NP č.438 > Téma číslaVousaté strašidloAnastasie Molozina, Ondřej Slačálek

Alexandr Dugin je dnes v západním tisku trochu za superstar. Stal se jí paradoxně díky těm, kdo na něm chtějí ukázat odpornost a nebezpečnost současného Ruska. Jeho jméno se zasvěceně zmiňuje na znamení, že novinář rozumí dnešnímu dění na východě.

Roman Joch s citem pro chytlavé, leč zkreslující zkratky udělal z Dugina „Putinova Rasputina“. Martin Šimečka ho zase dosadil do funkce Putinova „ideologického poradce“ (Putinovým poradcem přitom nikdy nebyl) a prestižní americký časopis Foreing Affairs rovnou píše o „Putinově mozku“. Je to vlastně logické. Dugin nabízí vysvětlení ruského chování. Představuje Rusko tak, jak ho chce část Západu vidět: plné podezřelých odkazů na minulost, v podstatě fašistické, odhodlané k expanzi, nepřátelské a trochu crazy. Funguje jako použitelné vousaté strašidlo. A na strašidla se někdy stojí za to podívat pozorněji.


LÉTA HLEDÁNÍ

 

Dugin se narodil roku 1962 v rodině důstojníka vojenské rozvědky GRU, který ovšem zemřel během jeho dětství. Vysokoškolská studia nedokončil, údajně kvůli oplétačkám s policií, která jej vyšetřovala za samizdaty a zpěv „mystických antikomunistických písní“. Už tehdy se zajímal o okultismus a fašismus. Už tehdy ho také fascinovaly teorie spiknutí. Svět tuhé kontroly a oficiální propagandy vytvářel hlad po vytěsněné a utajované pravdě. Jejím zdrojem se pak mohlo stát leccos. Kroužek z moskevské ulice Južinského, do něhož se v osmdesátých letech Dugin zapojil, byl dobrým příkladem onoho leccos. Pěstovala se tu mystika různého druhu, filozofie, ale prý také alchymie, černá magie a divoké sexuální hrátky. Pracovalo se tu i s poněkud znepokojivými odkazy: kroužek si v určité fázi začal říkat „černý řád SS“ a jeho tehdejší hlava, básník Jevgenij Golovin, se nechal oslovovat Reichsführer. Podle všeho šlo hlavně o hru - hru se symboly, které ve společnosti, stavějící do značné míry na antifašismu a odkazu „velké vlastenecké války“ proti Hitlerovi, patřily k nejzavrženějším. Hrálo se ale navážno - každý zúčastněný musel mimo jiné projít přijímacím rituálem, prý „velmi nedůstojným“.

 

Buď jak buď, setkal se tu Dugin s opravdu různorodou společností. Kroužek krátce vedl básník Gajdar Džemal, pozdější vůdce ruských islamistů, prošli jím ale i svobodomyslní bohémští spisovatelé jako Venedikt Jerovjev nebo Vladimir Sorokin. Mnohé z nich patrně lákala hlavně okultní a nepolitická témata. Dugina ovšem zajímalo obojí: mystika i krajní pravice. To dal najevo hned, jak se trochu pohnuly ledy - při své cestě na západ se roku 1989 sblížil s krajně pravicovými publicisty, jakými byli Alain de Benoist a Jean-François Thiriart, a už o dva roky dříve spoluzaložil nacionalistickou organizaci Pamjať.

 

To si dal. Lidé, kteří chtěli využít perestrojku k tomu, aby se konečně vyjevila „pravda“ o „sionistickozednářském spiknutí proti Rusku a pravoslaví“, vytvořili zakrátko antisemitskou sektu, z níž byl Dugin nakonec vyloučen. Coby „židozednář“.

 

Tak si to Dugin nejspíš nepředstavoval, ale ani námluvy se západními krajními pravičáky nedopadly nejlépe. Slibně se rozvíjející spolupráci totiž pokazila návštěva Alaina de Benoista v Rusku roku 1992, kdy západní nacionalisté zůstali ze svých ruských protějšků v šoku: de Benoist je prohlásil za „jakobíny“ (v daném prostředí asi stejný kalibr, jako kdyby vás Klaus prohlásil za eurooptimistu), kteří chtějí pouze obnovit ruskou nadvládu nad jinými národy. Vztahy s Duginem nadlouho ochladly.

 

NACBOL I POSEROUTKA

 

Nová doba ovšem přinesla nové příležitosti. Dugin údajně pracoval s odtajněnými archivy KGB - každopádně o nich připravoval pořad pro ruskou televizi. Byl také v redakci opozičního týdeníku Zítřek, ale především potkal muže, s nímž si načas vzájemně učarovali: Eduarda Limonova, bohéma a undergroundového spisovatele, který se právě vrátil z emigrace (oklikou přes Jugoslávii, kam si jezdíval zastřílet na srbské straně). Na Západě proslul především jako neotesaný a přitom elegantní protipól vážných a zamračených disidentů starší generace jako Solženicyn. Zaujal zejména románem To jsem já, Edáček, popisujícím hetero - i homosexuální život samotného autora v New Yorku tak otevřeně, že ve francouzštině vyšel pod názvem Ruský básník má rád velké černochy. Podle některých kniha přispěla v Rusku devadesátých let k přijetí a dekriminalizaci homosexuality. „Největší ruský spisovatel a největší ruský filozof druhé poloviny dvacátého století,“ jak je v jejich samolibosti karikuje francouzský spisovatel Emmanuel Carrere (jeho román faktu Limonov vyšel nedávno i česky), spolu založili stranu. Oba se na ní podepsali spojením politiky, mystiky... a odvahy provokovat. Dost jasně to ukázal už její název a symbolika.

 

Nacionální bolševici zkombinovali estetiku stalinismu a nacismu a doplnili ji trochou erotiky a humoru. Výsledkem bylo, že u hesel jako „sereme na revoluci, chceme apokalypsu“ asi neuměli rozlišit vážně míněné od nadsázky ani sami národní bolševici, kterým se začalo zkráceně říkat nacbolové. Ti pravděpodobně moc nerozuměli ani složitým esejům, které pro ně Dugin psal. Ale o to příliš nešlo. Symbolika, drsnost a sounáležitost nacbolů se staly důležitým záchytným bodem pro část mladých „ztracené generace“ devadesátých let.

 

Hláškami typu „když pijeme kávu, procházíme se v parku nebo třeba někomu právě rozbíjíme hubu, neděláme to jen tak, ale jako bytost žijící na konci dějin“ mohl Dugin nacbolům imponovat. Méně jim už imponovalo, že se vyhýbá akci
i riziku. Podle Carrera v něm zakrátko začali mladí a nepokojní nacbolové vidět „poseroutku“ - a nespletli se. Zatímco zakladatelé strany vyráběli na koleni plátek Limonka (mj. ruský výraz pro granát), Dugin někde zakládal svůj geopolitický institut. Zatímco nacionální bolševici prosluli jako drsná opoziční skupina s řadou vězněných (na pár let šel za mříže i Limonov), Dugin začal couvat. Raději si nepokazit kariéru. Zvlášť, když může mít svoje hnutí (od roku 2001 se jím stala Eurasijská strana) - a také radit lidem vlivnějším než excentrický bohém Limonov, který politiku bere především jako pokračování dobrodružství jinými prostředky. V roce 2007 vzpomínal zpětně Dugin na svého někdejšího spolubojovníka se shovívavým pohrdáním: „V zásadě by se dalo říct, že to je idiot. Dělal velmi zvláštní, pochybné věci, na hraně provokace... Buď z hlouposti, nebo jako existenciální akt. Možná to je u umělce normální...“ Dodal ale, že si za svou minulostí stojí. Národní bolševismus podle něj bylo snahou zpolitizovat mládež proti úpadku symbolizovanému Jelcinem, proti amerikanizaci a liberalismu. „Ve skutečnosti teď zásady a ideologii národního bolševismu realizoval prezident Putin,“ řekl také Dugin. Limonov svého bývalého druha označil za „chameleóna“. Těžko se divit.

 

PEVNINA PROTI MOŘI

 

Svůj nový opěrný bod našel Dugin v geopolitice a jeho „cílovou skupinou“ se po bojovně naladěných teenagerech stalo podobně frustrované ruské důstojnictvo. Sám Dugin dnes říká, že se geopolitikou začal zabývat už v osmdesátých letech - právě v ní hledal odpověď na otázku, čím je Rusko. Je deterministou: jsme podle něj v zásadě tím, co z nás udělá prostor, v němž žijeme.

 

Zkuste říct rychle a několikrát za sebou „neoeurasianismus“ a asi neuvěříte, že se škola s tak šroubovaným názvem mohla stát intelektuálním i politickým hitem. Ideologie, podle níž všechnu zkázu vnesly do Ruska západní ideje a dějiny jeho úpadku začínají „zrádcem“ Petrem Velikým, má své kořeny mezi ruskou emigrací. Dugin vydatně opisoval - ovšem nejen od ní. Své geopolitické myšlenky Dugin poprvé představil už v roce 1991 v brožuře Velká válka kontinentů, zarámované ovšem do poněkud bizarních spikleneckých teorií. Už tady navazuje na představy německých meziválečných geopolitiků o nutném střetávání kontinentálních velmocí („věčného Říma“) a námořních mocností („věčného Kartága“), eurasijství a atlantismu. Zatímco věčné Kartágo představovaly obchodnické a demokratické civilizace jako Atény, Holandsko, Británie a nyní USA, odkaz věčného Říma doputoval přes Byzanc až do Ruska. Liberální myšlenky nejsou v tomto pojetí dobrem pro každého. V námořních civilizacích fungují, odpovídají jejich povaze. V pozemních mocnostech ale působí podle Dugina cize a rozkladně, představují vnucené jho a nástroj nepřítele. Od meziválečných německých konzervativců (z nichž někteří přešli později k Hitlerovi) si vypůjčil nejen velkou část svého propojení geopolitiky a civilizačních úvah, ale i návrh řešení: aby se Rusko stalo znovu mocným, musí projít konzervativní revolucí.

 

Dugin po svém vystihuje něco z ducha doby - ostatně právě tehdy píše americký politolog Samuel Huntington svůj Střet civilizací. Jeho ruský protějšek podá své teze v tlustospisu Základy geopolitiky roku 1997. Teorie spiknutí trochu upozadí - a udělá fenomenální úspěch. Kniha se dočkala dalších vydání a stala se učebním textem na důstojnických školách.

 

Jestliže se v této knize Dugin částečně držel zpět, neznamená to, že se jedná o umírněnou knihu. Dugin v ní dál trvá na naprosté odlišnosti mezi atlantickým individualismem, kapitalismem a liberalismem, a eurasijským tradicionalismem, náboženstvím a kulturou. Konflikt prý je, jak už to tak v podobných vizích bývá, nevyhnutelný.

 

TANKY NA TBILISI!

 

„Téměř celou politologickou elitu v Rusku jsem intelektuálně oplodnil já,“ chvástá se rád Dugin. Mnohá západní média mu ráda dělají ozvěnu. Střízlivější pozorovatelé, jako John Schindler z Bussines Insider, říkají, že Dugin není bez významu, ale také jej netřeba přeceňovat. Kariéru ovšem udělal závratnou. Stal se poradcem několika významných politiků, včetně předsedy Dumy Sergeje Naryškina. Učí na Moskevské státní univerzitě a vede bizarně nazvaný ústav „Centrum konzervativních studií“. Objevuje se často v televizi, což samo o sobě značí přízeň prezidenta.

 

Putinův mozek? Zdá se spíš, že pro Putina hraje Dugin roli veřejného intelektuála, který posouvá hranice možného a občas zafunguje jako lakmusový papírek nebo výmluvný obhájce vládního kurzu. Je jistě důležitou součástí dnešní ruské „neobčanské společnosti“, jak ji označuje politolog Andreas Umland, konzervativního a nacionalistického prostředí, které produkuje souhlasnou ozvěnu pro kroky ruské vlády.

 

Ač je ve vůdčích ruských kruzích populární šovinismus a konspirační teorie, Dugin poněkud překračuje i tamní obvyklou mez. Třeba někdejší KGB Dugin považuje nikoli za brutální nástroj sovětské moci, ale naopak za agenturu, již ovládl „atlantismus“ a která ve skutečnosti tajně sloužila USA (protihráčem „atlantistické“ KGB byla podle Dugina „eurasijská“ vojenská rozvědka GRU). Liší se také obdivem nejen k některým meziválečným německým konzervativcům, ale také k nacistům - Heydrich pro něj byl „přesvědčený eurasijec“ (a proto se stal obětí intrik „atlantisty Canarise“). Nacismus a bělošský rasismus ovšem označuje za „úplnou utopii, která vedla nejen k holocaustu Židů, ale i genocidě Slovanů“ a od antisemitismu se distancuje. To mu ovšem nebrání v mnohoznačných výkladech o odlišnostech mezi Árijci a Židy či v označování zločinů komunismu za „genocidu“, kterou na ruském národu spáchali „chasidští komisaři“.

 

Dugin se velmi angažoval proti oranžové revoluci na Ukrajině 2004-2005. V době rusko-gruzínského konfliktu si zapózoval s kalašnikovem před jihoosetinským tankem. Do ruských médií poslal jasný vzkaz: „Tanky na Tbilisi“. Právě zhoršení vztahů se Západem po tomto konfliktu také posílilo vliv nacionalistů typu Dugina na ruskou společnost.

 

ČTVRTÁ TEORIE

 

Přitažlivý je Dugin i pro své bývalé idoly z evropské krajní pravice. Není přitom zrovna vybíravý. Potřásl si rukou s bývalým vůdcem Ku-Klux-Klanu Davidem Dukem a napsal do vězení vůdci řeckého Zlatého úsvitu. Západní krajní pravice, která se od něj ještě zkraje devadesátých let odtahovala, mu roku 2012 s nadšením vydává knihu Čtvrtá politická teorie. Mezi svými se stává hvězdou.

 

Proč je ta teorie vlastně čtvrtá? Přichází podle Dugina po selhání tří hlavních ideologií dvacátého století: liberalismu, fašismu a komunismu. Zatímco komunismus a fašismus byly poraženy, liberalismus se podle Dugina likviduje sám: v postmoderně se z ideologie svobody umožněné rozumem mění v protest proti rozumu, který je jménem „práv“ a „menšin“ prohlašován za „totalitní“. Svoboda se tak stává „svobodou orgánů neposlouchat mozek“ a v této krizi se otevírá prostor pro alternativu. Po jedinci, třídě a národu či rase přichází subjekt, který je zakotvený v neustálém sebepřekonávání, v dynamickém bytí, pro něž si Dugin vypůjčuje Heideggerův pojem Dasein.

 

Před svými západními souputníky představuje Rusko, sám ale ví, že za něj zcela nemluví. „Ruská společnost chce být silnou světovou mocností, avšak není připravena za to zaplatit náklady. Až vyjde najevo skutečná cena, kterou bude potřeba zaplatit, způsobí to lidem šok,“ řekl Dugin loni v souvislosti s možným angažmá Ruska v Sýrii. Ještě se uvidí, jaký šok způsobí Rusům účet za konflikt na Ukrajině.

 

OBNOVME OPRIČINU

 

Možná víc než Rusku se Dugin odcizil sobě - tomu, jaký snad kdysi byl a jaký mohl být. Když roku 2009 hřímal v televizi, že „vlastenecká ruská mládež by neměla poslouchat Pink Floyd“ (kvůli jejich účasti na oslavách pádu Berlínské zdi), neuvědomoval si, že se až příliš podobá těm, kdo ho před lety vyšetřovali za zpívání „mystických antikomunistických písní“? Co si asi myslí o homofobní propagandě Putinova režimu, na níž se sám podílí? Vzpomene si přitom někdy na Limonova, či na svou bývalou manželku Evgeniji Debrjanskou, která patří k hlavním postavám hnutí za práva gayů a leseb v Rusku?

 

Někteří jeho staří známí si na něj vzpomenou jistě. Jeho geopolitické vize jsou oblíbeným terčem parodií ruských spisovatelů. Sorokin, s nímž se možná potkával v kroužku z ulice Lužinského, ve svých románech kreslí děsivou vizi budoucnosti jako návratu k autokratické vládě a despocii autokratovy družiny, opričiny. V novele Den opričníka zesměšnil dávného známého v epizodní postavě carevnina šaška. Je-li pro Sorokina opričina pojmenování pro děsivou budoucnost Ruska, Dugin toto slovo používá v pozitivním smyslu. Podle ukrajinského politologa Antona Šechovcova, který zveřejnil tajně pořízený videozáznam Duginova projevu adresovaného jeho stoupencům z Eurasijského hnutí, je pro Dugina Putin pouze dočasný spojenec. Vědecký konzervativec totiž prý sní o prezidentově svržení a nastolení fašistické diktatury. Protože je fašismus v Rusku jaksi nepopulární označení, vyzývá své stoupence, aby se označovaly právě za „opričníky“. Strašlivá družina Ivana Hrozného má podle něj ožít pro potřeby nové diktatury, k níž Duginovi noví eurasijci přispějí ideologií a bojůvkami („komisařskými tělesy nelegitimní autority“), které rozdrtí veškerou opozici.

 

PROHLUBOVAT ZÁKOPY?

 

Jak se s lidmi jako Dugin může Západ srovnat? Může je proměnit v emblematická zpodobnění Ruska a říkat: Bububu, takoví tam mají vliv. Střezte se Ruska, odřízněte se od něj, je to jiný svět. Podobným hlasům možná uniká, že hrají Duginovu hru - právě co největší rozdělení, eskalaci a prohlubování zákopů vzájemného neporozumění lidé jako on chtějí. Výsledkem bude potvrzení Duginova sebenaplňujícího proroctví: vidíte, co jsem vám říkal, Západ a Rusko se spolu opravdu nedokážou domluvit. Povýšenost přitom není moc na místě - zkusme si představit, jak by v překladu do ruštiny vyhlížely některé články a knihy mužů, kteří byli donedávna poradci českého premiéra Nečase a prezidenta Klause, Petra Hájka a Romana Jocha. Nejsou antisemitské výlevy z Hájkova Protiproudu a Jochovo rozumování o tom, že za určitých okolností je pro záchranu „západní civilizace“ třeba „odmítnout demokracii“ a „nastolit pravicový autoritativní režim“ bližší Duginovi víc, než by se nám líbilo?

 

Mnohem těžší než karikatura, ale pro Duginovy závěry mnohem podvratnější, je snažit se rozumět tomu, proč takové postavě velká část Ruska naslouchá. Nevystihuje jeho blábolení leccos z pocitů země, kterou Západ v devadesátých letech ponížil a která nyní hledá, o co opřít svou důstojnost? Dokáže tuto důstojnost najít i bez konfrontace s jinými, bez vládců tvrdé ruky a fašizujících megalomanů - jinými slovy bez Putinů a Duginů?


autor / Anastasie Molozina VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA autor / Ondřej Slačálek VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

celý archiv