NP č.462 > Kultura | DivadloMýty a jiní démoniMarta Harasimowicz

Revize německé minulosti ve Stavovském divadle.

Marius von Mayenburg bývá řazen mezi tvůrce, kteří určovali směr evropského divadla v 90. letech 20. století. S jeho dílem jsme se mohli několikrát setkat i na tuzemských jevištích.

Květnová premiéra hry Kámen v pražském Stavovském divadle může být překvapením pro ty, kteří si dramatikovo jméno spojovali především s „coolness dramatikou“ – experimentálním divadelním proudem, jenž se snažil překračovat hranice v jevištním prezentování témat spojených s násilím a zlem. I Kámen zkoumá temné spektrum lidského chování, zároveň však pátrání po příbězích vyšinutých ze společenských norem – typické pro ranější Mayenburgovy texty – nahrazuje sondou do typizovaných osudů jedinců sevřených v kleštích „velkých dějin“ 20. století.

 

RELIKVIE

Hra je zasazena do více časových rovin, které se na jevišti proplétají a doplňují. Sledujeme osudy tří generací jedné rodiny, které rámuje příběh berlínské vily a jejích obyvatel. Restituce domu v 90. letech a s ní spojený návrat babičky Withy a matky Heidrun zapříčiní nejen konfrontaci s východní Němkou Stefanie, která jim musela uvolnit místo, nýbrž také střet s nejmladší generací, zosobněnou dcerou Hannah. Vzniklé napětí spustí řetězec vzpomínek, oživí různé verze rodinných mýtů a odhalí jejich pravou tvář. Titulní kámen, hozený do zahrady v 30. letech, je zde jak relikvií zakládající a živící tuto mytologii, tak i kamenem úrazu. Navzdory suverénnosti Withina i Heidrunina vyprávění vyvstane mnoho otazníků, které poukážou na protichůdnost jejich příběhů. Fungování rodinné i národní mytologie je – tak, jak je vidí Mayenburg – opřeno o řetězení polopravd, lží a subjektivních přání. Přestože nechronologická kompozice hry zřejmě také odkazuje k dynamice individuálního vzpomínání, je patrné, že autorovou ambicí bylo podat obecnější reflexi přístupu německé společnosti k nacismu. Postoje Withy, Heidrun, Hannah a Stefanie ilustrují jak jednotlivé generační zkušenosti, tak procesy, které dílem určovaly vztah Němců k minulosti: od (platné pro část starší generace) snahy zamlčet účast na Hitlerově režimu, skrze upínání se k antifašistickým vyprávěním až k počínající netečnosti vůči těmto problémům u generace nejmladší. Příznačné se v tomto kontextu zdá i upozadění zkušenosti „dederonky“ Stefanie jakožto vyjmuté z mainstreamového vědomí.

 

PROMLOUVÁ DŮM

Zapátráme-li po kladech inscenace Michala Dočekala, snadno najdeme tři. Prvním z nich je scéna Martina Chocholouška, která – díky promyšlené práci s prostorem a citu pro detail – jakoby nechávala přímo mluvit jeviště. Mimořádně povedené jsou také kostýmy Zuzany Bambušek Krejzkové, jež plní úlohu základního vodítka k vystižení měnících se epoch. Konečně je třeba zmínit výbornou Kateřinu Winterovou v roli Withy. Tím ale pozitiva představení v podstatě končí.

Kámen v podání Stavovského divadla doplácí na svou předvídatelnost. Neblahá skutečnost, že již ve třetině představení se stává snadno odhadnutelným, je zde podtržena vypočitatelností výrazových prostředků, nemastným-neslaným herectvím a taktéž bezbarvou režií. Zbytky víry v existenci ráznějšího dramaturgického či inscenačního záměru (snad posílené zkušeností s Mayenburgovou dramatikou) donutí vytrvat dokonce – v očekávání na pomyslný kámen hozený i směrem k divákovi. Marně.

Možná že problémem je také nutně omezený diskusní potenciál textu v českém prostředí. Ano, 20. století poznamenalo Němce bezprecedentním způsobem. Ano, rodinná paměť je složitá věc. Na způsobení katarze v Praze v roce 2015 je to ovšem jaksi málo…


autor / Marta Harasimowicz VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv