Kdyby Simone Weilová neexistovala, musel by ji někdo vymyslet. A kdyby ji někdo vymyslel, jistě by byl nařčen z přebujelé fantazie a psychologické i intelektuální nedůvěryhodnosti. Nadaná myslitelka, která si nikde neuměla najít místo. Levicová pesimistka, jež vyměnila politiku za individuální spoluúčast. Katolická konvertitka, která toužila přilnout ke Kristu, ale odmítla křest a víru ve vzkříšení. Mystička, která svůj morální závazek ke světu vyhodnotila tak, že se rozhodla sama sebe utýrat k smrti. Čím víc se snažíme za těmito charakteristikami spatřit reálný osud a motivace, tím víc je jasné, že se příběh Weilové vymyká veškerým schématům. Přestože v mnohých svých zájmech a náladách byla jednoznačně dítětem intelektuálního ovzduší své doby, zvláštním způsobem přesahuje nejen první polovinu dvacátého století, nýbrž i dnešek.
Nebeský kabaret
Autorka hry i představitelka Weilové v jedné osobě, Lucie Trmíková, zvolila pro ztvárnění biografie této filozofky originální, avšak v kontextu své dřívější autorské tvorby ne zcela překvapivou koncepci. Již v předchozích projektech Lamento/ Z tance v prach a opět do tance a Kabaret Shakespeare se Trmíková projevila jako zdatná bořitelka klišé. Podobně, jako se v představení Lamento vydala hledat méně známou tvář Matky Terezy (inscenace ji zobrazovala v okamžiku krize víry, ovšem zároveň na hranici karikatury), i nyní v aktuálním projektu Mlčky křičet se snaží dopátrat odkazu Weilové pomocí poměrně kontroverzní formy. Představení otevírá shakespearovský motiv rozhovoru hrobařů. Je den Simonina pohřbu. Hřbitov je prázdný. Kněz, zdá se, vzdal svou účast a nebozí funebráci vzhledem k blížící se bouřce přemýšlejí, co udělat s podezřele lehkou rakví. Samotnou Simone už však vítá onen svět. A vítá ji jaksepatří – kabaretní podívanou složenou z obrazů z jejího života, doplněných rozvernými písničkami. V úvodu slyšíme varování: tento večer nás může nadchnout, je ovšem stejně pravděpodobné, že ho budeme zatracovat.
Smích a křik
Co nadchne? Bezpochyby řemeslná stránka představení. Inscenace – koncipovaná jako show dvou herců – poskytuje prostor pro předvedení všestranných schopností Trmíkové samotné i jejího partnera na jevišti Saši Rašilova. Nelze neocenit ani hudbu loňského laureáta Ceny Alfréda Radoka Emila Viklického. Spokojenost s divadelní kvalitou doprovází však množství rozpačitých dojmů.
Výsměšný tón prvních dvou třetin inscenace irituje především proto, že se v něm ztrácí náboj Weilové myšlení ve prospěch laciné parodie. Než se ji tvůrcům podaří překlenout směrem k hutnější výpovědi, je nám vnucován až nemorálně povýšenecký pohled. Nesmějeme se zde kulturní ikoně, máme prskat nad divnou holčičkou, ze které vyroste zvláštní a ve svém nadšení mírně přitroublá smolařka. Zároveň však právě okamžik „přeladění“ inscenace se otírá o genialitu. Jde o scénu, kdy Simone vypráví o prvním duchovním vytržení. Publikum se jako dříve směje a Rašilov coby jakýsi mistr ceremonie zvolá: „Tak vidíš, nikoho to nezajímá – všem je to k smíchu.“ Pozorný divák pochopí, že jsme byli hozeni do samotného jádra hrdinčina osamění – do kruté tíže, jež je paradoxní součástí mystikova údělu. Troufnu si tvrdit, že se jedná o klíčovou scénu pro pochopení představení.
V konečném důsledku se Mlčky křičet skutečně dá stejně dobře opěvovat, jako zavrhnout. Vyvolá- li ovšem inscenace ve kterémkoli divákovi chuť vykřiknout: „Tak takhle ne!“ bude to jistě výhrou tvůrců. A také Weilové.
Lucie Trmíková: Mlčky křičet, česká premiéra 15. prosince 2014 Studio Hrdinů
