpělivě čekáme, až děti usnou, abychom si v klidu mohli dát pivo. Jsme už spíš „MatkyFotrové“, ale stejně díky za to.

 

 Autorka je dokumentaristka na mateřské dovolené.


autor / Apolena Rychlíková VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Strom, dům… a co dál? / Josef Hawel, Eva Nováková > NP č.453 > Téma čísla Nechceme mít děti. Jsme sobci, paraziti a necitové? Zanikne díky nám západní civilizace? číst dále Barbaři táhnou na Řím / Jakub Horňáček > NP č.453 > Pošli to dál Dočasné dobytí libyjské Syrty ze strany skupin hlásících se k Islámskému státu vyvolalo koncem února na severním břehu Středozemního moře paniku. číst dále Naděje ze zkumavky / Tomáš Havlín, Tomáš Malík > NP č.453 > Téma čísla Pověstné biologické hodiny tikají v posledních letech stále tišeji a průměrný věk prvorodičky pomalu atakuje třicítku. Co ale pak, když to nejde? číst dále Sociologie amarounů / Jan Stern > NP č.453 > Fejeton Často přemýšlím nad tím, jací jsme my Češi. Myslím, že o sobě moc nevíme. Říkáme o sobě třeba, že krademe. Ale krade se všude po světě a mnohde mnohem víc. Říkáme o sobě, že pijeme. No, to nelze zpochybnit, pijeme hodně, pijeme víc než Rusové a Dánové. Pijeme Ligu mistrů. Leč přesto před nás statistika Mezinárodní zdravotnické organizace předsadila ještě jeden více kořalnický národ – Moldavce. Takže žádné Nagano, žádný Bělehrad, pouhé důstojné Chile 62. Myslíme si o sobě třeba taky, že jsme ateisté. A přitom každý druhý kolem mě věří na horoskopy, reinkarnaci, UFO a ilumináty. Kdepak, všechny tyhle definice jsou mimo. číst dále